Sice jsme stále neprojeli všechny části Gruzie a už nám zbývají jen dva víkendy, museli jsme se ale vrátit na víkend domů k Sofi, abychom mohli navštívit skalní město Vardzia poblíž gruzínsko-turecko-arménské hranice a po cestě zpět Uplistsikhe kousek od Gori.
Tbiliský squat jsme opustili výjimečně zase až v sobotu ráno (klasicky po čtyřech hodinách spánku, Kačka jen po dvou, protože jsme měli původně odjíždět v 10, ale nakonec jsme jeli už v 8) a na stanici metra Didube se vmáčkli do neprostorné maršrutky směr Achalciche. Po příjezdu nás samozřejmě neminula rodinná supra, kterou bylo potřeba prolít pěti panáky domácí pálenky (a nebo Hennessy, kdo ví..), takže jsme už ve 12 byli značně připití.
Do Vardzie je to přibližně 60 km a jelikož nám bratr Sofi půjčil auto, mohli jsme vynechat další mačkání se v maršrutce. Pro změnu jsme se mohli mačkat v autě, protože nás jelo sedm – Kačka ležela v kufru a vzadu jsme seděli čtyři. Ostatní alespoň dobře posloužili jako polštáře na spaní. Gruzie opět nezklamala a po cestě nabídla úžasné scenérie kaňonu řeky Kura, které ale nemám vyfocené, takže se sem musíte vypravit sami. Poslední dobou je tu takové vedro, že jsme věděli, jaké utrpení nás při výstupu zase čeká. Já jsem si vzal konečně neplatný ISIC, takže jsem mohl při vstupu zaplatit jen 1 lari. Už jste někdy viděli takhle obrovský hmyz? Pojmenovali jsme ho Rocky a když pak z mé ruky radostně přeskočil na Kačku, tak se nesetkal s opětováním své lásky a mohl být rád, že přežil.
To už jsme ale pomalu byli ve "městě". Město vzniklo ve 12. st. n. l. a název Vardzia by měl pocházet z volání "Jsem tady, strýčku" (gruzínsky "ac var, dzia"), když se malá Tamar, později královna, ztratila v jeskyni a odpovídala na strýčkovo volání. Místnosti vytesané do skály, spousta chodeb a schodů. A kostel (další díra ve skále), do kterého mě nepustili, protože jsem měl kraťasy a nestačilo jim ani to, že jsem si vzal nějaký šátek přes nohy stejně jako holky s krátkými sukněmi. Booohaaaaaaa..
Po cestě zpět jsme se zastavili ve vesničce Saro, jejíž okraj s plání a útesem (vypadá to jako ve Skotsku nebo Irsku, kde jsem mimochodem nikdy nebyl, ale spousta míst mi tu připomíná místa, kde jsem nikdy nebyl – Tahiti, Havaj, ...) nabízí výhled na údolí řeky Kura a společnost krav.
Po návratu nás čekalo další kolo "sněz kolik můžeš" a navečer jsme se vydali k řece trochu popít, posemičkovat, zahrát si karty a rozkrájet meloun a nesníst ho. Únava po celém dni nás poslala brzo do postele, navíc jsme v neděli chtěli vstát trochu normálně a vydat se na cestu do Gori.
Kolem desáté jsme nasnídaní chytili malý autobus do Gori. Jeho specialitou bylo to, že na zadní řadě sedaček se nedalo dosáhnout nohama na zem. Autobus jel sice až do Tbilisi, ale není tu žádným problémem říct si o zastavení a vystoupení kdekoli. Když řidič zastavil na dálnici na úrovni Gori a my chtěli vystoupit, tak nám řekl, že nás vezme ještě kousek. Takže nás vyhodil u posledního exitu na Gori, což se nezdálo zrovna výhodné. Taxikáři jsou naštěstí všude a hned na nás za svodidly jeden volal, kam chceme. Za tři lari nás ale nechtěl odvézt na autobusové nádraží a nutil nám, že nás vezme až do Uplistsikhe. Jistější metodou tedy bylo stopovat, což opět trvalo jen nějakou minutu a už jsme seděli v autě přímo do centra. Najít autobus do Uplistsikhe nebyl problém, jen jsme neznali jeho jízdní řád, tak jsme si asi půl hodiny poseděli uvnitř. V Uplistsikhe jsme sice věděli, kam se potřebujeme dostat, trasu busu jsme ale neznali. Vyšlo to ale tak, že nás zavezl až před most, tedy na nejlepší možné místo. Ke skalnímu městu jsme už museli po svých. Most měl uprostřed odřezané zábradlí, asi aby se místním lépe skákalo do řeky, skály u cesty shledala Kačka nelozitelnými a tak nemusela být smutná a ozvali se i místní menší obyvatelé – ještěři.
