Během pondělního dne jsme dotáčeli video k naší crowdfundingové kampani, abychom ji mohli konečně spustit a sledovat, jak přibývají peníze. Na úterý byla naplánovaná exkurze po sovětských místech v Tbilisi. První lokalitou bylo podzemí technické univerzity, kde mají studenti praktický přístup k hornictví. A pokud jsem dobře poslouchal, tak bylo v minulosti využíváno sovětskou armádou. Pokud byste se chtěli na toto místo podívat, rádi vás přivítají, stačí se předem ozvat a domluvit si prohlídku. Více si přečtěte v článku URBAN EXPLORATION – TBILISI UNDERGROUND (anglicky). Další zastávka byla v muzeu sovětské okupace. Průvodkyní nám byla babička, která velmi dobře sekala angličtinu. Expozice nabízí video se záběry z válek, ve kterém jsou shrnuta období sovětské a ruské okupace. Ta poslední byla v srpnu roku 2008 a Gruzínci jsou dle slov průvodkyně vděční Nicolasi Sarkozymu za jeho vliv na mírové ujednání. Vypadá to však, že Rusko si nikdy nedá pokoj, protože se opět snaží posunout hranici Jižní Osetie na území Gruzie. Třešničkou na dortu bylo poslední místo, kam jsem se s ostatními vydal, a to byla bývalá tajná Stalinova tiskárna. Zde byl průvodcem prosovětský/proruský nesympatický stařík, který dříve pracoval v KGB se současným ruským diktátorem Putinem. Jeho slova "Russia good, America and Europe bad" a konstatování, že Gruzie je stará 3000 let a USA pouze nějakých 240 (takže USA sucks), hovoří za vše.
Jak jsem zmínil v minulém článku, tak na středu připadala vánoční party. Abych to tu nemusel celé rozepisovat, tak si o ní můžete přečíst na blogu u Kačky, kde se rozhodně zasmějete, zjistíte, jak se dá vyrobit vánoční stromeček (Babica style) a můžete popřemýšlet o tom, jestli jsou ovesné sušenky vánoční cukroví (ale to Gruzínci neví, tak to bylo jedno).
Ve čtvrtek jsme se konečně dostali k dokončení střihu a postprodukci videa. Tou horší částí byl výběr hudby k videu a to nejhorší nutnost jej slyšet při stříhání asi 457532x. Vaše finanční podpora se nám bude hodit k tomu, abychom se mohli registrovat do programu USE-IT, kde je poplatek 1000 € a dále na tisk a propagaci. Takže klikej naINDIEGOGO a přihazuj $$!
Se zajímavým průzkumem jsme začali v pátek. Některé USE-IT mapy obsahují i hostely, tak proč je nenavštívit i tady a nezařídit si třeba nějakou tu noc zdarma? Ten den jsme stihli jen dva v historickém centru, a to Hostel Pushkin 10 a Hostel Pomergranate. Jak jsem očekával, tak všude vládla ochotná a přátelská nálada, zájem o naši mapu a tak nezbývalo nic jiného, než se zeptat, zda jejich hostely můžeme otestovat na přespání zdarma. Ani v jednom s tímto neměli problém a rádi nás tam uvítají se zubním kartáčkem v ruce. Večer nás čekala supra, což je hromadná hostina a tour po několika barech.
V sobotu dopoledne jsme opustili Tbilisi, abychom si užili další skvělý víkend. Tentokrát jsme jeli se Sofi a jejím taťkou k její rodině domů do Achalciche. Cesta autem zabrala necelé tři hodiny a nabízela k vidění takové scenérie, že jsem kvůli tomu ani nespal (v noci jsme spali asi jen 4 hodiny). Její rodina nás hned pohostila obědem z tradičních jídel a bylo toho tolik, že se snad ani nedalo ochutnat vše. Takže jsme se nacpali k prasknutí. Uvnitř domu to vypadalo jako někde na zámku, před domkem na terase s výhledem na starý, zrezivělý a nepojízdný truck to pak vypadalo jako v Texasu, až jsme si z toho museli pustit Johnnyho Cashe, což skvěle doplnilo atmosféru. Achalciche není vůbec žádné malé a mrtvé město, počet obyvatel je kolem 17 000 a navíc zde mají hrad Rabati, který určitě stojí za návštěvu. Večer jsme pak se Sofi, její babičkou a sestřenicí jeli starým Mitsubishi Pajero s maximální rychlostí 50 km/h z kopce do Abastumani v národním parku, kde vlastní menší byt k pronájmu. Na noc nám Sofi naplánovala návštěvu abastumanské astrofyzikální observatoře. Díky žádnému světelnému znečištění jsme mohli vidět úžasnou hvězdnou oblohu pouhým okem a teleskopem jsme pak měli šanci pozorovat Saturn a nějakou hvězdu. Před spaním jsme ještě něco "málo" snědli a pili babiččinu vodku z hroznů, kdy jsme si dle tradice museli dát celkem tři panáky. Babička byla u této supry tamada, což znamená, že pronáší přípitky. Nakonec u mě ocenila, že jsem je bez problémů vypil na ex bez mrknutí oka, z naší strany byla pochválena, jak se o nás stará, na což odpověděla, jestli bychom pro ni tedy neměli volného dědečka.
