Po delší době jsme potřebovali vyzkoušet, jestli budeme mít větší štěstí s hostelem a vše proběhne bez problému, tak jsme se v pátek navečer vydali do hostelu v Kutaisi, ze kterého jsme o víkendu mohli dělat výlety do blízkého okolí. Rezervovali jsme jej za super cenu 30 lari celkově. Dokonce se nám po rezervaci ozvali, kolik nás celkově bude, že jim to neukazuje počet osob. Takže dobré, tentokrát na nás snad s pokojem nezapomenou. Po přežití další adrenalinové jízdy do Kutaisi jsme si ulovili taxikáře, který nás zavezl k hostelu. Tam už pro nás měl majitel přichystaný červený koberec, šampaňské a jahody. Vlastně ne. Když se podíval na naši rezervaci, řekl nám, že máme zaplatit 60 lari a že cena 30 je vždy za jedno lůžko. To že jsme to rezervovali pro dvě osoby, což bylo v rezervaci vidět, ho nezajímalo a stále si tvrdil svoje. Asi nám chtěl dopřát český pro-zákaznický přístup.

Protože nesnáším výšky, tak jsme si v sobotu dali hned dvě místa, kde mým nejlepším kámošem bylo zábradlí. Ráno jsme vyrazili sehnat maršrutku do Gordi, kde se nachází kaňon Okatse. Při prvním optání nám ziskuchtivý taxikář oznámil, že tam žádné maršrutky nejezdí a že musíme jet s ním. Za 100 lari. Jelikož na nás mluvil rusky, tak jsem se musel dvakrát ujišťovat, zda “sto” znamená vážně sto a jestli si náhodou nedělá prdel. U nás tedy nepochodil a vydali jsme se dále na autobusové nádraží. Další taxikář, který byl párkrát v ČR nám také sdělil, že tam žádné maršrutky nejezdí, ale tomu už jsme jen řekli, že tam teda budeme klidně stopovat. Ale ještě jsme to nevzdali a maršrutku s jedním přestupem jsme samozřejmě našli! Byla jen 100x levnější než taxi. Nevěřte taxikářům. V Khoni jsme přestoupili na další maršrutku, tentokrát nacpanou k prasknutí. Chvíli jsem seděl v okně výsuvných dveří a pak na zemi na schodku, takže jsem ven viděl jen horní polovinou očí. Aspoň jsem měl trochu prostoru sám pro sebe a nemusel jsem se s nikým koordinovaně potit. V klimatizované návštěvní hale Okatse kaňonu nás uvítal rusky hovořící ochotný muž (hej angličtino, kde jsi?), ale hned se nás ujal i jiný, anglicky mluvící, pracovník. Nejdřív 2 km po cestě ke vstupu na lávku, zaplatit 5 lari a ze 700m lávky jinou cestou zpět opět na začátek. Z počátku cesty byl odpadkový koš co krok, pak už ale nebyly žádné. A že prej se jako slupka od banánu rozkládá hrozně dlouho. A pokud se ještě nerozložila, tak se rozkládá dodnes. Cesta vedla pěkně z kopce a nám v tom vedru bylo jasné, že po cestě zpátky asi chcípneme.

U vstupu Kačka zaplatila 3 lari jako studentka, já s sebou opět neměl svůj neplatný ISIC, jehož údaje stejně nikdo nekontroluje, tak jsem zaplatil plnou cenu. Ze začátku trasy to šlo, jen schody nad pevnou zemí, nuda. No a pak to přišlo. Lávka ležela jen na železných traverzách trčících ze skály, které byly jištěny ocelovými lany. Takže nic nebezpečného. Ale pod vámi nic, jen desítky metrů volného prostoru. Naštěstí si stačilo užívat pohled na nebe a hned to bylo o něco lepší.

Aby toho ale nebylo málo, tak na konci čekala vyhlídka, která do toho ničeho vystupovala ještě víc. Vyhlídka, na kterou jsem byl přinucen jít a fotit se.

OK, limity překonány, rychle pryč. Rychle zpátky do kopce chcípnout vedrem! Cesta to byla fakt úmorná, ale přežili jsme. Maršrutka měla jet až za dvě hodiny, tak jsme se uvelebili do stínu a začali stopovat. Kačka si mezitím dala lekci koprologie a z kravskýho lejna klacíkem vyšťourala červy, kolem pobíhali pašíci a vše bylo tak, jak mělo být. Bez dalších hoven ji to přestalo po chvíli bavit a lehla si doprostřed silnice, aby nám někdo zastavil.

Auta bohužel jezdily jen na druhou stranu, ale řidiči vždy zastavili a zeptali se, jestli je v pořádku. A pak přijela maršrutka. Ale ne ta, kterou jsme měli v nejhorším případě jet. Tahle byla plná Čechů, kteří strávili u kaňonu noc a jejich domluvený řidič je vezl do Kutaisi. Vyměnili jsme si různé tipy, jako že třeba nemáme jezdit do kaňonu Gachedili, protože je moc turistický, pomluvili našeho řidiče, že řídí nějak moc evropsky a v Kutaisi jsme je posadili do auta do Tbilisi a rozloučili se.

Řidiče jsme si ale nechali a domluvili se s ním, že nás za celkem 20 lari vezme ještě do přírodní rezervace Sataplia, počká na nás a pak nás vezme zpět. Nakonec z něj vylezlo, že od nás chce peníze i za tu předchozí cestu s Čechama. “Ne, nemáme peníze, nikam s tebou nejedeme.” stačilo k tomu, aby s námi za těch 20 nakonec jel. Měli jsme tak pro sebe doposud největší soukromé taxi. A taky nejdražší. Po příjezdu do Sataplie jsme mu peníze nedali a řekli, ať čeká. Museli jsme počkat pár minut, protože do parku se smělo jen s průvodcem, který mluvil angl rusky! On snad nemluvil ani gruzínsky. Hej vy anglicky hovořící, začněte více cestovat do Gruzie, nebo si tu můžou rovnou zavést azbuku. Prvním místem byla hala se stopami dinosaurů, dále průchod parkem, při kterém jsme se našemu zbytečnému průvodci ztratili a pak jeskyně, kde byla konečně zima!

No a z jeskyně hurá na prosklenou podlahu nad ničím! Dle infa z netu se tu měly používat nazouváky na boty, aby se sklo nepoškrábalo, ale zřejmě jsme přišli pozdě. Nazouváky u vstupu sice byly, nikdo se ale nestaral o hlídání a sklo už bylo poškrábané nějaký ten měsíc. Čekal jsem tu horší zážitek, než v kaňonu, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Nebo jsem se přestal bát výšek. Po konci prohlídky na nás náš řidič čekal ještě s dalšími pasažéry, naše privilegovaná místa vpředu nám však pohlídal a na konci mu opravdu stačilo domluvených 20 lari.

Vedro bylo celou noc, že jsem se ráno probudil, jak kdybych právě uběhl maraton. Takže se mi ani nic nechtělo, ale naštěstí mě Kačka po deváté vykopala z postele, abychom v deset stihli maršrutku přímo do Martvili, odkud je to jen kousek do kaňonu Gachedili. V Martvili jsme na další 4km jízdu přesedli na jinou a plnou maršrutku, aby tam řidič nejel zbytečně jen se 4 lidmi. První, co nás v kaňonu uvítalo, byla spousta lidí a nafukovací čluny k zapůjčení. Samotné místo příchodu nebylo nijak extra úžasné, ale stačilo se vydat po nebo proti proudu a byli jste v opravdu nádherném kaňonu plném modré vody s vodopády. Problém byl v tom, že pokud jste se chtěli podívat na vodopád proti proudu, museli jste si půjčit ten člun. Za 60 lari (přes 600 Kč). Ale hned v restauraci vedle jsme dostali nabídku, že si jej můžeme půjčit jen za 40. No neber to. Rozhodli jsme se tedy pro to, že si tam cestu najdeme sami. Jak se ale ukázalo, jediná cesta kolem vedla vrchem kaňonu a pak přes most, ze kterého šlo dolů vidět jen trochu. Žádná možnost dostat se pod vodopád nebyla. Mimo skok ze skal/mostu a zabití se. Vrátili jsme se na původní místo a zakempili kousek dál po proudu, kde nikdo nebyl. Kačka to šla prozkoumat kousek dál, aby si opět mohla rozříznout prst na noze o skálu. Začíná tu v tom být dobrá. Vrchol její kariéry bude určitě ten, ze strčí nohu do motoru letadla. Ale stálo to za to, právě díky tomu objevila místo, které vypadalo fakt skvěle, jen se k němu muselo jít po druhé straně břehu. Hned po příchodu jsme slyšeli nějaký pád do vody, to když si tam lidi hodili ze skály člun. Aby za ní pak i jeden z nich skočil. Jasná výzva pro Kačku. Kdybych … (spousta výmluv), tak jdu určitě taky. Sice chvíli trvalo najít to pravé místo na skok a odhodlat se, ale nakonec se to za doprovodu křiku a diváků, kteří šli zrovna kolem, povedlo. Tohle by byla ta skvělá a idylická stránka kaňonu.

I tady bohužel existují lidi prasata a zrovna takhle to tam vypadalo během naší návštěvy. Všude melouny, sáčky (takový národní symbol, dalo by se říct) a PET lahve. Vzhledem k množství to vypadalo, že se tam o úklid nikdo nestará. I když by se o něj samozřejmě měli starat ti, kteří si to tam přinesli.

Na cestu zpátky jsme opět stopovali a do minuty jsme seděli v autě přímo do Kutaisi. Samotné město mě celkově nijak nezaujalo, viděli jsme teda jen centrální náměstí s fontánou a v dáli nějaký UNESCO kostel. Před ranním odchodem jsme se s vyděračským majitelem domluvili na tom, že si věci necháme v našem zamčeném pokoji, což znamená, že po našem návratu po nás hned vyjel s tím, že chce klíče, protože v našem pokoji už je ubytován někdo jiný a věci máme ve společné místnosti. Já si šel dát ještě sprchu, aby mezitím do Kačky mohl rusky valit, že mu to vadí a snad že bychom mu za to měli i zaplatit. Samozřejmě po mém příchodu nejspíš vynadal i mně, ale rozuměl jsem mu jen gas, takže mu asi vadilo, že jsem plýtval jeho ledovou vodou, protože teplejší ani po 10 minutách naivního čekání netekla. No naser si a nauč se anglicky. Pak už nás jen čekala cesta maršrutkou do Tbilisi, protože auto se nám tentokrát najít nepodařilo.

A o tom, jak Kačka napsala v jednom příspěvku 27x slovo VEDRO čti tady VEDRO, odrbávači a přerostlý kuře.

Recommended Posts

1 Comment

  1. 5 MĚSÍCŮ SE ROZKLÁDÁ BANÁNOVÁ ŠLUPKA, MAIMUŇÁKU. SHAME ON YOU!


Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.