Za vstup jsem musel zaplatit dospělácké 3 lari, protože pokladní měla potřebu kontrolovat snad i hrany ISICu. Hned u vstupu je menší muzeum, ve kterém je promítán krátký film s anglickými titulky o historii Uplistsikhe a rozhodně stojí za zhlédnutí. Město mělo vzniknout někdy v 10. st. př. n. l. a působilo na mě více upraveně a přístupně než Vardzia a bylo větší, než se na první pohled zdálo. Táhne se totiž do výše na skalnatém břehu řeky Kura. Zatímco u nás by bylo celé místo ohraničeno zábradlím, nedalo by se jít na hranu skály atd., tak tady se s tím nijak netrápí a dopřávají vám naprostou svobodu pohybu.
Po důkladné prohlídce nastal čas vymyslet, jak se dostat domů. Jelikož je místo poměrně blízko Tbilisi, stopování se zdálo opět jako nejlepší volba. Vrátili jsme se zpět do vesnice a snažili se dostat na hlavní cestu směřující přes menší města do Tbilisi. Procházíme si tak štěrkovými úzkými uličkami, když se najednou zjeví autobus. Ten stopneme a doufáme, že se vrací zpět do Gori a my tak budeme moci vyskočit na hlavní silnici. To se naštěstí stalo a řidič byl asi překvapen, že chceme vystoupit na křižovatce uprostřed ničeho. Zastavil nám pick-up, ve kterém znal spolujezdec řidiče kamionu z Brna a ptal se mě, jestli ho náhodou neznám. Vysadili nás na křižovatce v Upper Chocheti, ze kterého jsem to vzali raději vrchem dalším autem do Kaspi, jelikož jsme tam viděli větší šanci na provoz do Tbilisi ať už po dálnici, nebo po normální silnici. V Kaspi nás tak nabral milý řidič až do Tbilisi, na benzince nám koupil ledový čaj, což jsme v tom vedru rozhodně potřebovali a nakonec nás zavezl až na metro v Didube.
A je teda hezčí Vardzia, nebo Uplistsikhe? Podle informací z netu jsem se více těšil na Vardzii, nakonec se mi více líbilo v Uplistsikhe, ale obě místa rozhodně stojí za návštěvu.
Sice jsme stále neprojeli všechny části Gruzie a už nám zbývají jen dva víkendy, museli jsme se ale vrátit na víkend domů k Sofi, abychom mohli navštívit skalní město Vardzia poblíž gruzínsko-turecko-arménské hranice a po cestě zpět Uplistsikhe kousek od Gori.
Tbiliský squat jsme opustili výjimečně zase až v sobotu ráno (klasicky po čtyřech hodinách spánku, Kačka jen po dvou, protože jsme měli původně odjíždět v 10, ale nakonec jsme jeli už v 8) a na stanici metra Didube se vmáčkli do neprostorné maršrutky směr Achalciche. Po příjezdu nás samozřejmě neminula rodinná supra, kterou bylo potřeba prolít pěti panáky domácí pálenky (a nebo Hennessy, kdo ví..), takže jsme už ve 12 byli značně připití.
Do Vardzie je to přibližně 60 km a jelikož nám bratr Sofi půjčil auto, mohli jsme vynechat další mačkání se v maršrutce. Pro změnu jsme se mohli mačkat v autě, protože nás jelo sedm – Kačka ležela v kufru a vzadu jsme seděli čtyři. Ostatní alespoň dobře posloužili jako polštáře na spaní. Gruzie opět nezklamala a po cestě nabídla úžasné scenérie kaňonu řeky Kura, které ale nemám vyfocené, takže se sem musíte vypravit sami. Poslední dobou je tu takové vedro, že jsme věděli, jaké utrpení nás při výstupu zase čeká. Já jsem si vzal konečně neplatný ISIC, takže jsem mohl při vstupu zaplatit jen 1 lari. Už jste někdy viděli takhle obrovský hmyz? Pojmenovali jsme ho Rocky a když pak z mé ruky radostně přeskočil na Kačku, tak se nesetkal s opětováním své lásky a mohl být rád, že přežil.
To už jsme ale pomalu byli ve "městě". Město vzniklo ve 12. st. n. l. a název Vardzia by měl pocházet z volání "Jsem tady, strýčku" (gruzínsky "ac var, dzia"), když se malá Tamar, později královna, ztratila v jeskyni a odpovídala na strýčkovo volání. Místnosti vytesané do skály, spousta chodeb a schodů. A kostel (další díra ve skále), do kterého mě nepustili, protože jsem měl kraťasy a nestačilo jim ani to, že jsem si vzal nějaký šátek přes nohy stejně jako holky s krátkými sukněmi. Booohaaaaaaa..
