Poslední víkend v Gruzii, 20. už se vracíme zpět do našich zemí. A my se konečně dočkali našeho vytouženého letu, který jsme chtěli uskutečnit již na začátku července, ale jelikož jsme potřebovali letět v pátek tam a v pondělí zpátky, tak bylo těžké najít volný let. Kapacita je přibližně 20 cestujících a lety jsou očividně velmi žádané. Na začátku týdne mi přišel email, že máme přijít zaplatit letenky v hotovosti do kanceláře v Tbilisi (let jsme rezervovali na začátku července), kde jsme se nakonec rozhodli zrušit pondělní let zpět a riskli jsme jen let tam. Riskli proto, protože se lety ruší kvůli nepříznivému počasí (asi 20 %). Původně jsme se totiž chtěli vydat na trek z Mestie do Ushguli – trvale nejvýše obydlené vesnice v Evropě (2086–2200 m. n. m.). Trek zabere přibližně 3 dny, takže bychom tam v ideálním případě dorazili v neděli a v pondělí bychom museli vzít taxi zpět do Mestie, protože žádná veřejná doprava tam neexistuje. Díky mým super teniskám, které se skvěle hodí do hor, kde je v předpovědi počasí déšť, jsme tak plán přehodnotili a v Mestii jsme chtěli zůstat jednu až dvě noci a poté se stopem vydat někam na pobřeží Černého moře.
V pátek ráno jsme se tak po sedmé hodině vydali na místo srazu ve městě, odkud byl zajištěn transport na letiště, které se nachází ve městě Natakhtari severně od Tbilisi. I Gruzínci nečekaně dorazili na čas. Čekal jsem, že na letišti nebude probíhat bezpečnostní kontrola, ale proběhlo vážení zavazadel, jejich rentgen i průchod detekčním rámem. Měl jsem u sebe nůž, který mi zabavili s tím, že mi ho předají až po příletu. Měl jsem informace, že piloti jsou Češi, ale nakonec to byli pravděpodobně Ukrajinci. Jedná se totiž o letadlo české výroby LET 410-UVP. U letiště je překvapivě i hotel Vanilla Sky s bazénem. Poté, co jsme prošli bezpečnostní kontrolou, jsme se mohli vydat k letadlu. Ale pěšky jsme těch 20 metrů jít nemohli a museli jsme jet mikrobusem. Přitom na letišti není žádný provoz a je opravdu malé. Před startem nás pilot seznámil s bezpečností v ruštině, ale nějaká slova jsme rozuměli, třeba to, že let bude trvat 50 minut. Těch 65 lari za let opravdu stojí, po silnici bychom se do Mestie táhli přes 8 hodin.
Přiletěli jsme na letiště královny Tamary v Mestii, které dle článku BBC z roku 2014 patří mezi 10 nejkrásnějších na světě, je dílem německého architekta a umělce Jurgena Mayer-Hermanna a bylo postaveno mezi říjnem a prosincem roku 2010. Vyzvedl jsem si zabavený nůž a mohli jsme vyrazit do města. Pěšky se nám moc nechtělo, tak jsme v tom nulovém provozu zkusili stopovat a vyšlo to. Mestia v centru vůbec nevypadá jako nějaká zapadlá vysokohorská víska, je plná menších hotelů a hostelů, restaurací a obchodů. Aneb jak nám řekli Češi, které jsme potkali u Kutaisi, skoro jako Špindl. Zašli jsme si do informací pro mapu, ale pro výlety v okolí Mestie měli k dispozici jen mapy s názvem ski tours, takže nám byla docela k ničemu. Poptali jsme se, jak se dostaneme k jezerům Koruldi a dostali informaci, že vody je po cestě dost. Před výšlapem jsme se zašli najíst do menší restaurace. Byl jsem zvyklý na to, že kdekoli si dám nějaké barbeque, tak k němu dostanu automaticky přílohu, která je v ceně. Tady jsem tak dostal jen vepřové barbeque s ničím. No nevadí, hlavně že to je maso. Kačka se jednoho hosta německy zeptala, jestli je tam obsluha a zmizela se převléknout na záchod. Pánové se bavili německy a anglicky se mě zeptali, odkud jsme. A jeho odpověď byla, že je také z ČR, ale že žije ve Švýcarsku. Pobavili jsme se trochu o místech v okolí a o tom, že od jezer nemáme čekat nic úžasného, že jde jen o louže.
Někdy po druhé hodině jsme začali hledat cestu nahoru. S tou super podrobnou mapou jsme se málem ztratili už v Mestii, nakonec se nám ale správnou cestu podařilo najít. Na jejím začátku jsme potkali dva cizince, kteří nám řekli, že nemáme chodit cestou, kterou jsme měli v plánu, protože oni došli nikam, ale máme to zkusit támhle přes potok. To se později ukázalo jako správná volba, ale cesta nebyla nijak značena, tak jsme si stejně museli poradit sami. Potkali jsme i dva bloudící Nizozemce a nakonec jsme tu správnou cestu našli. Nahoru jsme si nesli jen 1,5 l vody a 1 l džusu, protože tam přece měla být spousta pramenů. Vedro, neskutečně prudké stoupání a voda nikde. Mestia se nachází přibližně v 1500 m. n. m. a první záchytný bod byl ve výšce kolem 2100 m. n. m., vzdušnou čarou asi 1,5 km. Po přibližně 2 hodinách se nám podařilo dostat nahoru a voda stále žádná. Podařilo se nám získat od místních, kteří tam samozřejmě vyjeli autem, láhev vody a informaci, že kousek dál by měl být jeden pramen. Odpočinuli jsme si, seznámili se se třemi Gruzínci, kteří šli také k jezerům a pokračovali jsme dále. Voda tam naštěstí opravdu byla, naplnili jsme tři láhve a směřovali jsme k jezerům. Podle holky, kterou jsme předtím potkali, to měla být cesta tak na hodinu. Ale asi ne do kopce tam, táhli jsme se tam asi další dvě hodiny. Jezera opravdu nebyla ničím zajímavá, taková malá jezírka, nikde nikdo. Začalo poprchat a kluci se rozhodli, že se vrátí zpátky na místo, kde jsme se potkali, protože chtěli dělat oheň, ale u jezer nebylo z čeho. Poprchání přešlo v déšť a kroupy, my samozřejmě neměli postavený stan a tak jsme u jeho stavění pěkně promokli, navíc nám do něj zateklo a tak jsme z něj zase museli sundat tropico a vylít vodu. Odměněni jsme byli alespoň duhou. Mokří jsme zalezli do stanu zjišťovat další mokré škody na našich batozích.
Tou nejúžasnější odměnou za to, že jsme došli až sem, byla noční obloha. Bylo jasno, absolutně žádné světelné znečištění a miliardy hvězd nad námi s překrásnou Mléčnou dráhou. Pokoušel jsem se udělat fotky, ale protože jsem se s foťákem nepohodl na ostření, tak vypadaly dobře jen na displeji foťáku. V noci mě pak ještě budil ze spaní nějaký hlodavec, který měl potřebu se procházet kolem stanu a dělat zvuky, takže jsem to po chvíli nevydržel, kopl do stanu a tím k smrti vyděsil spící Kačku. Hlodavec se po chvíli zase vrátil.
Ráno nás pro změnu probudil jiný zvuk. Ptali jsme se, jestli tu jsou medvědi, ale prý ne. Od stanu jsme moc daleko neviděli, protože jsme byli v závětří, tak jsme museli trochu povylézt výše. Podle zvuků jsem si myslel, že by mohlo jít o koně, i když jsem netušil, co by tu dělali. Dostal jsem instrukce, že pokud to bude medvěd, musíme utíkat z kopce, protože v tom oni nejsou dobří. Super, měl jsem na nohách ponožky a žabky a z kopce to tu bylo docela strmé plné kamenů. A opravdu, u jezírek se páslo stádo koní s hříbaty (čekali jste medvěda, já vím). Bavit se moc nechtěli, ale jeden nakonec přišel a sežral mi trochu trávy z ruky. Po snídani jsme chtěli sejít zpět dolů do Mestie a jít k ledovci, který byl vzdálen asi 12 km a nemělo se jednat o tak náročnou cestu. Plán jsme ale opět změnili a místo toho jsme se rozhodli, že si vyšlápneme ještě výše, než jsme byli teď (asi 2700 m. n. m.), a to do 3000 m. n. m. Ze začátku to docela šlo, ale pak začalo být stoupání tak moc strmé, snad i 45°, že jsem to chtěl vzdát. Nakonec jsem ale použil všechny čtyři končetiny a nahoru se tak doslova vyhrabal. Myslel jsem, že dolů to půjde ještě hůř, ale stačilo bruslit sutí a byli jsme tam během chvíle. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu do Mestie. I dolů to bylo docela nekonečné a nedalo se jít nijak rychle. Po cestě zpět už jsme ale viděli turistické značky, což nám prozradilo, že jsme si předtím nevybrali asi tu nejlepší cestu nahoru. V parku jsme pak potkali opět Čechošvýcara a rozhodli se vyzkoušet jinou restauraci, která sice vypadala jako drahá past na turisty, ale nebylo tomu tak. Jmenuje se Cafe Laila a zaslouží si pořádný hejt. Obecně tu úroveň v běžných restauracích není moc dobrá (čest výjimkám, jako třeba Machakhela v Tbilisi), ale tohle byl extrém. Pro menu jsem musel zajít dovnitř a vzít si ho sám, protože se o nás na zahrádce nikdo nezajímal. Po výběru jídla jsme se museli přihlásit, aby k nám někdo ráčil přikráčet pro objednávku. Já si objednal grilované kuře s bramborovou kaší, čokoládový puding a colu, Kačka chtěla nějaké místní jídlo, což byly brambory se sýrem a pivo Natakhtari. Puding neměli, tak jsem si řekl o čokoládový dortík. Po asi deseti minutách nám přinesli colu a pivo jiné značky, které chutnalo pěkně hnusně. Mezitím přišli dva kluci a ptali se hostů, za kolik tam mají pivo. To hosty vyvedlo z míry a nebyli schopní pohotově odpovědět, Kačka se však chopila příležitosti a cenu jim sdělila. Jak pak uslyšeli naši češtinu, tak se k nám hned přihlásili, protože to byli taky Češi, kteří zrovna dorazili do Mestie a mířili také k jezerům. Po asi 15 minutách přišel opět náš milovaný číšník a řekl nám, že čokoládový dortík teda taky nemají, takže jsem se s dezertem rozloučil. Po dalších 15 minutách přišel opět a řekl nám, že nemají brambory, tak jestli mi můžou udělat to kuře s rýží. No proč ne. V tom však obvinil Kačku, že svou objednávku zrušila, takže musel přijít další a nastala hádka, kdy jsme měli chuť ty jejich tupé hlavy pěkně proliskat. Nakonec jí teda ono objednané jídlo udělali, ale nevíme jak, když neměli brambory. A i já jsem se poté dočkal jejich veledíla. Dostal jsem dva miniaturní kousky kuřecích prs, že větší porci dostane i dítě v mateřské školce s neosolenou rýží s koprem. Další podnik typu „otevřeli si hospodu, ale chodili jim tam lidi“. Snad s tím svým přístupem a amatérismem brzy zkrachují. Navíc si zde v restauracích vždy připočítávají 10 % částky jako service fee, což je taky docela nelogické, ale tady se už nedá ničemu divit. Já se tak rozhodl, že za jejich výkon žádných 10 % navíc nedostanou a ať si kvůli tomu klidně pak chcípnou hlady, jako já. Zapomněli mi však naúčtovat colu, tak jsem to pak neřešil.
