ÍRÁN

Horská vesnička Masuleh

Předchozí část: Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Soundtrack k článku:

Po návratu do Teheránu jsme se vydali na couchsurfing. Další skvělý íránský hostitel se nás ujal a nabídl veškerou svou pohostinnost. Tentokrát se však nejednalo o muslima, ale o bahá’ístu. A my se tak mohli poprvé dozvědět o té „mírumilovnosti“ íránského režimu k náboženským menšinám. O tom, jak byl náš hostitel mučen, ale až v dalším článku.

Povečeřeli jsme, s přáteli si zahráli hry a začali vymýšlet, co podniknout ve zbylých dnech. Teheránského smogu jsme si z plných plic užili již na začátku. Táhlo nás to někam do přírody a já byl zvědavý na Kaspické moře. Rozhodli jsme se tak pro návštěvu Chalusu, kam se o víkendech a svátcích vydávají spousty Teheránců za rekreací.

Dvojité zklamání v Chalusu

Další den ráno jsme se vydali na blízký západní autobusový terminál a sháněli se po savari – sdíleném taxi – do Chalusu. Vyjíždělo se hned po naplnění míst, stejně jako jsme byli zvyklí v Gruzii.

Cesta do dvě stě kilometrů vzdáleného Chalusu vede epickou scenérií pohořím Alborz a trvá kolem čtyř hodin.

V Chalusu jsme se ocitli někde uprostřed města a snažili se najít wi-fi, abychom zkontrolovali, zda se nám ozval někdo z místních couchsurferů, kterým jsme však psali až na poslední chvíli. Žádná veřejná wi-fi však nikde nebyla a těžce nabyté hackovací schopnosti typu 12345678 tu byly k ničemu. Zavítali jsme do místní pizzerie, kde sice neměli wi-fi, ale měli menu v perštině. Rukama nohama jsme is vysvětlili, že chci nějakou pizzu, hlavně ať na ní nejsou houby. Houby a rozinky jsou v říši jídel mým největším nepřítelem. Povedlo se. A po chvíli přichází první zklamání dne – pizza s houbami. Mamnoon.

Internet se nám podařilo vysockovat až v kavárně, kde jsme si nic nedali. Couchsurfeři žádní a zamýšlený hostel se nám podle starého průvodce Lonely Planet najít nepodařilo. Vydali jsme se tak omrknout pobřeží s nadějí, že si tam třeba vybereme i nějaký hotel. Taxikáře, který nás tam přivezl jsme se nemohli dlouho zbavit. Stejně jako jsme se nemohli zbavit zklamání číslo dvě – ze špinavé a naprosto nezajímavé pláže. Z původního plánu strávit zde dva zbylé dny tak rychle sešlo a my se začali shánět po dalším savari do Raštu.

Bez peněz do Íránu nelez

Hledání ubytování v Raštu bylo jednodušší než v Chalusu. Dokonce jsme si mohli vybírat. V prvním neměli internety a v ceně nebyla sprcha. A to by bylo, abych doplácel za sprchu pár korun navíc! V druhém hlásal papír v latince „wifa“, což bylo nadějné. Ze spaní na zemi jsme si polepšili na postel, která ale měla tvrdost podlahy. Sprchu jsme měli vlastní, ale člověk div nestál jednou nohou v záchodu, aby se do té místnůstky vlezl.

Dva dny před koncem našeho pobytu nám začala docházet místní měna a my si tak chtěli pro jistotu ještě něco rozměnit. Při večerní procházce městem jsme se tak snažili najít směnárnu, ale ty už byly zavřené. A další den byl svátek. Z bankomatu si tu jako cizinec nevyberete, veškerou hotovost si musíte přivézt s sebou a doufat, že vám vystačí. Na ulici nám někdo poradil, ať zkusíme recepci hotelu. Ten se nám po nějaké chvíli podařilo najít a pán na recepci nebyl nijak překvapen. Někomu zavolal a řekl, ať počkáme. Jenže my ty peníze samozřejmě neměli s sebou. Museli jsme tak rychle zpátky na hostel, přes náměstí, na kterém probíhaly oslavy Ašúry, otřesná „Husajn hudba“ trhala uši a jejím jediným účelem muselo být vymlátit okenní tabulky v okruhu deseti kilometrů. Peníze se nám nakonec podařilo vyměnit bez vyděračského kurzu pro zoufalce.