Po cestě zpět jsme se zastavili ve vesničce Saro, jejíž okraj s plání a útesem (vypadá to jako ve Skotsku nebo Irsku, kde jsem mimochodem nikdy nebyl, ale spousta míst mi tu připomíná místa, kde jsem nikdy nebyl – Tahiti, Havaj, ...) nabízí výhled na údolí řeky Kura a společnost krav.
Po návratu nás čekalo další kolo "sněz kolik můžeš" a navečer jsme se vydali k řece trochu popít, posemičkovat, zahrát si karty a rozkrájet meloun a nesníst ho. Únava po celém dni nás poslala brzo do postele, navíc jsme v neděli chtěli vstát trochu normálně a vydat se na cestu do Gori.
Kolem desáté jsme nasnídaní chytili malý autobus do Gori. Jeho specialitou bylo to, že na zadní řadě sedaček se nedalo dosáhnout nohama na zem. Autobus jel sice až do Tbilisi, ale není tu žádným problémem říct si o zastavení a vystoupení kdekoli. Když řidič zastavil na dálnici na úrovni Gori a my chtěli vystoupit, tak nám řekl, že nás vezme ještě kousek. Takže nás vyhodil u posledního exitu na Gori, což se nezdálo zrovna výhodné. Taxikáři jsou naštěstí všude a hned na nás za svodidly jeden volal, kam chceme. Za tři lari nás ale nechtěl odvézt na autobusové nádraží a nutil nám, že nás vezme až do Uplistsikhe. Jistější metodou tedy bylo stopovat, což opět trvalo jen nějakou minutu a už jsme seděli v autě přímo do centra. Najít autobus do Uplistsikhe nebyl problém, jen jsme neznali jeho jízdní řád, tak jsme si asi půl hodiny poseděli uvnitř. V Uplistsikhe jsme sice věděli, kam se potřebujeme dostat, trasu busu jsme ale neznali. Vyšlo to ale tak, že nás zavezl až před most, tedy na nejlepší možné místo. Ke skalnímu městu jsme už museli po svých. Most měl uprostřed odřezané zábradlí, asi aby se místním lépe skákalo do řeky, skály u cesty shledala Kačka nelozitelnými a tak nemusela být smutná a ozvali se i místní menší obyvatelé – ještěři.
Za vstup jsem musel zaplatit dospělácké 3 lari, protože pokladní měla potřebu kontrolovat snad i hrany ISICu. Hned u vstupu je menší muzeum, ve kterém je promítán krátký film s anglickými titulky o historii Uplistsikhe a rozhodně stojí za zhlédnutí. Město mělo vzniknout někdy v 10. st. př. n. l. a působilo na mě více upraveně a přístupně než Vardzia a bylo větší, než se na první pohled zdálo. Táhne se totiž do výše na skalnatém břehu řeky Kura. Zatímco u nás by bylo celé místo ohraničeno zábradlím, nedalo by se jít na hranu skály atd., tak tady se s tím nijak netrápí a dopřávají vám naprostou svobodu pohybu.
Po důkladné prohlídce nastal čas vymyslet, jak se dostat domů. Jelikož je místo poměrně blízko Tbilisi, stopování se zdálo opět jako nejlepší volba. Vrátili jsme se zpět do vesnice a snažili se dostat na hlavní cestu směřující přes menší města do Tbilisi. Procházíme si tak štěrkovými úzkými uličkami, když se najednou zjeví autobus. Ten stopneme a doufáme, že se vrací zpět do Gori a my tak budeme moci vyskočit na hlavní silnici. To se naštěstí stalo a řidič byl asi překvapen, že chceme vystoupit na křižovatce uprostřed ničeho. Zastavil nám pick-up, ve kterém znal spolujezdec řidiče kamionu z Brna a ptal se mě, jestli ho náhodou neznám. Vysadili nás na křižovatce v Upper Chocheti, ze kterého jsem to vzali raději vrchem dalším autem do Kaspi, jelikož jsme tam viděli větší šanci na provoz do Tbilisi ať už po dálnici, nebo po normální silnici. V Kaspi nás tak nabral milý řidič až do Tbilisi, na benzince nám koupil ledový čaj, což jsme v tom vedru rozhodně potřebovali a nakonec nás zavezl až na metro v Didube.
A je teda hezčí Vardzia, nebo Uplistsikhe? Podle informací z netu jsem se více těšil na Vardzii, nakonec se mi více líbilo v Uplistsikhe, ale obě místa rozhodně stojí za návštěvu.