Dalším cílem bylo dostopovat do Zugdidi, města kousek od přímořské Anaklie, kam jsme se chtěli dostat. Vydali jsme se tedy na konec Mestie a sledovali projíždějící plná auta, nebo ta placená soukromá. Provoz tu byl docela slabý. Po chvíli se nám podařilo zastavit řidiče, který jel kousek dál, ale ani se mu nepodařilo dojet do vesnice, kam chtěl, protože mu došel benzín. Hlavně že těsně před námi projížděl kolem benzínky. Já při zavírání předních dveří úspěšně strčil prst do rámu zadních, aby Kačka mohla zavřít dveře. Myslel jsem, že se s palcem můžu rozloučit, nebo že je minimálně zlomený, ale zvládl to dobře a já utíkal chladit do blízkého potoka a doufal jsem, že minimálně dalších 10 minut žádné auto nezastaví. Zastavilo asi po pěti, opět další posun do vzdálenější vesnice. Tam nám dokonce zastavili i policajti, jestli chceme vzít do Mestie. Nakonec nám zastavil pár ve středních letech, že jedou až do Zugdidi a vezmou nás. Konečně, nebudeme tu muset nikde přespávat a doufat, že chytneme někoho další den. Jak tu jezdí všichni hrozně rychle, tak tohle byl pravý opak. Ručička tachometru se nedostala přes 50 km/h, řidič s ženou se kochali všemi skalami, které byly u cesty a každým vodopádem. Mimochodem, cesta docela nebezpečná, skály nebyly nikde nijak zajištěny, takže vám každou chvíli mohl na hlavě přistát pěkný balvan. Přitom jde o jedinou cestu do Mestie. Řidič nám ale za odměnu koupil nanuky a v Zugdidi jsme zjistili, že jedou také do Anaklie, takže jsme dorazili až do cílové destinace. Tam nás obdarovali i svým domácím vínem, protože pocházejí z vinařského regionu Kachetie na východě Gruzie. Nakoupili jsme něco k večeři a vydali se najít klidné místo na pláži k postavení stanu. V noci to tu celkem žilo, tak jsme došli až na konec promenády a dál kousek na neudržovanou pláž, našli ideální místo a stan konečně za sucha postavili. Dali jsme si noční koupání, ujistili se, že v moři přece nebudou žádné medúzy, vypili domácí víno a mohli jsme spat.
Ráno nás probudila střelba nedaleko stanu. Nejdřív jsem měl docela obavy, že jde o nějakého magora a náš stan si vybere jako svůj terč, ale po chvíli a asi 20 výstřelech, které neproletěly poblíž, jsem usoudil, že se jedná o znuděnce, který nemá v neděli ráno nic lepšího na práci, jít na pláž a střílet nejspíš do moře a tím ho znečišťovat. Jak kdyby nestačilo, že na pláži byla spousta odpadků a místo, kde jsme stanovali připomínalo spíš smetiště. Prasata opět v akci, i když je jasné, že ne vše bude pocházet jen z Gruzie. Aby náhodou nebyla pokažena tradice našeho pobytu u moře, tak muselo začít pršet. Strávili jsme tak dopoledne přes dvě hodiny ve stanu nic neděláním, hraním Angry Birds a vymýšlením, co se zbytkem našeho tripu. Chtěli jsme jet úplně na jih k hranicím s Tureckem do Sarpi, ale pro celé pobřeží na jih od nás byla jen deštivá předpověď a na sever pobřeží už to nešlo, protože jsme byli kousek od Abcházie. Rozhodli jsme se tedy stopovat zpět do tropického Tbilisi a vymyslet si nějaký program ve městě nebo okolí. Po dešti jsme se šli ještě vykoupat, dát si sprchu na pláž, sbalili jsme věci a šli se projít na druhou stranu promenády, aby nám uschnul stan. Přes docela fancy most jsme došli na místo, které tam je snad jen pro hudební festival GEM Fest, který se zde letos poprvé konal. Loni sem byl sice přesunut festival z dříve ukrajinského Krymu, ten se ale moc nepodařil. Stage stany a spousta podivných výtvorů na pláži, jako obrovská koule z malých zrcadel, bambusové „palmy“ a rozestavěné budovy. Anaklia byla dopoledne téměř vylidněná a my se tak vydali najít něco k snídani, abychom mohli co nejdříve sbalit stan a chytnout auto alespoň do Zugdidi, kde už by byl normální provoz. Scházíme do „centra“ (centrum to ani nemá, jen pláž s hotely a pár bary a pak dále do vnitrozemí pár silnic, kolem kterých jsou domy), bavíme se o něčem, vylítne z nás slovo prdel a najednou slyšíme „dobrý den“. Slovo prdel tedy funguje dobře na vyhledávání Čechů a my se seznamujeme s Pavlem, který si sem ze Zugdidi přijel na chvíli zaplavat. Říkáme mu náš plán a ptám se, jestli by nás mohl hodit do Zugdidi. Souhlasí a ukazuje nám jeho auto, kam se máme do hodiny dostavit. Auto mělo červenou poznávací značku, tak jsem se zeptal, co to znamená. Tyto značky jsou pro diplomaty. Pavel se zde totiž rok a půl účastní civilní monitorovací mise Evropské unie EUMM Georgia, která zde probíhá od konce války v roce 2008. Došli jsme si tedy zabalit stan a do hodiny jsme byli u auta.
Pavel pracuje přímo v Zugdidi, kde má EUMM jednu z kanceláří. Další jsou pak v Tbilisi, Gori a Mtskhetě. Vzal nás do jeho oblíbené restaurace a ve zkratce – já se ani po hodině a půl nedočkal jídla, protože na mě očividně zapomněli. Aspoň že Pavel s Kačkou se najedli. No není se co divit, když tam kromě nás nikdo nebyl. Ale za tu dobu jsme se alespoň dozvěděli spoustu zajímavých informací. Pavel je zaměstnancem Celní správy ČR, gruzínsky nemluví a s obyvateli se baví rusky, což většinou není problém. Náplní mise je komunikace s místními obyvateli a s těmi, kteří byli vystěhování z Abcházie a Jižní Osetie, kontrola ABL (ABL = Administrative Border Line, protože gruzínská vláda nechce hranice s Abcházií a Jižní Osetií nazývat slovem hranice) a nejedná se tak o vojenskou misi. Na území těchto „států“ však vpouštěni nejsou, i když to mělo být původně dle dohod umožněno. Gruzínci tu mají EU docela v oblibě a rádi se s účastníky mise baví, i když ne vždy je prý lehké rozeznat, jestli jsou jejich pozitivní odpovědi myšleny vážně. Jsou rádi, že jsou tímto způsobem spojeni s Evropou a že tu mají takového spojence. Nakonec nás hodil ještě do McDonald’s (ten tu byl otevřen na začátku června a otevření se účastnil i velvyslanec USA), abych neumřel hlady a pak na výpadovku na Kutaisi.
Tam se nám podařilo zastavit řidiče, který jel přímo do Kutaisi. Jestli jsme si den předtím stěžovali na pomalou jízdu, tak tohle byl opět naprostý opak. Mezi krávami jsme se proháněli 180km rychlostí a poté, co jsme ten den viděli dvě autonehody (a pro mě asi první za celé dva měsíce v Gruzii) to nebyl nejpříjemnější pocit. Ale snad jsme ten závod vyhráli. Řidič byl opět velmi ochotný a zajel si s námi až na výpadovku na Tbilisi a po cestě nám koupil Coca Colu a sladké pečivo. Štěstí na stopování nám přálo i nadále a stopli jsme řidiče, který jel až do Tbilisi. Velmi přátelský a komunikativní, i když pouze v gruzínštině a ruštině. Kačka tak pořádně procvičila své nabyté jazykové znalosti a musela si procvičit i španělštinu, jelikož má za kamaráda někoho, kdo mluví španělsky a musel mu tak ihned zavolat. I ten nám po cestě koupil čaj, nabízel jídlo a zavezl nás v Tbilisi až domů. Být tu ještě o týden déle, tak nás u sebe snad i nechávají přespat.
A tím je mým vyprávěcím článkům z Gruzie konec. Ve čtvrtek ve 4:55 se odlepíme od gruzínské země a namíříme si to všichni zase domů. Byly to skvěle strávené dva měsíce plné zajímavé práce, cestování a poznávání jiné kultury a života. U USE-IT mapy zatím stále není dokončena grafika, takže se to dodělá z domu a snad se ji podaří co nejdříve vytisknout. Pokud tedy nevíte, kam příště vycestovat, určitě se vydejte do Gruzie. Mapu pak určitě seženete v Tbilisi, nebo i v pražském USE-IT info centru a rád vám poradím kam jet, kam nejet a co jak funguje nebo nefunguje.
Tento trip si opět můžete přečíst i z pohledu Kačky: V horách, ve vzduchu, na sněhu, v moři a v kroupách.
Poslední víkend v Gruzii, 20. už se vracíme zpět do našich zemí. A my se konečně dočkali našeho vytouženého letu, který jsme chtěli uskutečnit již na začátku července, ale jelikož jsme potřebovali letět v pátek tam a v pondělí zpátky, tak bylo těžké najít volný let. Kapacita je přibližně 20 cestujících a lety jsou očividně velmi žádané. Na začátku týdne mi přišel email, že máme přijít zaplatit letenky v hotovosti do kanceláře v Tbilisi (let jsme rezervovali na začátku července), kde jsme se nakonec rozhodli zrušit pondělní let zpět a riskli jsme jen let tam. Riskli proto, protože se lety ruší kvůli nepříznivému počasí (asi 20 %). Původně jsme se totiž chtěli vydat na trek z Mestie do Ushguli – trvale nejvýše obydlené vesnice v Evropě (2086–2200 m. n. m.). Trek zabere přibližně 3 dny, takže bychom tam v ideálním případě dorazili v neděli a v pondělí bychom museli vzít taxi zpět do Mestie, protože žádná veřejná doprava tam neexistuje. Díky mým super teniskám, které se skvěle hodí do hor, kde je v předpovědi počasí déšť, jsme tak plán přehodnotili a v Mestii jsme chtěli zůstat jednu až dvě noci a poté se stopem vydat někam na pobřeží Černého moře.
V pátek ráno jsme se tak po sedmé hodině vydali na místo srazu ve městě, odkud byl zajištěn transport na letiště, které se nachází ve městě Natakhtari severně od Tbilisi. I Gruzínci nečekaně dorazili na čas. Čekal jsem, že na letišti nebude probíhat bezpečnostní kontrola, ale proběhlo vážení zavazadel, jejich rentgen i průchod detekčním rámem. Měl jsem u sebe nůž, který mi zabavili s tím, že mi ho předají až po příletu. Měl jsem informace, že piloti jsou Češi, ale nakonec to byli pravděpodobně Ukrajinci. Jedná se totiž o letadlo české výroby LET 410-UVP. U letiště je překvapivě i hotel Vanilla Sky s bazénem. Poté, co jsme prošli bezpečnostní kontrolou, jsme se mohli vydat k letadlu. Ale pěšky jsme těch 20 metrů jít nemohli a museli jsme jet mikrobusem. Přitom na letišti není žádný provoz a je opravdu malé. Před startem nás pilot seznámil s bezpečností v ruštině, ale nějaká slova jsme rozuměli, třeba to, že let bude trvat 50 minut. Těch 65 lari za let opravdu stojí, po silnici bychom se do Mestie táhli přes 8 hodin.
Přiletěli jsme na letiště královny Tamary v Mestii, které dle článku BBC z roku 2014 patří mezi 10 nejkrásnějších na světě, je dílem německého architekta a umělce Jurgena Mayer-Hermanna a bylo postaveno mezi říjnem a prosincem roku 2010. Vyzvedl jsem si zabavený nůž a mohli jsme vyrazit do města. Pěšky se nám moc nechtělo, tak jsme v tom nulovém provozu zkusili stopovat a vyšlo to. Mestia v centru vůbec nevypadá jako nějaká zapadlá vysokohorská víska, je plná menších hotelů a hostelů, restaurací a obchodů. Aneb jak nám řekli Češi, které jsme potkali u Kutaisi, skoro jako Špindl. Zašli jsme si do informací pro mapu, ale pro výlety v okolí Mestie měli k dispozici jen mapy s názvem ski tours, takže nám byla docela k ničemu. Poptali jsme se, jak se dostaneme k jezerům Koruldi a dostali informaci, že vody je po cestě dost. Před výšlapem jsme se zašli najíst do menší restaurace. Byl jsem zvyklý na to, že kdekoli si dám nějaké barbeque, tak k němu dostanu automaticky přílohu, která je v ceně. Tady jsem tak dostal jen vepřové barbeque s ničím. No nevadí, hlavně že to je maso. Kačka se jednoho hosta německy zeptala, jestli je tam obsluha a zmizela se převléknout na záchod. Pánové se bavili německy a anglicky se mě zeptali, odkud jsme. A jeho odpověď byla, že je také z ČR, ale že žije ve Švýcarsku. Pobavili jsme se trochu o místech v okolí a o tom, že od jezer nemáme čekat nic úžasného, že jde jen o louže.
Někdy po druhé hodině jsme začali hledat cestu nahoru. S tou super podrobnou mapou jsme se málem ztratili už v Mestii, nakonec se nám ale správnou cestu podařilo najít. Na jejím začátku jsme potkali dva cizince, kteří nám řekli, že nemáme chodit cestou, kterou jsme měli v plánu, protože oni došli nikam, ale máme to zkusit támhle přes potok. To se později ukázalo jako správná volba, ale cesta nebyla nijak značena, tak jsme si stejně museli poradit sami. Potkali jsme i dva bloudící Nizozemce a nakonec jsme tu správnou cestu našli. Nahoru jsme si nesli jen 1,5 l vody a 1 l džusu, protože tam přece měla být spousta pramenů. Vedro, neskutečně prudké stoupání a voda nikde. Mestia se nachází přibližně v 1500 m. n. m. a první záchytný bod byl ve výšce kolem 2100 m. n. m., vzdušnou čarou asi 1,5 km. Po přibližně 2 hodinách se nám podařilo dostat nahoru a voda stále žádná. Podařilo se nám získat od místních, kteří tam samozřejmě vyjeli autem, láhev vody a informaci, že kousek dál by měl být jeden pramen. Odpočinuli jsme si, seznámili se se třemi Gruzínci, kteří šli také k jezerům a pokračovali jsme dále. Voda tam naštěstí opravdu byla, naplnili jsme tři láhve a směřovali jsme k jezerům. Podle holky, kterou jsme předtím potkali, to měla být cesta tak na hodinu. Ale asi ne do kopce tam, táhli jsme se tam asi další dvě hodiny. Jezera opravdu nebyla ničím zajímavá, taková malá jezírka, nikde nikdo. Začalo poprchat a kluci se rozhodli, že se vrátí zpátky na místo, kde jsme se potkali, protože chtěli dělat oheň, ale u jezer nebylo z čeho. Poprchání přešlo v déšť a kroupy, my samozřejmě neměli postavený stan a tak jsme u jeho stavění pěkně promokli, navíc nám do něj zateklo a tak jsme z něj zase museli sundat tropico a vylít vodu. Odměněni jsme byli alespoň duhou. Mokří jsme zalezli do stanu zjišťovat další mokré škody na našich batozích.
Tou nejúžasnější odměnou za to, že jsme došli až sem, byla noční obloha. Bylo jasno, absolutně žádné světelné znečištění a miliardy hvězd nad námi s překrásnou Mléčnou dráhou. Pokoušel jsem se udělat fotky, ale protože jsem se s foťákem nepohodl na ostření, tak vypadaly dobře jen na displeji foťáku. V noci mě pak ještě budil ze spaní nějaký hlodavec, který měl potřebu se procházet kolem stanu a dělat zvuky, takže jsem to po chvíli nevydržel, kopl do stanu a tím k smrti vyděsil spící Kačku. Hlodavec se po chvíli zase vrátil.
Ráno nás pro změnu probudil jiný zvuk. Ptali jsme se, jestli tu jsou medvědi, ale prý ne. Od stanu jsme moc daleko neviděli, protože jsme byli v závětří, tak jsme museli trochu povylézt výše. Podle zvuků jsem si myslel, že by mohlo jít o koně, i když jsem netušil, co by tu dělali. Dostal jsem instrukce, že pokud to bude medvěd, musíme utíkat z kopce, protože v tom oni nejsou dobří. Super, měl jsem na nohách ponožky a žabky a z kopce to tu bylo docela strmé plné kamenů. A opravdu, u jezírek se páslo stádo koní s hříbaty (čekali jste medvěda, já vím). Bavit se moc nechtěli, ale jeden nakonec přišel a sežral mi trochu trávy z ruky. Po snídani jsme chtěli sejít zpět dolů do Mestie a jít k ledovci, který byl vzdálen asi 12 km a nemělo se jednat o tak náročnou cestu. Plán jsme ale opět změnili a místo toho jsme se rozhodli, že si vyšlápneme ještě výše, než jsme byli teď (asi 2700 m. n. m.), a to do 3000 m. n. m. Ze začátku to docela šlo, ale pak začalo být stoupání tak moc strmé, snad i 45°, že jsem to chtěl vzdát. Nakonec jsem ale použil všechny čtyři končetiny a nahoru se tak doslova vyhrabal. Myslel jsem, že dolů to půjde ještě hůř, ale stačilo bruslit sutí a byli jsme tam během chvíle. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu do Mestie. I dolů to bylo docela nekonečné a nedalo se jít nijak rychle. Po cestě zpět už jsme ale viděli turistické značky, což nám prozradilo, že jsme si předtím nevybrali asi tu nejlepší cestu nahoru. V parku jsme pak potkali opět Čechošvýcara a rozhodli se vyzkoušet jinou restauraci, která sice vypadala jako drahá past na turisty, ale nebylo tomu tak. Jmenuje se Cafe Laila a zaslouží si pořádný hejt. Obecně tu úroveň v běžných restauracích není moc dobrá (čest výjimkám, jako třeba Machakhela v Tbilisi), ale tohle byl extrém. Pro menu jsem musel zajít dovnitř a vzít si ho sám, protože se o nás na zahrádce nikdo nezajímal. Po výběru jídla jsme se museli přihlásit, aby k nám někdo ráčil přikráčet pro objednávku. Já si objednal grilované kuře s bramborovou kaší, čokoládový puding a colu, Kačka chtěla nějaké místní jídlo, což byly brambory se sýrem a pivo Natakhtari. Puding neměli, tak jsem si řekl o čokoládový dortík. Po asi deseti minutách nám přinesli colu a pivo jiné značky, které chutnalo pěkně hnusně. Mezitím přišli dva kluci a ptali se hostů, za kolik tam mají pivo. To hosty vyvedlo z míry a nebyli schopní pohotově odpovědět, Kačka se však chopila příležitosti a cenu jim sdělila. Jak pak uslyšeli naši češtinu, tak se k nám hned přihlásili, protože to byli taky Češi, kteří zrovna dorazili do Mestie a mířili také k jezerům. Po asi 15 minutách přišel opět náš milovaný číšník a řekl nám, že čokoládový dortík teda taky nemají, takže jsem se s dezertem rozloučil. Po dalších 15 minutách přišel opět a řekl nám, že nemají brambory, tak jestli mi můžou udělat to kuře s rýží. No proč ne. V tom však obvinil Kačku, že svou objednávku zrušila, takže musel přijít další a nastala hádka, kdy jsme měli chuť ty jejich tupé hlavy pěkně proliskat. Nakonec jí teda ono objednané jídlo udělali, ale nevíme jak, když neměli brambory. A i já jsem se poté dočkal jejich veledíla. Dostal jsem dva miniaturní kousky kuřecích prs, že větší porci dostane i dítě v mateřské školce s neosolenou rýží s koprem. Další podnik typu „otevřeli si hospodu, ale chodili jim tam lidi“. Snad s tím svým přístupem a amatérismem brzy zkrachují. Navíc si zde v restauracích vždy připočítávají 10 % částky jako service fee, což je taky docela nelogické, ale tady se už nedá ničemu divit. Já se tak rozhodl, že za jejich výkon žádných 10 % navíc nedostanou a ať si kvůli tomu klidně pak chcípnou hlady, jako já. Zapomněli mi však naúčtovat colu, tak jsem to pak neřešil.
