Jako vždy jsme před odjezdem spali jen pár hodin, protože jsme potřebovali dodělat nějakou práci, která nemohla počkat do našeho návratu. Budík nás svým křikem vytáhl do pošmourného a bohužel i smutného rána a asi poprvé jsme měli jet na víkend někam, kde bude hezké počasí. Rychle a zběsile jsme s řidičem, který měl jen půlku palce, opustili Tbilisi směr Arménie. Cesta měla trvat 5–6 hodin, ale jeho šílená jízda naznačovala, že by to mohl zvládnout i za čtyři. Mimochodem, bylo to další auto na plyn. A třeba v kombinaci s automatickou převodovkou je to rozhodně ta nejblbější kombinace na neustálé předjíždění na nepřehledných úsecích nebo tam, kde jede v protisměru další auto. Už to vypadalo, že budeme mít zadní trojsedačku opět jen pro sebe a užijeme si spoustu pohodlí, ale to nám řidič po cestě překazil přibráním další osoby. Jely s námi také dvě německé studentky, aby nám během našeho pobytu dokázaly, že Arménie je malá.
Pro vstup do Arménie víza nejsou pro Čechy potřeba, takže na hranici proběhla jen kontrola pasů a mohli jsme pokračovat. Po překročení hranice velmi rychle vymizela všechna auta jako BMW, Mercedes, Audi apod. a objevily se Lady a další ruské zrůdnosti. Stejně tak se zhoršila i kvalita silnice, to ale našemu pilotovi této rakety, který mezitím telefonoval a rukou bez palce hladil volant, nijak nevadilo. Po cca 5 hodinách jsme dorazili do rozpáleného Jerevanu. Jen pro srovnání, cesta vlakem zabere 16 hodin, autobusem 12 a maršrutkou by to mělo být 6 hodin. Čas najít náš apartmán a ubytovat se. A ztratit se. Nevím, jestli už jsem zmiňoval to, jak v těchto končinách fungují Google Maps. No nefungují. Ubytování jsem rezervoval přes Airbnb a Google automaticky z potvrzujícího emailu přidá do mapy místo i datum vašeho pobytu. A já mu opět naivně věřil. Info od vlastníka bylo, že se byt nachází ve 4. patře. Když jsme se asi po 20 minutách doplazili ve vedru na místo dle Google map, žádný dům, ve kterém by byly 4 patra, zde nebyl. Jaké to překvapení. Tohle místo bylo také úplně jinde, než kde byl byt zobrazen na mapě na Airbnb, takže jsme původně byli zklamaní, že nebudeme přímo v centru, jak jsme si původně mysleli. V emailu jsem zjistil, že by se měl byt nacházet vedle nějaké herny/casina (v Jerevanu jsou na to asi dost ulítlí, nebo sem prostě jezdí moc Rusů, ale kasín je tu spousta a na ulici lidi jen tak prodávají stírací losy). Nikdo však o názvu nevěděl, adresa jim nic neříkala (ale adresy nezná nikdo nikde) a telefon jsme měli bez internetu (už chápete, na co je internet v telefonu a proč se vyplatí pořídit si vždy místní SIM kartu?), takže jsme museli najít místo, kde se připojíme na WiFi. Podařilo se v jedné kavárně a dle sídla herny nám bylo jasné, že Google mapy tady už k navigování na adresu používat nesmíme, protože místo se nacházelo v centru asi 3 km od nás, jak jsme původně chtěli. V krásném 2+kk apartmánu s otvírákem na víno nás uvítala ruská mamka hostitele, která anglicky uměla jen pár slov.
Po chillingu, jídle a spánku jsme se odhodlali jít alespoň na chvíli ven, protože jsme stejně potřebovali koupit víno. Navštívili jsme tak Modrou mešitu, kterou máme pár metrů od domu a centrum města, které je fakt awesome. A jestli jsem předtím říkal, že nové centrum Tbilisi vypadá hrozně západně, tak tady je to ještě více západnější.
Garni a Geghard
První misí sobotního dne bylo zorientovat se trochu v MHD a dostat se na autobusové nádraží Gai, odkud jsme se měli dostat do Garni. Oproti Tbilisi je tu velká nevýhoda v tom, že na spoustě zastávek není uvedeno, jaké linky na nich zastavují, odjezdové časy a taky to, že anglicky tu mluví málo lidí. Zato autobusy tu mají mnohem lepší. Po Tour de zastávky jsme nakonec chytili bus, který jel ve skutečnosti i ze zastávky u našeho domu, na ono nádraží a za pár korun jsme mohli vyrazit. Po mapě kousíček, starým a pomalým autobusem po nekvalitní cestě to však trvalo o něco déle.
V Garni se nachází pevnostní komplex s chrámem a vstupné je 1000 dramů. Teda pevnost zde moc nehledejte, ale chrám s desítkami tableto-selfíčkařů z Íránu rozhodně nejde přehlédnout. Potkaly jsme tu také ony Němky, které s námi jely z Tbilisi.
Z Garni jsme pokračovali busem asi dalších 5 km do vesničky Goght, ze které jezdí dál jen taxi. Protože proč by k o 4 km vzdálenější UNESCO památce měl jezdit bus. Cestu, po které nás doprovázely krávy a množství odpadků, jsme si tedy dali pěšky. Do klášteru Geghard se vstupné pro změnu neplatilo. Komplex se skládá z kostelů a hrobek a velká část je vytesána přímo ve skále. Po prohlídce jsme se zchladili v ledovém potoce a šlapat zpátky do Goghtu jsme již odmítli a rozhodli se stopovat. Jako správní stopaři jsme si stoupli až za stopaře, který přišel chvíli před námi a vzali hned první projíždějící auto, které toho prvního úspěšně ignorovalo. Vzali nás do Goghtu, Kačce dali třešně a v Goghtu se nám povedlo stopnout autobus ještě před jeho startovní zastávkou. Najednou projíždíme kolem dvou kluků, řidič zpomaluje a dává jim najevo, jestli chtějí vzít. Z venku slyšíme češtinu a tak za celý náš měsíční pobyt potkáváme druhé Čechy.
Večer jsme si byli užít audiovizuální podívanou díky zpívající fontáně na náměstí republiky.
Arménská genocida a jezero Sevan
Nedělní dopoledne jsme strávili v muzeu arménské genocidy. Mimochodem, letos je 100leté výročí a po Jerevanu k tomu mají pěkné billboardy. Dle aktuální nálady v Evropě a v ČR by se i dalo říct, že by na takový billboard mohla přibýt podobizna obyčejného Čecha. Protože jsme chtěli mít pěkný výhled na Mount Ararat, tak jsme usoudili, že by mohl být vidět dobře a bez oparu ráno. A jelikož se muzeum otevírá až v 11 hodin, tak jsme měli spoustu času na pořízení milionu fotek této hory s nadmořskou výškou 5137 m. Muzeum nabízí foto expozici se spoustou textů. SPOUSTOU! Chtělo by to verzi pro ty, kteří jsou líní číst a shrnout každou část jen do pár vět. Každopádně toto místo plné hrůzy rozhodně stojí za návštěvu a můžete tu vidět i obálky deníků, které v té době o genocidě informovaly, a to včetně českého. Při odchodu jsme opět potkaly naše Němky, takže Jerevan a jeho okolí je asi vážně malé a každý má stejné nápady.
Odpoledne jsme vyrazili k jezeru Sevan na poloostrov Sevanavank. Kačka navíc potřebovala udělat show pro místňáky, kteří zřejmě nikdy neviděli krev, když jí při vystupování dveře díky inteligentnímu řidiči rozřízly prst na noze. Celá zastávka i lidi z projíždějících autobusů na ni pak čuměli jak na zjevení. Samotná cesta se nám pěkně protáhla, protože jerevanská MHD a následně jsme na autobusovém nádraží čekali na zaplnění maršrutky. Samotné nádraží má k dispozici obrovskou halu z betonu, která je však naprosto prázdná a útočiště poskytuje jen asi 2 místům k prodeji jízdenek, pár autům a pěkně hnusným záchodům, kde se můžete koukat, jak někdo cizí kadí. Maršrutka nás zavezla do Sevanu, odkud jsme si museli vzít taxi (Ladu!) do Sevanavanku. Turistické místo s kamenitou pláží, průzračnou vodou a kostelíky na kopci. Poslední maršrutka zpět do Jerevanu jela ze Sevanu v 17 hodin, což jsme totálně nestíhali a tak jsme se spoléhali na stopování. Ani tady to nebyl problém a asi do minuty jsme seděli v autě s mladým manželským párem a jejich dítětem.
V pondělí jsme potřebovali udělat check-out ve dvě hodiny, tak jsem si trochu přispal a šli jsme navštívit kaskádový komplex, nad kterým se nachází vyhlídka na celé město a Mt. Ararak. Na ploše této vyhlídky stojí také pamětní deska, která říká, že v roce 2005 se tu začalo budovat nové centrum umění a jak bude super, až bude hotové a jak se vše změní. No, je rok 2015 a vypadá to velmi hotově. Na kaskádě je pak vybudováno mnoho fontán a zároveň slouží jako expoziční místo různých soch.
Check-out jsme tedy měli ve 14 hodin, kdy si pro klíče přijel taťka hostitele a ještě nám nabídl odvoz autem na autobusové nádraží. Původně jsme se snažili SMS kontaktovat řidiče z vizitky, kterou jsme dostali po cestě sem, abychom mohli jet zpět autem a nehledat nějaké náhodně ve změti maršrutek, ten se ale neozval. Nejspíš ani nerozuměl anglické zprávě. Na centrálním autobusovém nádraží Kilikia však bylo k dispozici jedno auto do Tbilisi, tak jsme si opět mohli užít pohodlí a kratší čas jízdy. Měli jsme i zajímavého spolucestujícího – Omara, původem Palestince, který ale vyrůstal v Jordánsku a nyní žije ve Spojených arabských emirátech. Po příjezdu do Tbilisi jsme s ním vzali taxi a snažili se mu pomoci dostat se do jeho hotelu. Řidičovi jsme pěkně vysvětlili, že nejdřív pojedeme s Omarem do hotelu, který je poblíž a nás potom zaveze domů. Ten to však nepochopil a vezl nás všechny k nám domů. Takže se strhla česko-gruzínsko-anglická hádka, že jsme mu to říkali a ke všemu ukazovali na mapě. Samozřejmě si tak řekl i o další peníze a nepomohlo ani to, že jsme se ho snažili uplatit Kinder čokoládou.
Jako vždy jsme před odjezdem spali jen pár hodin, protože jsme potřebovali dodělat nějakou práci, která nemohla počkat do našeho návratu. Budík nás svým křikem vytáhl do pošmourného a bohužel i smutného rána a asi poprvé jsme měli jet na víkend někam, kde bude hezké počasí. Rychle a zběsile jsme s řidičem, který měl jen půlku palce, opustili Tbilisi směr Arménie. Cesta měla trvat 5–6 hodin, ale jeho šílená jízda naznačovala, že by to mohl zvládnout i za čtyři. Mimochodem, bylo to další auto na plyn. A třeba v kombinaci s automatickou převodovkou je to rozhodně ta nejblbější kombinace na neustálé předjíždění na nepřehledných úsecích nebo tam, kde jede v protisměru další auto. Už to vypadalo, že budeme mít zadní trojsedačku opět jen pro sebe a užijeme si spoustu pohodlí, ale to nám řidič po cestě překazil přibráním další osoby. Jely s námi také dvě německé studentky, aby nám během našeho pobytu dokázaly, že Arménie je malá.
Pro vstup do Arménie víza nejsou pro Čechy potřeba, takže na hranici proběhla jen kontrola pasů a mohli jsme pokračovat. Po překročení hranice velmi rychle vymizela všechna auta jako BMW, Mercedes, Audi apod. a objevily se Lady a další ruské zrůdnosti. Stejně tak se zhoršila i kvalita silnice, to ale našemu pilotovi této rakety, který mezitím telefonoval a rukou bez palce hladil volant, nijak nevadilo. Po cca 5 hodinách jsme dorazili do rozpáleného Jerevanu. Jen pro srovnání, cesta vlakem zabere 16 hodin, autobusem 12 a maršrutkou by to mělo být 6 hodin. Čas najít náš apartmán a ubytovat se. A ztratit se. Nevím, jestli už jsem zmiňoval to, jak v těchto končinách fungují Google Maps. No nefungují. Ubytování jsem rezervoval přes Airbnb a Google automaticky z potvrzujícího emailu přidá do mapy místo i datum vašeho pobytu. A já mu opět naivně věřil. Info od vlastníka bylo, že se byt nachází ve 4. patře. Když jsme se asi po 20 minutách doplazili ve vedru na místo dle Google map, žádný dům, ve kterém by byly 4 patra, zde nebyl. Jaké to překvapení. Tohle místo bylo také úplně jinde, než kde byl byt zobrazen na mapě na Airbnb, takže jsme původně byli zklamaní, že nebudeme přímo v centru, jak jsme si původně mysleli. V emailu jsem zjistil, že by se měl byt nacházet vedle nějaké herny/casina (v Jerevanu jsou na to asi dost ulítlí, nebo sem prostě jezdí moc Rusů, ale kasín je tu spousta a na ulici lidi jen tak prodávají stírací losy). Nikdo však o názvu nevěděl, adresa jim nic neříkala (ale adresy nezná nikdo nikde) a telefon jsme měli bez internetu (už chápete, na co je internet v telefonu a proč se vyplatí pořídit si vždy místní SIM kartu?), takže jsme museli najít místo, kde se připojíme na WiFi. Podařilo se v jedné kavárně a dle sídla herny nám bylo jasné, že Google mapy tady už k navigování na adresu používat nesmíme, protože místo se nacházelo v centru asi 3 km od nás, jak jsme původně chtěli. V krásném 2+kk apartmánu s otvírákem na víno nás uvítala ruská mamka hostitele, která anglicky uměla jen pár slov.
Po chillingu, jídle a spánku jsme se odhodlali jít alespoň na chvíli ven, protože jsme stejně potřebovali koupit víno. Navštívili jsme tak Modrou mešitu, kterou máme pár metrů od domu a centrum města, které je fakt awesome. A jestli jsem předtím říkal, že nové centrum Tbilisi vypadá hrozně západně, tak tady je to ještě více západnější.
Garni a Geghard
První misí sobotního dne bylo zorientovat se trochu v MHD a dostat se na autobusové nádraží Gai, odkud jsme se měli dostat do Garni. Oproti Tbilisi je tu velká nevýhoda v tom, že na spoustě zastávek není uvedeno, jaké linky na nich zastavují, odjezdové časy a taky to, že anglicky tu mluví málo lidí. Zato autobusy tu mají mnohem lepší. Po Tour de zastávky jsme nakonec chytili bus, který jel ve skutečnosti i ze zastávky u našeho domu, na ono nádraží a za pár korun jsme mohli vyrazit. Po mapě kousíček, starým a pomalým autobusem po nekvalitní cestě to však trvalo o něco déle.
V Garni se nachází pevnostní komplex s chrámem a vstupné je 1000 dramů. Teda pevnost zde moc nehledejte, ale chrám s desítkami tableto-selfíčkařů z Íránu rozhodně nejde přehlédnout. Potkaly jsme tu také ony Němky, které s námi jely z Tbilisi.
Z Garni jsme pokračovali busem asi dalších 5 km do vesničky Goght, ze které jezdí dál jen taxi. Protože proč by k o 4 km vzdálenější UNESCO památce měl jezdit bus. Cestu, po které nás doprovázely krávy a množství odpadků, jsme si tedy dali pěšky. Do klášteru Geghard se vstupné pro změnu neplatilo. Komplex se skládá z kostelů a hrobek a velká část je vytesána přímo ve skále. Po prohlídce jsme se zchladili v ledovém potoce a šlapat zpátky do Goghtu jsme již odmítli a rozhodli se stopovat. Jako správní stopaři jsme si stoupli až za stopaře, který přišel chvíli před námi a vzali hned první projíždějící auto, které toho prvního úspěšně ignorovalo. Vzali nás do Goghtu, Kačce dali třešně a v Goghtu se nám povedlo stopnout autobus ještě před jeho startovní zastávkou. Najednou projíždíme kolem dvou kluků, řidič zpomaluje a dává jim najevo, jestli chtějí vzít. Z venku slyšíme češtinu a tak za celý náš měsíční pobyt potkáváme druhé Čechy.
Večer jsme si byli užít audiovizuální podívanou díky zpívající fontáně na náměstí republiky.
