ÍRÁN

Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Předchozí část: Je Jazd nejhezčí město v Íránu?

Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:

Do Kašanu kolem protiletadlových děl

Odjezd na autobusové nádraží v Isfahánu proběhl podle klasického scénáře. Zastavit taxi, usmlouvat dobrou cenu a pak najít někoho, kdo nám ukáže, kde koupit jízdenku a odkud to pak jede. Taxi vám tu udělá každý řidič a s těmi netaxi se snad i líp smlouvá. Na nádraží se pak stačí tvářit zmateně a ztraceně a hned se vás někdo ujme a provede. Nevím, jestli to jsou zaměstnanci určení pro ztracené duše, nebo jen naháněči, ale nikde jsme takto nic nepřeplatili. Tedy pokud vám zrovna nebudou tvrdit, že tam jede jen jeden bus za pár hodin a je drahý, jako se nám stalo v Šírázu. Po levnějším a dřívějším znovu se pak musíte zeptat někoho dalšího.

Na cestu do Kašanu jsem se těšil kvůli tomu, že se projíždí kolem jaderné elektrárny Natanz, kde také obohacují uran. Kolem celého obrovského areálu se nachází protiletadlová děla, která nakonec ale neudělala žádný velký dojem a na spoustě míst je vytvořena „zeď“ z hromady hlíny, aby nějaký neposlušný turista nemohl udělat fotku a poskytnout ji USA či Izraeli. Nebo aby neskončil u dlouhého a nepříjemného výslechu (v tom lepším případě).

Couchsurfingový král v Kašanu

V Kašanu jsme u taxikáře na nádraží vyvolali falešnou naději, že si na nás vydělá. My však jen potřebovali, aby zavolal našemu dalšímu couchsurferovi s tím, že pro nás může přijet. Tím couchsurferem byl místní couchsurfing guru Mohammad, který měl v tu dobu na kontě kolem 500 referencí. Odvezl si nás domů, ubytoval v ložnici s obří postelí, nakrmil skvělými těstovinami, vypili jsme pár čajů a už na nás čekal řidič se svým malým synem (říkejme mu třeba Mauglí), se kterými jsme se vydali do pouště a k solnému jezeru.

V poušti nás poprvé v životě uvítali velbloudi, kteří se tam jen tak procházeli, a další písečné duny. Ty v poušti Varzaneh byly ale zajímavější, i když tady by měly být taky velké, pokud se jede dál za karavanseraj Maranjab, do které jsme se taky jeli podívat. Ne že bychom tušili proč, ale řidič nás tam nadšeně přivezl. Mělo by se tam dát přespat, ale celé to bylo takové nedodělané, vnitřek rozkopaný a z přeživších se tam vyskytovali jen dělníci. Za pouhou návštěvu a čaj jsme byli potrestáni tím, že jsme museli zaplatit nějakých 10 000 tomanů, pokud se nepletu.

Já chtěl hlavně stihnout západ slunce u solného jezera Namak, které sice nebylo daleko, ale slunce už bylo proklatě nízko. Nakonec jsme to stihli a nezapomněli ochutnat, jestli je to fakt slané. Sice jsme měli možnost být v poušti do kolika jsme chtěli, ale Mauglí už byl unavený, tak jsme na hvězdnou oblohu nečekali a vydali se zpět do Kašanu.

Cesta od solného jezera trvala dobře přes hodinu. Poslední zastávka byla ještě u mešity Mohammeda Helala ve vedlejším města Aran va Bigdol, kde jsme do sebe všichni nacpali meloun a poprvé si tam všimli hrobů. Ty tvořili jen dlaždice se jménem osoby a normálně se po nich chodilo. Následovala večeře (možná jsem si měl ty názvy jídel psát, protože si nepamatuju název žádného jídla kromě kebabu) a sledování zpráv, které o dění ve světě informovaly tak, jako informují ty naše o Blízkém východě.

Po střechách bazaaru

V Kašanu jsme strávili jen jednu noc, druhý den nás hostitel vzal do podzemního města v Nushabadu. Čekání na otevření jsme si zkrátili opodál v 800 let staré pevnosti z hlíny, ve které se dá vylézt na hradby a do věží a nikdo tam s tím nemá problém. Do podzemního města jsme se dostali bez průvodce, takže jsem se ze začátku dozvěděli od našeho hostitele jen o obřím podzemním zásobníku na vodu, do kterého se dá dnes vstoupit a poté jsme se mohli začít ztrácet. Ale ono moc nebylo kam, moc možností tam není. Po chvíli se objevili další turisti s průvodcem, takže jsme se díky němu dozvěděli, jak tohle město fungovalo a proč. Sloužilo pro obyvatele ke schování se proti nepřátelům, má spoustu úkrytů, ze kterých byli nepřátelé přepadávání a zabiti a dalo se v něm přežít dlouhou dobu.

Poslední společnou zastávkou byla mešita Agha Bozorg, která slouží zároveň jako teologická škola a nachází se v ní knihovna.

Poté jsme se s Mohammadem rozloučili a nechali se vysadit u místního bazaaru, kde nám bylo doporučeno vylézt na jeho střechu. Po chvíli procházení se jeho uličkami jsme dorazili na místo s fontánkou a optali se opodál stojících obchodníků, jestli nám poradí kudy na střechu. Za to chtěli asi 10 000 tomanů, nakonec se nám to podařilo snížit na 4 000. Ale pokud si cestu nahoru najdete sami, tak asi není potřeba komukoli platit. Výhled a samotná střecha z bláta stojí fakt za to. Můžete si lézt kam chcete, až na samotný vrcholek kupole, pod kterou se nachází onen prostor s fontánkou. Ostatně jsou tam i provizorní schody, takže proč ne. Po chvíli na vrcholku kupole na Kačku ale začal volat nějaký pán ze střechy jiného domu, asi průvodce, protože s ním byli cizinci, ať z ní sleze a něco s policií. Ale spíš nám jen záviděl, protože on byl se svými turisty jen na nudné střeše domu.

Tím byla naše návštěva Kašanu u konce a nás čekala cesta autobusem zpátky do Teheránu, kde jsme měli tentokrát domluvený couchsurfing kousek od Azadi Tower.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

Získej zpět 10 % z pobytu na Booking.com

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER