Jelikož byla o víkendu Kačka solidární k místním obyvatelům a nechala si na trzích mobil v zadní kapse batohu, tak jsme museli jít v pondělí ráno shánět nový. První výzva byla najít nějaký obchod, ve kterém budou prodávat telefony a nebude to jen značkový obchod Samsung nebo Apple. Nakonec jsme narazili na pobočku operátora, ale chodit nakupovat ráno něco jiného než potraviny se tu z hlediska spánkového deficitu nijak nevyplatí, protože většinou otevírají až v 10 hodin. Po odpolední návštěvě několika obchodů s telefony jsme jej nakonec objednali na eshopu v ČR a nechali si jej sem přivézt přítelkyní od kolegy, která sem zrovna měla cestu.

V úterý nás čekal home office, s Kačkou jsme konečně napsali článek na náš USE-IT Tbilisi blog, já dodělal video a večer jsme měli lekci vaření gruzínských pochoutek (bez masa, abyste mi náhodou nevyčítali, že jsem si odpustil tuhle poznámku). Pozdě v noci jsme ještě přepadli mrazák a dali si Becherovku, u které mě napadlo udělat vánoční party. Jelikož tu slaví Vánoce 7. ledna, tak jsme chtěli tuto akci udělat v úterý, ale právě tu probíhá hudební festival a na scéně zrovna bude Placebo, takže horká vánoční party proběhne ve středu. Na následujícím videu můžete vidět, jak jsme dělali chačapuri, což je chlebová placka se sýrem a seženete ji všude.

V pátek bylo v plánu natáčení scén do videa pro naši crowdfunding kampaň, kvůli kterému jsme někteří spali 4 hodiny, protože jsme do noci dodělávali potřebné věci. Obloha bez slunce ale nenabízela ideální podmínky, a tak jsme se dopoledne věnovali jiným věcem a natáčet začali až odpoledne. Scénář je takový, že se dívka, která nevidí, objevuje na zajímavých místech v Tbilisi a nakonec je jí umožněno vidět, což má znamenat právě USE-IT mapu, díky které budou moci cestovatelé poznat neobvyklá a skrytá místa, na které by jinak nenarazili. Tento den se také opět potvrdilo, že svět je neskutečně malé místo. Jdete si tak ve městě do restaurace na oběd a najednou zahlédnete osobu, kterou jste sice asi tři roky neviděli a nejste si jisti, jestli je to ona, ale víte, že bude teď někdy někde v Gruzii. Tak jsem si řekl, že to půjdu zkusit a začal skupinku těchto osob hledat, protože mezitím zmizeli v nějakém obchodě. Vešel jsem dovnitř, zavolal “Míšo” a setkání bylo na světě. Lidé z FRRMS jsou všude. Zrovna se chystali na cestu do Jerevanu, kam se snad také brzy vydáme.

Na víkend jsme si naplánovali cestu k moři do Batumi ze dvou důvodů: moře a Chacha Tower, ze které má každý den od 19 hodin po dobu deseti minut téct chacha zdarma (takže hrozí výskyt Čechů). Původně jsme chtěli bydlet přes Couchsurfing, nebo Airbnb, ale nakonec jsme zvolili hostel kousek od pláže.

Z Tbilisi jsme vyráželi kolem sedmé hodiny večerní. Po vystoupení z metra na zastávce Didube stačilo následovat dav k východu, kde se nás dle internetu měl hned někdo ujmout s tím, kam že to chceme jet. Chlapík u východu neváhal ani chvíli a ihned na nás poznal, že chceme určitě do Batumi. Zavedl nás k maršrutce, kde se nám hned snažili naše batohy narvat do míst, kam by se nevlezla ani dámská kabelka a bez ohledu na to, co v batozích máme. Cesta stála 20 lari na osobu a jelikož jsem platil za dva, podal jsem 50 “pokladnímu”, kterého zařazuji do kategorie “zbytečná pracovní místa”, protože peníze by si přece mohl vybrat sám řidič. A tento výběrčí druhým řidičem rozhodně nebyl. Nebo byste si to alespoň jako pasažér přáli. Ten navíc považoval 10 lari jako dýško, takže jsem mu musel několikrát vysvětlit, aby si ty drobné někde sehnal a vrátil.

Po nástupu do maršrutky jsem si představoval, jak nám dopřejí pohodlný servis jako u Student Agency. Že nám dají horkou čokoládu, denní tisk pro zdokonalení našeho čtení (v mém případě poznávání každého desátého písmena) a případně i croissant. Ještě jsme se ani nerozjeli a už mi milý stevard podává okýnkem sáček s nějakým pečivem, radostně jej přijímám jako dar a dál jeho gruzínštinu ignoruji. Takže pro balíček, který jsem měl samozřejmě zaplatit, si musel dojít dovnitř. Noviny ani nápoje se pak také nepodávaly, nicméně jsme měli na cestu alespoň 6 gruzínských disco songů, které jsem se tak za 6hodinovou jízdu mohli naučit zpaměti. Od řidičů bylo milé to, že hudbu nechali hrát chvíli potichu, abychom mohli usnout a pak ji zase hned zesílili, abychom náhodou neflákali naši hudební výchovu. Příští týden se tak přihlásíme do místní Super Star a budeme doufat, že výhrou bude CD jednoho z interpretů, kterého už nikdy nedostaneme z hlavy. S hudbou v autobusech jsem měl naštěstí zkušenost ze Srí Lanky, kde to ale bylo ještě o něco horší. Mimochodem, slovo gunda, které jsme z jednoho songu dobře odposlechli, znamená sněhová vločka. Mimořádnou službou na palubě byla pračka v zadní části vozu, takže jste si mohli vyprat. Pokud byste teda sehnali vodu a elektřinu. Z internetu jsme měli o cestě představy, že to bude pořádný adrenalinový zážitek, ale protože jsme seděli vzadu a neviděli dopředu, tak nám to nepřišlo nijak hrozivé. Při pokusech o spánek jsme vyzkoušeli snad všechny možné polohy, mimo zavěšení se za zavazadlovou přihrádku za nohy.Kolem půl druhé ráno jsme konečně dorazili do Batumi a po vystoupení jsme si vyzkoušeli, jaké to je být celebritou, když nás obklopil dav taxikářů, který se nám snažil vnutit své předražené služby a odvézt nás do nějakého z místních hotelů. My už však měli zabookovaný hostel a cesta k němu byla dlouhá jen 2 km, tak jsme si dali noční procházku. Ze snů jsme vytáhli recepční, aby nám mohla oznámit, že náš pokoj pro dva je plný a my tak budeme muset spát ve sdíleném pokoji pro více lidí. Naštěstí byl však pokoj celý volný a bylo nám slíbeno, že ráno zavolá šéfovi, který nám dá slevu a přesune nás do jiného apartmánu, kde budeme mít soukromý pokoj.

Kolem sedmé ráno mě probudili noví přistěhovalci do našeho pokoje, takže kvalitnímu spánku byl konec. Po vyhrabání se z postele jsem se šel zeptat na recepci, co je nového a bylo mi oznámeno, že za chvíli dorazí majitel. Sbalili jsme si tunu našich nepotřebných letních věcí (ve skutečnosti by se tu hodily dlouhé kalhoty a košile), zaplatili se slíbenou slevou a nastěhovali se do nového apartmánu, který byl necelých 5 minut chůze a asi 100x lepší, než hostel. Soukromý pokoj, velká kuchyně s obývákem a koženými sedačkami. Pohodlné místo pro případný deštivý den, kterým nás strašila Sofi (dobrovolnice, která s námi pracuje v Tbilisi a která se také rozhodla pro návštěvu Batumi). Naštěstí bylo slunečno,tak jsme se vydali na pláž, kde nám došlo, že umíráme hlady. Podařilo se nám ještě dát krátký sraz se Sofi, která nám doporučila místo k jídlu a my tak mohli poslední sluneční paprsky strávit sezením v restauraci. Jakmile se zatáhlo, tak jsme se vydali na pláž za Sofi užít si trochu studené vody a poučit ji o tom, že v Batumi existuje Chacha věž, ze které teče v 19 hodin po dobu deseti minut chacha a je možné si ji načepovat. Nakonec dorazil i ten vysněný déšť, abychom taky mohli být po dobu našeho omezeného pobytu zavření doma a asi půl hodiny se trápit s otevíráním vína pomocí lžic, nožů a otvíráku na pivo. Po vytlačení děr do obou ruk a porození několika dětí jsme se konečně dostali k vysněné odměně, což mělo za následek to, že přestalo pršet a my mohli Batumi alespoň trochu prozkoumat.

Se Sofi jsme se vydali po promenádě do jižní části, vystoupali na věž, která se později na fotkách ukázala jako šikmá, ale možná jen neumíme fotit. A na které jsem se během soboty už podruhé praštil do hlavy. Na konci promenády je menší “bludiště”, kterým když projdete a dotknete se zázračné věci, tak se vám splní přání, na které jste celou dobu měli myslet. Tím nejdůležitějším cílem celého pobytu byla již zmíněná Chacha Tower, kdy bylo potřeba stihnout desetiminutový interval. Po nekonečné chůzi nám začalo docházet, že to nestíháme a budeme si muset půjčit kola. Za turistickou cenu 5 lari na hodinu jsme dostali horská kola, v mém případě sloužila brzda zároveň i jako zvonek. Na místo plné alkoholu jsme to nakonec po zběsilé jízdě stihli, ale pak přišlo zklamání. Žádná chacha z fontánek netekla, což zklamalo i další přítomné. Češi tohle místo asi objevili dříve a tak tato alkoholová studánka nejspíš navždy vyschla. Po cestě zpátky nám pak Sofi alespoň ukázala, jak se padá z kola na rovném úseku.

Neděle byla posledním dnem přímořského pobytu, ale počasí opět nepřálo. Nejdříve jsme se pokoušeli najít kancelář, ve které se prodávají jízdenky na vlak, ale vzhledem k četnosti spojů na nás nezbylo místo. Vyzkoušet jsme také museli místní lanovku s více jak 2km dráhou na kopec, ze kterého je výhled na celé Batumi a okolí. To je ale tak vše, co za 5 lari dostanete, z místa jsme nenašli žádnou cestu a tak jsme jeli za chvíli nazpět. Posledním důležitým místem k navštívení byl McDonald’s, protože zrovna tento vyhrál v roce 2014 cenu za jednu z nejlepších staveb.

Díky radě Sofi jsme si místo maršrutky na cestu zpátky našli auto, které je jen o 5 lari dražší a stokrát pohodlnější. Jen v tomto případě lépe vidíte na cestu, což značně zvyšuje adrenalin. Po silnici se běžně procházejí krávy, ale pokud si myslíte, že tomu řidiči přizpůsobí jízdu, tak jste na omylu. A co je horší než kráva na silnici? Řidič hloupější než kráva, který má navíc volant na pravé straně. Český policajt by raději spáchal sebevraždu a typickému řidiči z Brna by došel zvuk v klaksonu, nebo by mu rupla cévka.

Video z Batumi přidám později, teď je prioritou video pro crowdfunding kampaň. Kaččin článek o Batumi si můžeš přečíst na https://kac-je-pryc.com/2015/07/06/jedeme-k-mori/.

Recommended Posts

No comment yet, add your voice below!


Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.