Arménská genocida a jezero Sevan
Nedělní dopoledne jsme strávili v muzeu arménské genocidy. Mimochodem, letos je 100leté výročí a po Jerevanu k tomu mají pěkné billboardy. Dle aktuální nálady v Evropě a v ČR by se i dalo říct, že by na takový billboard mohla přibýt podobizna obyčejného Čecha. Protože jsme chtěli mít pěkný výhled na Mount Ararat, tak jsme usoudili, že by mohl být vidět dobře a bez oparu ráno. A jelikož se muzeum otevírá až v 11 hodin, tak jsme měli spoustu času na pořízení milionu fotek této hory s nadmořskou výškou 5137 m. Muzeum nabízí foto expozici se spoustou textů. SPOUSTOU! Chtělo by to verzi pro ty, kteří jsou líní číst a shrnout každou část jen do pár vět. Každopádně toto místo plné hrůzy rozhodně stojí za návštěvu a můžete tu vidět i obálky deníků, které v té době o genocidě informovaly, a to včetně českého. Při odchodu jsme opět potkaly naše Němky, takže Jerevan a jeho okolí je asi vážně malé a každý má stejné nápady.
Odpoledne jsme vyrazili k jezeru Sevan na poloostrov Sevanavank. Kačka navíc potřebovala udělat show pro místňáky, kteří zřejmě nikdy neviděli krev, když jí při vystupování dveře díky inteligentnímu řidiči rozřízly prst na noze. Celá zastávka i lidi z projíždějících autobusů na ni pak čuměli jak na zjevení. Samotná cesta se nám pěkně protáhla, protože jerevanská MHD a následně jsme na autobusovém nádraží čekali na zaplnění maršrutky. Samotné nádraží má k dispozici obrovskou halu z betonu, která je však naprosto prázdná a útočiště poskytuje jen asi 2 místům k prodeji jízdenek, pár autům a pěkně hnusným záchodům, kde se můžete koukat, jak někdo cizí kadí. Maršrutka nás zavezla do Sevanu, odkud jsme si museli vzít taxi (Ladu!) do Sevanavanku. Turistické místo s kamenitou pláží, průzračnou vodou a kostelíky na kopci. Poslední maršrutka zpět do Jerevanu jela ze Sevanu v 17 hodin, což jsme totálně nestíhali a tak jsme se spoléhali na stopování. Ani tady to nebyl problém a asi do minuty jsme seděli v autě s mladým manželským párem a jejich dítětem.
V pondělí jsme potřebovali udělat check-out ve dvě hodiny, tak jsem si trochu přispal a šli jsme navštívit kaskádový komplex, nad kterým se nachází vyhlídka na celé město a Mt. Ararak. Na ploše této vyhlídky stojí také pamětní deska, která říká, že v roce 2005 se tu začalo budovat nové centrum umění a jak bude super, až bude hotové a jak se vše změní. No, je rok 2015 a vypadá to velmi hotově. Na kaskádě je pak vybudováno mnoho fontán a zároveň slouží jako expoziční místo různých soch.
Check-out jsme tedy měli ve 14 hodin, kdy si pro klíče přijel taťka hostitele a ještě nám nabídl odvoz autem na autobusové nádraží. Původně jsme se snažili SMS kontaktovat řidiče z vizitky, kterou jsme dostali po cestě sem, abychom mohli jet zpět autem a nehledat nějaké náhodně ve změti maršrutek, ten se ale neozval. Nejspíš ani nerozuměl anglické zprávě. Na centrálním autobusovém nádraží Kilikia však bylo k dispozici jedno auto do Tbilisi, tak jsme si opět mohli užít pohodlí a kratší čas jízdy. Měli jsme i zajímavého spolucestujícího – Omara, původem Palestince, který ale vyrůstal v Jordánsku a nyní žije ve Spojených arabských emirátech. Po příjezdu do Tbilisi jsme s ním vzali taxi a snažili se mu pomoci dostat se do jeho hotelu. Řidičovi jsme pěkně vysvětlili, že nejdřív pojedeme s Omarem do hotelu, který je poblíž a nás potom zaveze domů. Ten to však nepochopil a vezl nás všechny k nám domů. Takže se strhla česko-gruzínsko-anglická hádka, že jsme mu to říkali a ke všemu ukazovali na mapě. Samozřejmě si tak řekl i o další peníze a nepomohlo ani to, že jsme se ho snažili uplatit Kinder čokoládou.
Kaččiny postřehy z Arménie.