Dalším cílem bylo dostopovat do Zugdidi, města kousek od přímořské Anaklie, kam jsme se chtěli dostat. Vydali jsme se tedy na konec Mestie a sledovali projíždějící plná auta, nebo ta placená soukromá. Provoz tu byl docela slabý. Po chvíli se nám podařilo zastavit řidiče, který jel kousek dál, ale ani se mu nepodařilo dojet do vesnice, kam chtěl, protože mu došel benzín. Hlavně že těsně před námi projížděl kolem benzínky. Já při zavírání předních dveří úspěšně strčil prst do rámu zadních, aby Kačka mohla zavřít dveře. Myslel jsem, že se s palcem můžu rozloučit, nebo že je minimálně zlomený, ale zvládl to dobře a já utíkal chladit do blízkého potoka a doufal jsem, že minimálně dalších 10 minut žádné auto nezastaví. Zastavilo asi po pěti, opět další posun do vzdálenější vesnice. Tam nám dokonce zastavili i policajti, jestli chceme vzít do Mestie. Nakonec nám zastavil pár ve středních letech, že jedou až do Zugdidi a vezmou nás. Konečně, nebudeme tu muset nikde přespávat a doufat, že chytneme někoho další den. Jak tu jezdí všichni hrozně rychle, tak tohle byl pravý opak. Ručička tachometru se nedostala přes 50 km/h, řidič s ženou se kochali všemi skalami, které byly u cesty a každým vodopádem. Mimochodem, cesta docela nebezpečná, skály nebyly nikde nijak zajištěny, takže vám každou chvíli mohl na hlavě přistát pěkný balvan. Přitom jde o jedinou cestu do Mestie. Řidič nám ale za odměnu koupil nanuky a v Zugdidi jsme zjistili, že jedou také do Anaklie, takže jsme dorazili až do cílové destinace. Tam nás obdarovali i svým domácím vínem, protože pocházejí z vinařského regionu Kachetie na východě Gruzie. Nakoupili jsme něco k večeři a vydali se najít klidné místo na pláži k postavení stanu. V noci to tu celkem žilo, tak jsme došli až na konec promenády a dál kousek na neudržovanou pláž, našli ideální místo a stan konečně za sucha postavili. Dali jsme si noční koupání, ujistili se, že v moři přece nebudou žádné medúzy, vypili domácí víno a mohli jsme spat.
Ráno nás probudila střelba nedaleko stanu. Nejdřív jsem měl docela obavy, že jde o nějakého magora a náš stan si vybere jako svůj terč, ale po chvíli a asi 20 výstřelech, které neproletěly poblíž, jsem usoudil, že se jedná o znuděnce, který nemá v neděli ráno nic lepšího na práci, jít na pláž a střílet nejspíš do moře a tím ho znečišťovat. Jak kdyby nestačilo, že na pláži byla spousta odpadků a místo, kde jsme stanovali připomínalo spíš smetiště. Prasata opět v akci, i když je jasné, že ne vše bude pocházet jen z Gruzie. Aby náhodou nebyla pokažena tradice našeho pobytu u moře, tak muselo začít pršet. Strávili jsme tak dopoledne přes dvě hodiny ve stanu nic neděláním, hraním Angry Birds a vymýšlením, co se zbytkem našeho tripu. Chtěli jsme jet úplně na jih k hranicím s Tureckem do Sarpi, ale pro celé pobřeží na jih od nás byla jen deštivá předpověď a na sever pobřeží už to nešlo, protože jsme byli kousek od Abcházie. Rozhodli jsme se tedy stopovat zpět do tropického Tbilisi a vymyslet si nějaký program ve městě nebo okolí. Po dešti jsme se šli ještě vykoupat, dát si sprchu na pláž, sbalili jsme věci a šli se projít na druhou stranu promenády, aby nám uschnul stan. Přes docela fancy most jsme došli na místo, které tam je snad jen pro hudební festival GEM Fest, který se zde letos poprvé konal. Loni sem byl sice přesunut festival z dříve ukrajinského Krymu, ten se ale moc nepodařil. Stage stany a spousta podivných výtvorů na pláži, jako obrovská koule z malých zrcadel, bambusové „palmy“ a rozestavěné budovy. Anaklia byla dopoledne téměř vylidněná a my se tak vydali najít něco k snídani, abychom mohli co nejdříve sbalit stan a chytnout auto alespoň do Zugdidi, kde už by byl normální provoz. Scházíme do „centra“ (centrum to ani nemá, jen pláž s hotely a pár bary a pak dále do vnitrozemí pár silnic, kolem kterých jsou domy), bavíme se o něčem, vylítne z nás slovo prdel a najednou slyšíme „dobrý den“. Slovo prdel tedy funguje dobře na vyhledávání Čechů a my se seznamujeme s Pavlem, který si sem ze Zugdidi přijel na chvíli zaplavat. Říkáme mu náš plán a ptám se, jestli by nás mohl hodit do Zugdidi. Souhlasí a ukazuje nám jeho auto, kam se máme do hodiny dostavit. Auto mělo červenou poznávací značku, tak jsem se zeptal, co to znamená. Tyto značky jsou pro diplomaty. Pavel se zde totiž rok a půl účastní civilní monitorovací mise Evropské unie EUMM Georgia, která zde probíhá od konce války v roce 2008. Došli jsme si tedy zabalit stan a do hodiny jsme byli u auta.
Pavel pracuje přímo v Zugdidi, kde má EUMM jednu z kanceláří. Další jsou pak v Tbilisi, Gori a Mtskhetě. Vzal nás do jeho oblíbené restaurace a ve zkratce – já se ani po hodině a půl nedočkal jídla, protože na mě očividně zapomněli. Aspoň že Pavel s Kačkou se najedli. No není se co divit, když tam kromě nás nikdo nebyl. Ale za tu dobu jsme se alespoň dozvěděli spoustu zajímavých informací. Pavel je zaměstnancem Celní správy ČR, gruzínsky nemluví a s obyvateli se baví rusky, což většinou není problém. Náplní mise je komunikace s místními obyvateli a s těmi, kteří byli vystěhování z Abcházie a Jižní Osetie, kontrola ABL (ABL = Administrative Border Line, protože gruzínská vláda nechce hranice s Abcházií a Jižní Osetií nazývat slovem hranice) a nejedná se tak o vojenskou misi. Na území těchto „států“ však vpouštěni nejsou, i když to mělo být původně dle dohod umožněno. Gruzínci tu mají EU docela v oblibě a rádi se s účastníky mise baví, i když ne vždy je prý lehké rozeznat, jestli jsou jejich pozitivní odpovědi myšleny vážně. Jsou rádi, že jsou tímto způsobem spojeni s Evropou a že tu mají takového spojence. Nakonec nás hodil ještě do McDonald’s (ten tu byl otevřen na začátku června a otevření se účastnil i velvyslanec USA), abych neumřel hlady a pak na výpadovku na Kutaisi.
Tam se nám podařilo zastavit řidiče, který jel přímo do Kutaisi. Jestli jsme si den předtím stěžovali na pomalou jízdu, tak tohle byl opět naprostý opak. Mezi krávami jsme se proháněli 180km rychlostí a poté, co jsme ten den viděli dvě autonehody (a pro mě asi první za celé dva měsíce v Gruzii) to nebyl nejpříjemnější pocit. Ale snad jsme ten závod vyhráli. Řidič byl opět velmi ochotný a zajel si s námi až na výpadovku na Tbilisi a po cestě nám koupil Coca Colu a sladké pečivo. Štěstí na stopování nám přálo i nadále a stopli jsme řidiče, který jel až do Tbilisi. Velmi přátelský a komunikativní, i když pouze v gruzínštině a ruštině. Kačka tak pořádně procvičila své nabyté jazykové znalosti a musela si procvičit i španělštinu, jelikož má za kamaráda někoho, kdo mluví španělsky a musel mu tak ihned zavolat. I ten nám po cestě koupil čaj, nabízel jídlo a zavezl nás v Tbilisi až domů. Být tu ještě o týden déle, tak nás u sebe snad i nechávají přespat.
A tím je mým vyprávěcím článkům z Gruzie konec. Ve čtvrtek ve 4:55 se odlepíme od gruzínské země a namíříme si to všichni zase domů. Byly to skvěle strávené dva měsíce plné zajímavé práce, cestování a poznávání jiné kultury a života. U USE-IT mapy zatím stále není dokončena grafika, takže se to dodělá z domu a snad se ji podaří co nejdříve vytisknout. Pokud tedy nevíte, kam příště vycestovat, určitě se vydejte do Gruzie. Mapu pak určitě seženete v Tbilisi, nebo i v pražském USE-IT info centru a rád vám poradím kam jet, kam nejet a co jak funguje nebo nefunguje.
Tento trip si opět můžete přečíst i z pohledu Kačky: V horách, ve vzduchu, na sněhu, v moři a v kroupách.