V sobotu 20. června mi v gruzínském Tbilisi, alias městě pobíhajících krokodýlů, hrochů, medvědů a tygrů, začala dvouměsíční Evropská dobrovolná služba (EDS), kdy společně s mými dalšími devíti kolegy z ČR, Polska, Dánska a Makedonie a dále skupinkou místních dobrovolníků vytvoříme USE-IT mapu pro Tbilisi (alespoň v to pevně věříme a na překážky nehledíme). Cestu z Prahy (na letiště v Praze jedině s taxi Liftago za 25 Kč, takže kdo se chcete taky zdarma svézt, tak v aplikaci pro iOS nebo Android před platbou zadejte promo kód SLAVEK1560 a získáte 300 Kč na první jízdu) přes Varšavu do Tbilisi jsme absolvovali s polskými aerolinkami LOT, které by se vůbec nemusely stydět za označení low cost s nelow cost cenami.Na palubě jsme za oba lety dostali jen vodu a malou oplatku. A kdo chce jíst polské oplatky, že? Soplici zdarma bohužel nepodávali, což je škoda, protože by to určitě zvýšilo hodnocení. Velkým plusem bylo ale to, že jejich letadla Embraer ERJ-170 a Embraer ERJ-195 mají spoustu místa na nohy i v ekonomické třídě. Mimochodem ve Varšavě jsem si zavzpomínal na uletěné letadlo ze Srí Lanky, když jsme se ke gatu rozhodli jít asi 10 minut před zavřením.

Víkend jsme strávili menším poznáváním města, alkoholu a společnou večeří. Samozřejmě jsme se také museli začít urychleně zbavovat zásob alkoholu, který se nám tak tak podařil dát do kufru za cenu vyhození jednoho páru ponožek. A karimatky. A bot. A jelikož jsem si sem přivezl boty na běhání a tento skvělý nápad do 30+℃ jsem neměl jen já, tak jsme také začali běhat. Největší problém tu tak nyní nezpůsobuje nějaký tygr (nevím, jestli už se našel, nebo ne), nýbrž macho čokl, kolem kterého běháme. Poprvé se zdálo, že si při zuřivém štěkání slintá jen na vnitřní stranu plotu, ale když se nám při druhém běhu ozval asi dva metry za zadkem s tím, že se rozhodl zaběhat si s námi, tak jsem se málem posral. Naštěstí měl aspoň trochu rozumu a s naším zastavením se zastavil taky. No aspoň už vím, k čemu mi tu bude dobrá selfie tyčka, nejspíš s ní budu běhat. A od pondělí už jsme se do té mapy pustili! Téměř. Třeba tím, že jsme si v naší kanceláři večer dali party na střeše, která byla fakt povedená a k dokonalosti už chyběl jen bazén. Středu jsme strávili exkurzí ve starém městě a botanické zahradě a večer jsme naši tour zakončili v sirných lázních, kde se můžete jen tak povařit ve vodě nebo si dát i masáž.

Ve čtvrtek jsme se rozdělili do mediálního a designového týmu a rozdělili si mezi sebou role. V mediálním týmu se budeme starat o propagaci naší práce na sociálních sítích a blogu, ti umělci z druhé místnosti o to, aby se na to dalo koukat a číst to. Ehm pro ty, kteří neznají USE-IT mapy a byli líní kliknout na odkaz výše – jde o mapy tvořené mladými místními lidmi pro nejenom mladé cestovatele. Ve výběru míst a poznávání Tbilisi nám tak bude pomáhat několik místních dobrovolníků. Čeká nás zřejmě také překonání překážky v podobě sehnání 1000 € pro registraci do USE-IT. Původně to mělo být financováno městem, ale povodně, které zde byly týden před naším příjezdem zkomplikovaly situaci a peníze jsou nyní určeny převážně na škody. Tak uvidíme, jak nakonec dopadneme, každopádně se pustíme do crowdfundingu a budeme doufat, že se nám potřebnou částku podaří vybrat.

V sobotu jsme s Kačkou vyrazili na menší výšlap z Vake parku přes Turtle Lake k Tbilisi Tower. Po přežití přebíhání silnice jsme se dostali do parku, který mi hodně vzdáleně připomínal zahradu Bahá’í v izraelské Haifě. V parku jsme si nutně potřebovali koupit na výšlap pivo, ale prý se tam neprodává. Kačka tak alespoň místním klukům předvedla, jak se chodí po slackline a mohli jsme po stovkách schodů vyrazit k soše, kterou jsme nazvali mladá Matka Gruzie (jako že pod 18 let), jelikož v ruce držela pouze meč na rozdíl od Matky Gruzie (Kartlis Deda), která stojí ve starém městě poblíž botanické zahrady a drží navíc i víno (to nabízí přátelům, meč pak nepřátelům). Od té jsme to vzali přímo cestou necestou do kopce na silnici, která vede k Turtle Lake, kde jsme chtěli ulovit nějakou želvu, ale jelikož začalo pršet, tak jsme ulovili pouze pivo a WiFi a následně jsme vyrazili výš a výš. Poslední zastávkou měla být Tbilisi Tower, ale cestu nám najednou na cestě utnul plot nějakého areálu a my si tak museli najít cestu vlastní, kterou naopak střežil místní had, který ale určitě nebyl jedovatý, takže má panika byla naprosto zbytečná. Co jsme na konci nečekali, byl lunapark v parku Mtatsminda. Další pěkné navštívené místo, které určitě musíme dát do naší mapy. Hned u parku se nachází i ona zmíněná věž, ta ale není veřejnosti přístupná (uvidíme, jestli s tím během léta dokážeme něco udělat). A co plánujeme na další dobu, mimo práce a očekávaných věcí? Určitě chceme, aby nás v nějaké pekárně naučili dělat chačapuri, což je chlebová placka plněná sýrem a pak se také chceme, nebo teda já chci, svézt policejním Fordem Taurusem. Buď je budeme muset několikrát otravovat, nebo něco udělat a doufat, že nepřijede “obyčejná” česká Škoda Octavia.