Na neděli nám Sofi slíbila překvapení. Nejdříve jsme si prošli kousek tohoto města a pak nás zavezla do sirných lázní, kde jsme si užili horkou vodu v bazénu, ve kterém se dalo na rozdíl od sirných lázní v Tbilisi plavat. Po koupání se můžete osprchovat, ale vtipné na tom je, že i voda ze sprchy je sirná. Po lázních jsme jeli zpět domů k Sofi do Achalciche. Jelikož jsme byli ještě dostatečně najedení ze snídaně, tak jsme si šli chvíli pospat a oběd si dali později, aby náhodou v žaludku nezbyl kousek volného místa. V průběhu tohoto víkendu jsme si taky vyzkoušeli důležitou činnost pro vykonávání birzhy (chlapi vysedávají na ulici, čumí a pojídají slunečnicová semínka – semička). Dostali jsme lekci, jak je profesionálně loupat a stali jsme se na nich závislí. V domě žije také malá neteř Sofi – Sofi. Ta Kačce vyjadřovala lásku tím, že po ní házela boty, plastovou krabici, přetáhla ji kyblíkem na písek po hlavě a nakonec dostala high five, takže mise splněna. Mně místo high five začala říkat strejdo. Navečer jsme si jeli birzhu vyzkoušet do místního parku, kde je spousta atrakcí pro děti, já se znemožnil otevíráním piva o lavičku, kdy jsem půlku vylil a urazil hrdlo, ale pivo je pivo, jen bylo trochu ostřejší. Doma následovala nečekaně večeře, tentokrát byla tamadou Sofiina mamka a připíjelo se vínem. Samozřejmě také minimálně tři skleničky na ex. Ráno nás pak čekala cesta do Tbilisi maršrutkou, ve které nehrála hudba!
Během pondělního dne jsme dotáčeli video k naší crowdfundingové kampani, abychom ji mohli konečně spustit a sledovat, jak přibývají peníze. Na úterý byla naplánovaná exkurze po sovětských místech v Tbilisi. První lokalitou bylo podzemí technické univerzity, kde mají studenti praktický přístup k hornictví. A pokud jsem dobře poslouchal, tak bylo v minulosti využíváno sovětskou armádou. Pokud byste se chtěli na toto místo podívat, rádi vás přivítají, stačí se předem ozvat a domluvit si prohlídku. Více si přečtěte v článku URBAN EXPLORATION – TBILISI UNDERGROUND (anglicky). Další zastávka byla v muzeu sovětské okupace. Průvodkyní nám byla babička, která velmi dobře sekala angličtinu. Expozice nabízí video se záběry z válek, ve kterém jsou shrnuta období sovětské a ruské okupace. Ta poslední byla v srpnu roku 2008 a Gruzínci jsou dle slov průvodkyně vděční Nicolasi Sarkozymu za jeho vliv na mírové ujednání. Vypadá to však, že Rusko si nikdy nedá pokoj, protože se opět snaží posunout hranici Jižní Osetie na území Gruzie. Třešničkou na dortu bylo poslední místo, kam jsem se s ostatními vydal, a to byla bývalá tajná Stalinova tiskárna. Zde byl průvodcem prosovětský/proruský nesympatický stařík, který dříve pracoval v KGB se současným ruským diktátorem Putinem. Jeho slova "Russia good, America and Europe bad" a konstatování, že Gruzie je stará 3000 let a USA pouze nějakých 240 (takže USA sucks), hovoří za vše.
Jak jsem zmínil v minulém článku, tak na středu připadala vánoční party. Abych to tu nemusel celé rozepisovat, tak si o ní můžete přečíst na blogu u Kačky, kde se rozhodně zasmějete, zjistíte, jak se dá vyrobit vánoční stromeček (Babica style) a můžete popřemýšlet o tom, jestli jsou ovesné sušenky vánoční cukroví (ale to Gruzínci neví, tak to bylo jedno).
Ve čtvrtek jsme se konečně dostali k dokončení střihu a postprodukci videa. Tou horší částí byl výběr hudby k videu a to nejhorší nutnost jej slyšet při stříhání asi 457532x. Vaše finanční podpora se nám bude hodit k tomu, abychom se mohli registrovat do programu USE-IT, kde je poplatek 1000 € a dále na tisk a propagaci. Takže klikej na INDIEGOGO a přihazuj $$!
Se zajímavým průzkumem jsme začali v pátek. Některé USE-IT mapy obsahují i hostely, tak proč je nenavštívit i tady a nezařídit si třeba nějakou tu noc zdarma? Ten den jsme stihli jen dva v historickém centru, a to Hostel Pushkin 10 a Hostel Pomergranate. Jak jsem očekával, tak všude vládla ochotná a přátelská nálada, zájem o naši mapu a tak nezbývalo nic jiného, než se zeptat, zda jejich hostely můžeme otestovat na přespání zdarma. Ani v jednom s tímto neměli problém a rádi nás tam uvítají se zubním kartáčkem v ruce. Večer nás čekala supra, což je hromadná hostina a tour po několika barech.
V sobotu dopoledne jsme opustili Tbilisi, abychom si užili další skvělý víkend. Tentokrát jsme jeli se Sofi a jejím taťkou k její rodině domů do Achalciche. Cesta autem zabrala necelé tři hodiny a nabízela k vidění takové scenérie, že jsem kvůli tomu ani nespal (v noci jsme spali asi jen 4 hodiny). Její rodina nás hned pohostila obědem z tradičních jídel a bylo toho tolik, že se snad ani nedalo ochutnat vše. Takže jsme se nacpali k prasknutí. Uvnitř domu to vypadalo jako někde na zámku, před domkem na terase s výhledem na starý, zrezivělý a nepojízdný truck to pak vypadalo jako v Texasu, až jsme si z toho museli pustit Johnnyho Cashe, což skvěle doplnilo atmosféru. Achalciche není vůbec žádné malé a mrtvé město, počet obyvatel je kolem 17 000 a navíc zde mají hrad Rabati, který určitě stojí za návštěvu. Večer jsme pak se Sofi, její babičkou a sestřenicí jeli starým Mitsubishi Pajero s maximální rychlostí 50 km/h z kopce do Abastumani v národním parku, kde vlastní menší byt k pronájmu. Na noc nám Sofi naplánovala návštěvu abastumanské astrofyzikální observatoře. Díky žádnému světelnému znečištění jsme mohli vidět úžasnou hvězdnou oblohu pouhým okem a teleskopem jsme pak měli šanci pozorovat Saturn a nějakou hvězdu. Před spaním jsme ještě něco "málo" snědli a pili babiččinu vodku z hroznů, kdy jsme si dle tradice museli dát celkem tři panáky. Babička byla u této supry tamada, což znamená, že pronáší přípitky. Nakonec u mě ocenila, že jsem je bez problémů vypil na ex bez mrknutí oka, z naší strany byla pochválena, jak se o nás stará, na což odpověděla, jestli bychom pro ni tedy neměli volného dědečka.
Na neděli nám Sofi slíbila překvapení. Nejdříve jsme si prošli kousek tohoto města a pak nás zavezla do sirných lázní, kde jsme si užili horkou vodu v bazénu, ve kterém se dalo na rozdíl od sirných lázní v Tbilisi plavat. Po koupání se můžete osprchovat, ale vtipné na tom je, že i voda ze sprchy je sirná. Po lázních jsme jeli zpět domů k Sofi do Achalciche. Jelikož jsme byli ještě dostatečně najedení ze snídaně, tak jsme si šli chvíli pospat a oběd si dali později, aby náhodou v žaludku nezbyl kousek volného místa. V průběhu tohoto víkendu jsme si taky vyzkoušeli důležitou činnost pro vykonávání birzhy (chlapi vysedávají na ulici, čumí a pojídají slunečnicová semínka – semička). Dostali jsme lekci, jak je profesionálně loupat a stali jsme se na nich závislí. V domě žije také malá neteř Sofi – Sofi. Ta Kačce vyjadřovala lásku tím, že po ní házela boty, plastovou krabici, přetáhla ji kyblíkem na písek po hlavě a nakonec dostala high five, takže mise splněna. Mně místo high five začala říkat strejdo. Navečer jsme si jeli birzhu vyzkoušet do místního parku, kde je spousta atrakcí pro děti, já se znemožnil otevíráním piva o lavičku, kdy jsem půlku vylil a urazil hrdlo, ale pivo je pivo, jen bylo trochu ostřejší. Doma následovala nečekaně večeře, tentokrát byla tamadou Sofiina mamka a připíjelo se vínem. Samozřejmě také minimálně tři skleničky na ex. Ráno nás pak čekala cesta do Tbilisi maršrutkou, ve které nehrála hudba!