Škoda, že jsme zabili spoustu času v Chalusu, Rašt je pěkné město a určitě stojí za návštěvu.

Masuleh – vesnice se střechami místo chodníků

Na cestu do Masulehu jsme zvolili savari. Přestupovat se mělo ve Fumanu, tam se nás ale dosavadní řidič zeptal, kam jedeme a že nás do Masulehu zaveze. Překvapení nastalo při placení za jízdu. Nejdřív pro nás, nakonec pro něj. Ze savari se najednou stalo taxi s turistickou přirážkou a to i přesto, že jsme se jej ve Fumanu zeptali na cenu. Nakonec po nás chtěl téměř desetkrát více, než bychom zaplatili při zaplněném autě. A stále mnohem více, než kdybychom sami zaplatili za prázdná místa. Nasraní jsme mu dali přibližně polovinu, pro něj stále win-lose situace.

Masuleh je fotogenická horská vesnička se dvěma vodopády, kde střechy spousty domů slouží jako chodníky. A my se tu objevili zrovna v době, kdy se tu konal jeden z průvodů Ašúry. Naprostá většina lidí tak byla v černém a my mohli ze střech pozorovat, jak se připravují na vyvrcholení tohoto svátku. Jako bonus procházeli uličkami ženy a rozdávaly sušenky. I nám. A byla to ta nejlepší sušenka, jakou jsem kdy měl. Takže jestli ještě někdy do Íránu, tak během Ašúry a za sušenkami do Masulehu.

Po návštěve vesničky jsme se přesunuli do Fumanu, který je vyhlášený sušenkami. Ty mě ale tolik nezaujaly a snad většina v sobě měla to svinstvo jménem rozinky. U místních jsme pak zjišťovali, jak se dostat na autobusové nádraží. Zaplatili nám jízdenky na městský autobus a doprovodili nás až na nádraží. Pak už nás čekala jen několikahodinová cesta do Teheránu.

Na večeři u učitele z underground univerzity a odlet z Íránu

Z teheránského terminálu Argentina se žádnému taxikáři nechtělo odvézt zpátky k našemu hostiteli za normální cenu. Pomohl nám až voják, který zastavil projíždějící taxi a domluvil cenu na patnáct tisíc tomanů, o deset tisíc méně, než po nás chtěli ostatní. Nakonec nám ještě vnutil svých pět tisíc, my ale s díky odmítli. Chtěli jsme jen zaplatit normální cenu. Voják tak peníze vnutil řidiči a řekl nám, ať mu nedoplácíme víc jak deset tisíc. První taxikář v Íránu, který nám zapl taxametr. Který na konci ukazoval mnohem víc, než jsme měli dohodnuto. My však svou část dodrželi.

Poslední den v Teheránu si moc nepamatuji, což je zvláštní, protože alkohol tam nemají. Legálně. Přes den jsme se podívali do parku Saei a večer zavítali na večeři k profesorovi underground univerzity. Některým lidem je odepřen přístup k vysokoškolskému vzdělání, hlavně kvůli odlišnému náboženství. Řeší to tedy těmito zakázanými „univerzitami“, kdy se studenti schází s učiteli u někoho doma.

Později jsme se už jen sbalili, přivítali nové couchsurfery, dali jim několik tipů a vydali se taxíkem za normální cenu na letiště Imáma Chomejního, abychom si užili noční let do Istanbulu a někteří i odhození šátku z hlavy.

Post a Comment

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER