ÍRÁN

Je Jazd nejhezčí město v Íránu?

Předchozí část: Do Íránu bez plánu

Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:

Nudlová zmrzlina v Šírázu

Šírázu už na nás netrpělivě nějakou dobu čekal náš první íránský couchsurfer, protože jsem ho neměli jak informovat o našem přesném příjezdu. Bezdrátový internet v autobusech nenajdete. VIP busy na sobě sice mají logo WiFi, ale to jen proto, že jsou dovezeny použité z Evropy. Podívali jsme se do parku Bágh-e Eram, k Háfizově hrobce, do mešity šáha Čerágha a citadely Karíma Chána. Kromě mešity jsme všude platili vstupné, které je ale pro turisty minimálně o jednu nulu vyšší. V mešitě šáha Čerágha nám jako cizincům musela být přidělena průvodkyně, která ale byla zdarma, pěkně nám povyprávěla a dovolila nám fotit velkými foťáky. Citadela Karíma Chána, která dříve sloužila jako sídlo panovníka a později jako věznice, za vstupné ale moc nestála a stačí ji vidět zvenku. K drahému vstupnému se nám uvnitř nabídla ještě drahá průvodkyně. Nebyli jsme ochuzeni ani o tradiční mraženou pochoutku falude, což jsou mražené nudle s citronovým sirupem a růžovou vodou. Chuťově nás nezaujala.

Den jsme zakončili někde na okraji města ve skryté čajovně vodní dýmkou, kebabem a čajem, a poté jsme se přesunuli asi 80 km na jih do vesničky Zanjiran. Tam má totiž náš couchsurfer svůj dům. Večer jsme strávili hraním karet a povídáním si o našich životech a náboženství. Zjednodušeně o tom, proč my jsme ateisté a o tom, proč oni věří.

Následující den jsme vyrazili zpátky do Šírázu na oběd, kde mi asi poprvé a naposledy chutnalo jehněčí v podobě kebabu. Náš nápad strávit další noc u jiného couchsurfera, abychom poznali více lidí, už ale tak dobrý nebyl. Ten bydlel v malé čtvrti na předměstí Šírázu, kam nás ještě ochotně zavezl náš předchozí couchsurfer. Ten nový byl takový Sheldon Cooper z The Big Bang Theory. Akorát nebyl vtipný. Nejdříve trval na tom, že bychom měli jet na prohlídku města zpátky do Šírázu, který jsme už ale viděli a rozhodně se nám tam nechtělo. Další možností byla návštěva Persepolis, kam jsme ale měli v plánu jet další den. Poslední záchrannou možností bylo jít do „hor“ za město, což jsme velice uvítali. Problém byl v tom, že náš couchsurfer to nakonec neuvítal a v půlce kopce řekl, že je unavený a chce jít domů. Zbytek dne jsme strávili u něj v pokoji, kde ve třech lidech nebylo k hnutí a alespoň nějak jsme se snažili udržovat konverzaci za prohlížení jeho sbírky mincí (u které ani moc nevěděl, jaké měny tam má) a papírových kelímků (v Íránu mají aspoň pěkný design). Několikrát jsme byli dotazováni, jestli už nechceme jít do sprchy (nesmrděli jsme) a kdy už do ní konečně půjdeme. Na chvíli to zachránila večeře – nějaká rýže s luštěninami, která byla fakt dobrá a kdyby mi to nebylo blbé, tak bych jim to vše sežral.

poslední den u Šírázu jsme chtěli původně navštívit slavné ruiny starověkého města Persepolis a poté se vydat do Jazdu. Nakonec nás to ale zas tak moc nelákalo a dle našeho couchsurfera bychom se potom museli z Persepolis vracet zpět do Šírázu. Ježděním tam a zpět se nám taky nechtěl trávit čas a tak jsme jen byli doprovozeni na autobusový terminál v Šírázu. Rozloučení a ztráta dohledu tohoto couchsurfera si pak zasloužila pořádný high five a před polednem jsme se dostali na další nekonečnou jízdu íránskou pouští směr Jazd.

Pouštní město Jazd

Na autobusový terminál v Jazdu, který se nachází na samém okraji města, jsme dorazili až po setmění. Hned po vystoupení z autobusu se na nás klasicky vrhli taxikáři a smlouvání nebylo žádná zábava. Taxikářem navrhnutou cenu jsem okamžitě odpálkoval mnohem nižší a reálnější a ten ji bez jakéhokoli odporu přijal. Ubytování jsme si vybrali ve čtvrti Kooshk-e Now poblíž hlavní mešity (Jame Mosque značí hlavní mešitu ve městě a není tedy pojmenovaná po nějakém Jamesovi či džemu; mešitu s tímto označením tak najdete ve více městech), kde se ubytovává asi nejvíce turistů. Řidič nás starými a úzkými uličkami dovezl k hostelu Oasis, zavedl nás dovnitř a aniž by si vzpomněl na peníze, utíkal zpátky do svého starého vozidla. Kačka už se asi začínala radovat z jízdy zdarma, já ho ale zastavil a bez obtíží usmlouvanou částku jsem mu zaplatil. Karma, ne?

Oasis hostel se nám zdál drahý a tak jsme vyzkoušeli další hostely v okolí, až jsme skončili v hotelu Dalan-e behesht, který v suterénu nabízel sdílenou místnost za 10 dolarů za noc a osobu. A mohli v ní bydlet kluci a holky pohromadě! Neříkejte to ajatolláhovi. Kromě nás dvou ji obývali jen další dva nebo tři Asiaté. V ceně byl neomezený přístup k čaji a snídaně s dobrým výběrem. Připojení k internetu tu ale bylo na příděl. Když jsme se chtěli připojit, museli jsme si na recepci pro lísteček s přihlašovacím jménem a heslem. Každé takové připojení bylo omezeno na určitý (a hodně malý) objem dat (ne že bychom na to nebyli zvyklí od českých mobilních židooperátorů), takže moc dlouho nevydržel a na recepci jsme se tak protočili několikrát za večer. Později jsme prokoukli systém a občas se nám podařilo využít starší údaje, u kterých se objem dat zresetoval, nebo jsme uhodli jiné údaje.

Pouštní město Jazd bych zařadil asi na první místo, kde se mi nejvíc líbilo, obzvlášť v naší čtvrti. Úzké uličky se zdmi z bláta, ve kterých se dobře bloudilo na nám neznámá a zajímavá místa a lapače větru, tzv. badgiry (slouží k ochlazování vzduchu uvnitř budov namísto klimatizace), utváří skvělou atmosféru. Také to bylo první místo, kde jsme na každém kroku naráželi na turisty a rozhodně jsme si tu nepřipadali jako v zemi, do které by nikdo nechtěl jet. Přes den jsme navštívili hlavní mešituvěž s hodinamibazaarnáměstí a mešitu Amir Chakhmaq a turistickou knihovnu, ve které se dá jít na střechu, ale chtějí za to vstupné. Na střechu se nám však podařilo dostat zdarma v kavárně Irani vedle hlavní mešity.

K večeru jsme vzali taxi a jeli na západ slunce na zoroastriánské věže mlčení. Taxikář nám nutil, že na nás počká a zaveze nás zpět, protože tam další taxi nechytneme a nedostaneme se odtud. Jo, jo, to známe tydlety triky. Klasicky jsme zaplatili turistické vstupné a ocitli jsme se před dvěma kopci, na kterých jsou postaveny ony věže mlčení – dachmy. Pod kopci se nachází několik starých zoroastriánských budov, podzemní zásobník na vodu a jejich novodobé pohřebiště. My si na západ slunce vybrali věž na vyšším kopci vlevo. Tyto věže byly zoroastriány využívány k pohřbívání mrtvých těl, na kterých si poté pochutnali ptáci. V Íránu však bylo toto pohřbívání zakázáno na začátku druhé poloviny 20. st. Slunce se pomalu utopilo v písčitém mraku a my se vydali zpět. No taxikář měl pravdu, žádné volné auto tam nebylo a s ostatními turisty se nám odjet nepodařilo. Na řadu tak přišlo první íránské stopování. Chvíli to trvalo, ale nakonec nám zastavila mladá studentka (docela překvapení, samotná holka nám snad v Gruzii a Arménii nezastavila) a během vteřiny za ní i taxi. V autě jí vyhrával perský hip hop a s padajícím hidžábem si hlavu moc nedělala. Anglicky mluvila jen trochu, takže jsme si moc nepokecali a odvezla nás k náměstí Amir Chakhmaq, kde je večer barevně osvětlená fontána.

Poprvé v poušti

Další den ráno jsme opustili Jazd a zamířili autobusem do malé vesnice Tudešk(Toodeshk) v poušti. Po cestě nás před městem Naein překvapilo policejní kontrolní stanoviště, kde jsme museli všichni vystoupit a autobus byl prohledán psy. Nějaká mladá Íránka měla smůlu a něco jí našli, ale pokračovala pak s námi. Řidiče to moc nepotěšilo a pěkně jí vynadal. Asi. Do Tudešku jsme dorazili kolem poledne, po cestě z busu jsem si ještě stihl/musel dát selfíčko s místňákem, a za chvíli jsem se společně s dalšími mladými cizinci ládoval obědem.

