Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:
Už minulé léto v Gruzii jsme věděli, že se chceme podívat do Íránu (ano, všimněte si, že se to píše Írán, ne Irán a už vůbec ne Irák). Všudypřítomné ukazatele na Teherán byly lákavé, ale za maximálně 4denní návštěvu to tehdy nestálo. No a letos jsem se chtěl podívat aspoň na týden do Gruzie, ale Kačka že neee, protože si nemůže dovolit utéct na týden ze školy. Tak jsem navrhl Írán na dva týdny a letenky na konec září byly po chvíli v mailu.
Jak jsme se (ne)těšili do Íránu
To se tak pár let chcete hrozně podívat do Íránu a těšíte se na to a pak.. Pak se vrátíte po téměř měsíci z Jihoafrické republiky, Thajska, Etiopie a Itálie, máte doma pauzu 5 dní a najednou byste si od cestování rádi odpočinuli alespoň dvakrát déle. O to hůř, když se tam zrovna nechce ani jednomu z vás. No ale co se dalo dělat, nikdo jiný by to za nás neudělal. Navíc jsme neměli absolutně žádný plán kam jet a co vidět. Po cestě jsme tak aspoň otevřeli několik let starý Lonely Planet a vybrali si jeden z nabízených itinerářů. Jak se později ukázalo, šlo asi o nejčastější trasu íránských prvonávštěvníků. Letěli jsme z Vídně s Pegasus Airlines s přestupem v Istanbulu. Vypadá to, že v těch končinách je v módě přilétat a odlétat uprostřed noci. Jak v Gruzii, tak v Íránu. Povrchu islámské republiky jsme se dotkli kolem druhé hodiny ranní a vylámaní jak adventní kalendář jsme se vydali do víru byrokratické nesmyslnosti.
Íránské imigrační zmatky
Po cestě do Íránu jsme počítali i s možností, že letiště vůbec neopustíme a rovnou poletíme zpátky. Informace o získání víz do Íránu se neliší jen zdroj od zdroje, ale liší se i samotná situace přímo na letišti. Asi podle obličeje cestujícího a nálady úředníků. Někteří dostali víza na 15 dnů, jiní na celý měsíc. My těch dní potřebovali 16. Imigrační proces je navíc zkomplikován tím, že jsem si musel zaplatit zdravotní pojištění – nehledě na to, že jsem měl cestovní pojištění z ČR – dále tím, že každý platí jinou částku za víza/pojištění a nakonec existencí mystického referenčního čísla. Systém v tom nehledejte. Vypadá to, že se to turistům snaží co nejvíc zkomplikovat a vytáhnout z nich co nejvíc peněz. Což je ostatně nejspíš oficiální motto agentury cestovního ruchu, jak jsme se přesvědčili při placení vstupného po celé zemi.
Jednou z variant je zařídit si vízum již doma na íránské ambasádě. K tomu dle dostupných informací musíte mít i ono mystické referenční číslo. Tohle je tentokrát byznys pro jeho prodejce. Kdo to prodává a k čemu to má vlastně sloužit nevíme. Plno lidí se do Íránu vydalo bez něj a přes imigrační prošli, takže proč zbytečně utrácet. Druhou variantou je vízum po příletu na Mezinárodní letiště Imáma Chomejního, což jsme zvolili my. Fronta u přepážky nebyla nijak dlouhá, k samotné přepážce jsme se ale nedostali. Sofistikovaní úředníci to mají zařízené tak, že tam turisty koordinuje jeden z nich a nadiktuje vám, co máte udělat, sebere pasy a nakonec je snad i vrátí s vízem.
V našem případě to proběhlo docela rychle a bez problémů. Za víza, která jsme automaticky a bez žádání dostali na 30 dní, jsme zaplatili 70 eur a za zdravotní pojištění 14 eur. Po asi hodině jsme se tak mohli vydat na cestu taxíkem do Teheránu, protože letiště je vzdáleno asi 50 km a o nějaké MHD nemůže být řeč.
Smlouvat!
I v Íránu je nutné smlouvat o ceně, jinak vás pěkně oberou. Od našeho hostitele jsem věděl, že za cestu máme zaplatit maximálně 20 eur, proto jsem kývl na nabídku hned prvnímu taxi otravovači na příletech na cenu 35 dolarů, aniž bych se snažil smlouvat. Protože logika. Taky jsem se do konce pobytu v Íránu nezbavil připomínek.
Teherán nás nezaujal
Na kulturní aklimatizaci jsme si dali v Teheránu první tři dny. Ubytování jsme si našli přes Homestay u mladého manželského páru ve čtvrti Sadeghiyeh. První den jsme využili k seznámení se s metrem, místními pohledy (těmi lidskými), tržištěm a Golestánským palácem. Cenu za jízdenky na metro jsme měli asi trochu starší, takže jsme u přepážky v metru nechápali ani my, co po nás chtějí, ani oni, proč jim dáváme míň. Ale lístek jsme vždy dostali, na ceně asi tak moc nezáleželo. Dalším překvapením bylo to, jakým překvapením jsme pro místní obyvatele byli my. Ne že bychom byli první cizinci, kteří byli v Persii spatřeni. Se zvídavými pohledy z jihovýchodní Asie se to nedalo srovnat, tady lidé doslova civěli. Bez mrknutí oka. Nepřátelské to rozhodně nebylo, ale chtělo to pár dnů na přivyknutí si. Často nás také oslovili (no dobře, spíš mě, ale o tom až jindy) a ptali se, odkud jsme. Některým to ke štěstí stačilo, jiní si anglicky chtěli povídat víc, jiní ochotně poradili co a jak.
Ztrácení se ve známém tržišti Grand Bazaar bylo zajímavé a fotogenické, ale pokud si nechcete koupit boty, koberec, oblečení, bižuterii, boty, koberce, tak si asi nic moc nekoupíte. Koberce a boty jsem už zmínil? Každá ulička nabízela většinou jeden typ zboží, ale třeba na uličku plnou jídla jsme nenarazili.
Najít vstup do Golestánského paláce nám dalo trochu zabrat, ale nakonec se podařilo. Vstupné se platí podle exhibicí, které chcete vidět. My si k základnímu vstupnému vybrali jen zrcadlovou místnost a pak jsme se snažili dostat do nějaké jiné, ale vstupenky kontrolují pečlivě. Při koupení všech vstupů by to bylo moc nudy za hodně peněz. Při procházení parku v paláci jsme byli zastaveni starým pánem, jestli nejsme z Německa. Na můj dotaz, proč si myslel, že jsme z Německa, odpověděl, že shání někoho, kdo mu vysvětlí nějaké věci v němčině. Kačka však šprechtí sehr gut a tak se íránský pán dočkal německé lekce od Češky v angličtině.
Druhý den jsme se chtěli podívat na 3964 metrů vysokou horu Tochal, která se nachází na severu města. Zároveň jsme se chtěli trochu prospat. Což, jak jsme později zjistili, vylučovalo návštěvu Tochalu. Přejet celé město metrem, pak usmlouvat dobrou cenu s taxikářem a nakonec dojít až k první stanici trvalo tak akorát, abychom se na místě dozvěděli, že jsme přišli pozdě na výjezd nahoru. Díky tomu nám ale svět připomněl, jak je malý, protože jsme tam potkali kamarády Kačky, kteří se v tu dobu taky rozhodli procestovat Írán.
Poslední teheránský den jsme dohnali zbytek „must see“ míst – věž Azadi a bývalou ambasádu USA. Kolem Azadi Tower to bylo rozkopané a k samotné věži se nedalo dostat, místní travní policie hlídala, aby nikdo nevstoupil na trávník a já se konečně stal celebritou, kdy se se mnou chtěli fotit místní. Metrem jsme se přesunuli na zastávku Taleghani, vedle které se nachází bývala americká ambasáda. Fotit? Nefotit? Někde bylo doporučováno se nejdříve dovolit ostrahy. Ta se naštěstí nikde nevyskytovala a tak jsme si nenávistné graffiti mohli fotit dle libosti. Kdyby se tam ale ostraha nacházela, tak by aspoň byla šance zeptat se na to, jestli by nás pustili areálu ambasády, kam nejde vidět ani přes plot.
Teherán nás nějak extra nezaujal. Miliony lidí, hustá doprava a smog. Těšili jsme se tak na cestu do Šírázu na jihu země. Zvolili jsme asi 14hodinovou jízdu pohodlným nočním VIP autobusem za 20 dolarů. VIP označení tu mají autobusy, ve kterých jsou sedačky v uspořádání 2+1 a navíc je tam spousta místa na nohy a pořádné sklopení sedačky. V ceně je také občerstvení v podobě vody, malého nečerstvého džusu, sušenek a chemických buchet. Inzulín s sebou.
V příštím článku se podíváme na první couchsurfing zkušenosti ze Šírazu, do úžasného pouštního města, i do samotné pouště.
Sdílej článek s přáteli, aby i oni viděli, jaký je Írán ve skutečnosti. A nezapomeň mě sledovat na Facebooku, Instagramu a YouTube.
Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:
Už minulé léto v Gruzii jsme věděli, že se chceme podívat do Íránu (ano, všimněte si, že se to píše Írán, ne Irán a už vůbec ne Irák). Všudypřítomné ukazatele na Teherán byly lákavé, ale za maximálně 4denní návštěvu to tehdy nestálo. No a letos jsem se chtěl podívat aspoň na týden do Gruzie, ale Kačka že neee, protože si nemůže dovolit utéct na týden ze školy. Tak jsem navrhl Írán na dva týdny a letenky na konec září byly po chvíli v mailu.
Jak jsme se (ne)těšili do Íránu
To se tak pár let chcete hrozně podívat do Íránu a těšíte se na to a pak.. Pak se vrátíte po téměř měsíci z Jihoafrické republiky, Thajska, Etiopie a Itálie, máte doma pauzu 5 dní a najednou byste si od cestování rádi odpočinuli alespoň dvakrát déle. O to hůř, když se tam zrovna nechce ani jednomu z vás. No ale co se dalo dělat, nikdo jiný by to za nás neudělal. Navíc jsme neměli absolutně žádný plán kam jet a co vidět. Po cestě jsme tak aspoň otevřeli několik let starý Lonely Planet a vybrali si jeden z nabízených itinerářů. Jak se později ukázalo, šlo asi o nejčastější trasu íránských prvonávštěvníků. Letěli jsme z Vídně s Pegasus Airlines s přestupem v Istanbulu. Vypadá to, že v těch končinách je v módě přilétat a odlétat uprostřed noci. Jak v Gruzii, tak v Íránu. Povrchu islámské republiky jsme se dotkli kolem druhé hodiny ranní a vylámaní jak adventní kalendář jsme se vydali do víru byrokratické nesmyslnosti.
Íránské imigrační zmatky
Po cestě do Íránu jsme počítali i s možností, že letiště vůbec neopustíme a rovnou poletíme zpátky. Informace o získání víz do Íránu se neliší jen zdroj od zdroje, ale liší se i samotná situace přímo na letišti. Asi podle obličeje cestujícího a nálady úředníků. Někteří dostali víza na 15 dnů, jiní na celý měsíc. My těch dní potřebovali 16. Imigrační proces je navíc zkomplikován tím, že jsem si musel zaplatit zdravotní pojištění – nehledě na to, že jsem měl cestovní pojištění z ČR – dále tím, že každý platí jinou částku za víza/pojištění a nakonec existencí mystického referenčního čísla. Systém v tom nehledejte. Vypadá to, že se to turistům snaží co nejvíc zkomplikovat a vytáhnout z nich co nejvíc peněz. Což je ostatně nejspíš oficiální motto agentury cestovního ruchu, jak jsme se přesvědčili při placení vstupného po celé zemi.
Jednou z variant je zařídit si vízum již doma na íránské ambasádě. K tomu dle dostupných informací musíte mít i ono mystické referenční číslo. Tohle je tentokrát byznys pro jeho prodejce. Kdo to prodává a k čemu to má vlastně sloužit nevíme. Plno lidí se do Íránu vydalo bez něj a přes imigrační prošli, takže proč zbytečně utrácet. Druhou variantou je vízum po příletu na Mezinárodní letiště Imáma Chomejního, což jsme zvolili my. Fronta u přepážky nebyla nijak dlouhá, k samotné přepážce jsme se ale nedostali. Sofistikovaní úředníci to mají zařízené tak, že tam turisty koordinuje jeden z nich a nadiktuje vám, co máte udělat, sebere pasy a nakonec je snad i vrátí s vízem.
V našem případě to proběhlo docela rychle a bez problémů. Za víza, která jsme automaticky a bez žádání dostali na 30 dní, jsme zaplatili 70 eur a za zdravotní pojištění 14 eur. Po asi hodině jsme se tak mohli vydat na cestu taxíkem do Teheránu, protože letiště je vzdáleno asi 50 km a o nějaké MHD nemůže být řeč.
Smlouvat!
I v Íránu je nutné smlouvat o ceně, jinak vás pěkně oberou. Od našeho hostitele jsem věděl, že za cestu máme zaplatit maximálně 20 eur, proto jsem kývl na nabídku hned prvnímu taxi otravovači na příletech na cenu 35 dolarů, aniž bych se snažil smlouvat. Protože logika. Taky jsem se do konce pobytu v Íránu nezbavil připomínek.
Teherán nás nezaujal
Na kulturní aklimatizaci jsme si dali v Teheránu první tři dny. Ubytování jsme si našli přes Homestay u mladého manželského páru ve čtvrti Sadeghiyeh. První den jsme využili k seznámení se s metrem, místními pohledy (těmi lidskými), tržištěm a Golestánským palácem. Cenu za jízdenky na metro jsme měli asi trochu starší, takže jsme u přepážky v metru nechápali ani my, co po nás chtějí, ani oni, proč jim dáváme míň. Ale lístek jsme vždy dostali, na ceně asi tak moc nezáleželo. Dalším překvapením bylo to, jakým překvapením jsme pro místní obyvatele byli my. Ne že bychom byli první cizinci, kteří byli v Persii spatřeni. Se zvídavými pohledy z jihovýchodní Asie se to nedalo srovnat, tady lidé doslova civěli. Bez mrknutí oka. Nepřátelské to rozhodně nebylo, ale chtělo to pár dnů na přivyknutí si. Často nás také oslovili (no dobře, spíš mě, ale o tom až jindy) a ptali se, odkud jsme. Některým to ke štěstí stačilo, jiní si anglicky chtěli povídat víc, jiní ochotně poradili co a jak.
Ztrácení se ve známém tržišti Grand Bazaar bylo zajímavé a fotogenické, ale pokud si nechcete koupit boty, koberec, oblečení, bižuterii, boty, koberce, tak si asi nic moc nekoupíte. Koberce a boty jsem už zmínil? Každá ulička nabízela většinou jeden typ zboží, ale třeba na uličku plnou jídla jsme nenarazili.
Najít vstup do Golestánského paláce nám dalo trochu zabrat, ale nakonec se podařilo. Vstupné se platí podle exhibicí, které chcete vidět. My si k základnímu vstupnému vybrali jen zrcadlovou místnost a pak jsme se snažili dostat do nějaké jiné, ale vstupenky kontrolují pečlivě. Při koupení všech vstupů by to bylo moc nudy za hodně peněz. Při procházení parku v paláci jsme byli zastaveni starým pánem, jestli nejsme z Německa. Na můj dotaz, proč si myslel, že jsme z Německa, odpověděl, že shání někoho, kdo mu vysvětlí nějaké věci v němčině. Kačka však šprechtí sehr gut a tak se íránský pán dočkal německé lekce od Češky v angličtině.
Druhý den jsme se chtěli podívat na 3964 metrů vysokou horu Tochal, která se nachází na severu města. Zároveň jsme se chtěli trochu prospat. Což, jak jsme později zjistili, vylučovalo návštěvu Tochalu. Přejet celé město metrem, pak usmlouvat dobrou cenu s taxikářem a nakonec dojít až k první stanici trvalo tak akorát, abychom se na místě dozvěděli, že jsme přišli pozdě na výjezd nahoru. Díky tomu nám ale svět připomněl, jak je malý, protože jsme tam potkali kamarády Kačky, kteří se v tu dobu taky rozhodli procestovat Írán.
Poslední teheránský den jsme dohnali zbytek „must see“ míst – věž Azadi a bývalou ambasádu USA. Kolem Azadi Tower to bylo rozkopané a k samotné věži se nedalo dostat, místní travní policie hlídala, aby nikdo nevstoupil na trávník a já se konečně stal celebritou, kdy se se mnou chtěli fotit místní. Metrem jsme se přesunuli na zastávku Taleghani, vedle které se nachází bývala americká ambasáda. Fotit? Nefotit? Někde bylo doporučováno se nejdříve dovolit ostrahy. Ta se naštěstí nikde nevyskytovala a tak jsme si nenávistné graffiti mohli fotit dle libosti. Kdyby se tam ale ostraha nacházela, tak by aspoň byla šance zeptat se na to, jestli by nás pustili areálu ambasády, kam nejde vidět ani přes plot.
Teherán nás nějak extra nezaujal. Miliony lidí, hustá doprava a smog. Těšili jsme se tak na cestu do Šírázu na jihu země. Zvolili jsme asi 14hodinovou jízdu pohodlným nočním VIP autobusem za 20 dolarů. VIP označení tu mají autobusy, ve kterých jsou sedačky v uspořádání 2+1 a navíc je tam spousta místa na nohy a pořádné sklopení sedačky. V ceně je také občerstvení v podobě vody, malého nečerstvého džusu, sušenek a chemických buchet. Inzulín s sebou.
V příštím článku se podíváme na první couchsurfing zkušenosti ze Šírazu, do úžasného pouštního města, i do samotné pouště.
Sdílej článek s přáteli, aby i oni viděli, jaký je Írán ve skutečnosti. A nezapomeň mě sledovat na Facebooku, Instagramu a YouTube.