Naši práci, pokrok a každodenní strasti nezapomeňte sledovat na našem blogu USE-IT Tbilisi, Twitteru a Facebooku, nebo si vyhledejte hashtag #useittbilisi a třeba o nás něco najdete. Další články najdete na blogu u Kačky (jsem poslední ve psaní!!).

Pár faktů na závěr:

Doprava: Autobusy jsou tu v létě jezdící sauny, jedna jízda stojí 0,50 lari, což je asi 6 Kč. Maršrutky stojí 0,80 lari a nejspíše jsou i klimatizované, ale zatím jsem jel po městě jen jednou. Jinak zde pro nás vyjde levně i taxi, kdy většinou zaplatíme 3 lari za jízdu a ve více lidech to tak vyjde mnohem levněji než MHD v Brně. Na MHD používáme čipové karty Metromoney card (Brno v pravěku a Praha se do něj blíží), o které se vám přes týden v autobuse rádi postarají zaměstnanci dopravního podniku, říkejme jim třeba jízdenkovači, kteří kartu přiloží ke čtečce a poté vám podají vytištěnou jízdenku. Ano, každý to zvládne sám, ale pracovní místa jsou přece potřeba. Zajímavostí také je, že lidé klidně pošlou svou kartičku přes půlku autobusu po dalších lidech k paní nebo panu jízdenkovači a ta se jim vrátí i nazpět. Tyto kartičky se pak dobíjejí v automatech, které jsou všude a dá se přes ně dobíjet kredit na telefon, platit účty atd. Přecházení silnice je tu na vyšším levelu než u nás, ale životy navíc nedostanete. Takže jsou potřeba rychlé nohy a velmi dobrá strategie na přežití. Přechody tu teda občas mají taky, ale na ty se moc nehraje a jedinou jistotou jsou tak podchody a přechody se semafory. Ale za pár dnů už tu mezi auty budeme určitě přebíhat jako lokálové a neskončíme o berli, jako divnočlověk, kterého jsme potkali včera, viz níže.

Divnolidi: První večer, kdy jsme procházeli město a mířili popíjet na zahrádku, se k nám připojil místní zevlák a sledoval nás pěšky snad kilometr. A my zase sledovali jeho, protože jsme čekali, že nás třeba bude chtít okrást. No nakonec s námi dorazil až k baru, já byl na konci naší fronty, protože jsem si říkal, že by to s tím ještě mohlo být zajímavé. Nakonec se ukázalo, že chce koupit pivo a tu čest jsem měl mít právě já. Tak jsem mu zvesela řekl no a aby bylo i trochu toho trollingu, tak jsem zároveň koupil pivo i kámošovi, takže při obdržení dvou piv si myslel, že jedno je pro něj. Další no. Odvděčil se mi tím, že si vedle mě sedl na zahrádce a šťouchal do mě (určitě to byl tvůrce funkce šťouchání na Facebooku, takže se není čemu divit, že dopadl takto), abych mu dal napít piva. Asi po čtvrt hodině ignorace z mé strany jej to přestalo bavit a řekl něco, že teď musí tam a tam, ale že se nemusím bát, že za mnou ještě přijde (mluvil gruzínsky, takže jsem si to jen odvodil). Divnočlověk číslo 2 se vyskytl včera na autobusové zastávce. Ten o berli. Srazilo ho tu totiž auto a byl tak ochotný a otevřený, že nám i ukázal svou operovanou nohu, což jsme moc chtěli vidět. Anglicky uměl OK a alright, ale i přesto jsme si dokázali sdělit naše životní osudy. A mimochodem, na východě aspoň vědí, že existovalo Československo a pak jsme se rozdělili.

Internet a telefon: Free WiFi je tu téměř všude, stačí vyhledat síť Tbilisi Loves You. Blbý je na tom to, že se nepřipojíte. Možná jen někde. Třeba na letišti myslím fungovala. Takže jsme se tu shodli, že město by mělo název přejmenovat na Tbilisi Hates You. Nebo to rovnou vypnout a snížit se na úroveň Berlína (zdravím Emu do Rapid City). Na začátku jsme dostali SIM operátora Beeline. Pokud nemáte telefon s podporou LTE, tak si u něj mobilní internet rozhodně nepořizujte. Fungují jen na 2G a pak na LTE. Takže tu mám super balíček dat, který na EDGE nikdy nevyčerpám, nic se mi přes to nenačte, nezavolám si přes to a budu si muset pořídit SIM nějakého normálního operátora, který bude alespoň na úrovni toho českého oligopolu. Např. Magti by tu měl mít i 3G.

Jinak jsem se právě dozvěděl smutnou zprávu. Spotify se dá v nepodporované zemi s free verzí poslouchat jen 14 dnů. Takže kdo mě pozvete na premium za neodolatelných 5,99 €?

Recommended Posts

No comment yet, add your voice below!


Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.