Ubytování se jmenuje Tak Taku Guesthouse a založil ho Mohammad Jalali, hlavně kvůli cyklistům, kteří tudy často projížděli. Už jako malý potkával cyklisty, vždy za nimi běhal a dával jim něco dobrého. Dnes už tu prý tolik cyklistů neprojíždí, ale vypadá to, že turistů k němu jezdí dost. My se tam sešli ve více jak deseti lidech. Vše je tam jako nové a bylo to snad nejlepší ubytování, jaké jsme v Íránu měli. K dispozici jsou pak výlety autem do pouště Varzaneh, kde se dá i přespat ve stanech, nebo kousek dál na solné jezero. My si vybrali západ slunce bez přespání v dunách pouště Varzaneh a byl to snad ten nejhezčí západ slunce, jaký jsem kdy viděl.

Isfahán – město mostů

V Tudešku jsme strávili jen jednu noc a následující den jsme se posunuli do Isfahánu, kde jsme měli opět domluvený Couchsurfing. Bez těch internetů je to však někdy složité, a tak i když jsme se dostali na uvedenou adresu, nedozvonili jsme se. A tak jsme se vydali hledat veřejnou wifi. Cestou jsme chtěli navštívit hlavní isfahánskou mešitu, ale turistické vstupné nás odradilo. Wifi se nám podařilo najít až na náměstí Nakš-e džahán, nebo taky Imámovo náměstí, což by mělo být jedno z největších náměstí na světě. Zjistili jsme, že jsme se původně sekli o jedny dveře, které se nám moc nezdály a náš couchsurfer byl v tu dobu doma. Nutno také podotknout, že tohle byl náš první couchsurfing, za který jsme platili, což je v rozporu s pravidly i smyslem couchsurfingu. Jinou nabídku jsme ale nedostali a hotel nebo guesthouse se nám hledat nechtělo. Ale po více jak týdnu jsme si mohli konečně vyprat oblečení! Cenným tipem bylo to, že hlavní mešita je zdarma během večerní modlitby, takže jsme tam ten den ještě jednou zavítali.

Druhý den jsme se prošli vyschlým korytem řeky Zájande a obdivovali mosty. Na březích je to samý zelený park, kde se dá schovat před sluncem, nebo doplnit pitná voda. Což je super věc na Íránu – na spoustě míst jsou pítka. Nejzajímavější a nejznámější je asi most Khaju, který neslouží jen jako taková malá „přehrada“, ale také jako místo pro pikniky, předčítání Háfizových textů, nebo jen tak k vysedávání. Další zajímavé mosty jsou pak Čúbí a Si-o Seh, známý taky jako most třiceti tří oblouků. Další zastávkou bylo opět Imámovo náměstí, kde jsme chtěli do nějaké čajovny na dýmku. Po cestě jsme se chtěli zastavit u paláce Chehel Sotoun, ale jaksi jsme netrefili vchod a namířili si to k nějaké vládní budově, kam nás samozřejmě vojáci nepustili. Hledání čajovny kolem náměstí bylo nekonečné a starý průvodce Lonely Planet nám to neusnadnil. Na náměstí jsme se podívali do paláce Alí Chapú, kde nám po zaplacení vstupného ještě slečna nabízela audio průvodce a nechápala, že ho nechceme, protože bychom za něj museli zaplatit další neskutečné peníze. Chtěli jsme se zkusit i mešitu šejcha Loftolláha, ale placení turistického vstupného jsme už měli dost.

S dýmkou jsme se tak rozloučili a čaj si dali několikrát zdarma díky náboženskému svátku Ašúra, který nás doprovázel po zbytek pobytu v Íránu (doteď pořád nechápu, jaký to má harmonogram, protože samotná Ašúra připadá jen na jeden den). A po návratu k našemu couchsurferovi jsme se dočkali i dýmky, zrovna totiž slavil s přáteli narozeniny. Byl to taky náš poslední večer v Isfahánu a další den jsme jeli do dalšího pouštního města – Kašanu.

Sdílej článek s přáteli, aby i oni viděli, jaký je Írán ve skutečnosti. A nezapomeň mě sledovat na FacebookuInstagramu a YouTube.

 Další část: Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

Získej zpět 10 % z pobytu na Booking.com

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER