Horská vesnička Masuleh

Horská vesnička Masuleh

Předchozí část: Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Soundtrack k článku:

Po návratu do Teheránu jsme se vydali na couchsurfing. Další skvělý íránský hostitel se nás ujal a nabídl veškerou svou pohostinnost. Tentokrát se však nejednalo o muslima, ale o bahá’ístu. A my se tak mohli poprvé dozvědět o té „mírumilovnosti“ íránského režimu k náboženským menšinám. O tom, jak byl náš hostitel mučen, ale až v dalším článku.

Povečeřeli jsme, s přáteli si zahráli hry a začali vymýšlet, co podniknout ve zbylých dnech. Teheránského smogu jsme si z plných plic užili již na začátku. Táhlo nás to někam do přírody a já byl zvědavý na Kaspické moře. Rozhodli jsme se tak pro návštěvu Chalusu, kam se o víkendech a svátcích vydávají spousty Teheránců za rekreací.

Dvojité zklamání v Chalusu

Další den ráno jsme se vydali na blízký západní autobusový terminál a sháněli se po savari – sdíleném taxi – do Chalusu. Vyjíždělo se hned po naplnění míst, stejně jako jsme byli zvyklí v Gruzii.

Cesta do dvě stě kilometrů vzdáleného Chalusu vede epickou scenérií pohořím Alborz a trvá kolem čtyř hodin.

V Chalusu jsme se ocitli někde uprostřed města a snažili se najít wi-fi, abychom zkontrolovali, zda se nám ozval někdo z místních couchsurferů, kterým jsme však psali až na poslední chvíli. Žádná veřejná wi-fi však nikde nebyla a těžce nabyté hackovací schopnosti typu 12345678 tu byly k ničemu. Zavítali jsme do místní pizzerie, kde sice neměli wi-fi, ale měli menu v perštině. Rukama nohama jsme is vysvětlili, že chci nějakou pizzu, hlavně ať na ní nejsou houby. Houby a rozinky jsou v říši jídel mým největším nepřítelem. Povedlo se. A po chvíli přichází první zklamání dne – pizza s houbami. Mamnoon.

Internet se nám podařilo vysockovat až v kavárně, kde jsme si nic nedali. Couchsurfeři žádní a zamýšlený hostel se nám podle starého průvodce Lonely Planet najít nepodařilo. Vydali jsme se tak omrknout pobřeží s nadějí, že si tam třeba vybereme i nějaký hotel. Taxikáře, který nás tam přivezl jsme se nemohli dlouho zbavit. Stejně jako jsme se nemohli zbavit zklamání číslo dvě – ze špinavé a naprosto nezajímavé pláže. Z původního plánu strávit zde dva zbylé dny tak rychle sešlo a my se začali shánět po dalším savari do Raštu.

Bez peněz do Íránu nelez

Hledání ubytování v Raštu bylo jednodušší než v Chalusu. Dokonce jsme si mohli vybírat. V prvním neměli internety a v ceně nebyla sprcha. A to by bylo, abych doplácel za sprchu pár korun navíc! V druhém hlásal papír v latince „wifa“, což bylo nadějné. Ze spaní na zemi jsme si polepšili na postel, která ale měla tvrdost podlahy. Sprchu jsme měli vlastní, ale člověk div nestál jednou nohou v záchodu, aby se do té místnůstky vlezl.

Dva dny před koncem našeho pobytu nám začala docházet místní měna a my si tak chtěli pro jistotu ještě něco rozměnit. Při večerní procházce městem jsme se tak snažili najít směnárnu, ale ty už byly zavřené. A další den byl svátek. Z bankomatu si tu jako cizinec nevyberete, veškerou hotovost si musíte přivézt s sebou a doufat, že vám vystačí. Na ulici nám někdo poradil, ať zkusíme recepci hotelu. Ten se nám po nějaké chvíli podařilo najít a pán na recepci nebyl nijak překvapen. Někomu zavolal a řekl, ať počkáme. Jenže my ty peníze samozřejmě neměli s sebou. Museli jsme tak rychle zpátky na hostel, přes náměstí, na kterém probíhaly oslavy Ašúry, otřesná „Husajn hudba“ trhala uši a jejím jediným účelem muselo být vymlátit okenní tabulky v okruhu deseti kilometrů. Peníze se nám nakonec podařilo vyměnit bez vyděračského kurzu pro zoufalce.

Škoda, že jsme zabili spoustu času v Chalusu, Rašt je pěkné město a určitě stojí za návštěvu.

Masuleh – vesnice se střechami místo chodníků

Na cestu do Masulehu jsme zvolili savari. Přestupovat se mělo ve Fumanu, tam se nás ale dosavadní řidič zeptal, kam jedeme a že nás do Masulehu zaveze. Překvapení nastalo při placení za jízdu. Nejdřív pro nás, nakonec pro něj. Ze savari se najednou stalo taxi s turistickou přirážkou a to i přesto, že jsme se jej ve Fumanu zeptali na cenu. Nakonec po nás chtěl téměř desetkrát více, než bychom zaplatili při zaplněném autě. A stále mnohem více, než kdybychom sami zaplatili za prázdná místa. Nasraní jsme mu dali přibližně polovinu, pro něj stále win-lose situace.

Masuleh je fotogenická horská vesnička se dvěma vodopády, kde střechy spousty domů slouží jako chodníky. A my se tu objevili zrovna v době, kdy se tu konal jeden z průvodů Ašúry. Naprostá většina lidí tak byla v černém a my mohli ze střech pozorovat, jak se připravují na vyvrcholení tohoto svátku. Jako bonus procházeli uličkami ženy a rozdávaly sušenky. I nám. A byla to ta nejlepší sušenka, jakou jsem kdy měl. Takže jestli ještě někdy do Íránu, tak během Ašúry a za sušenkami do Masulehu.

Po návštěve vesničky jsme se přesunuli do Fumanu, který je vyhlášený sušenkami. Ty mě ale tolik nezaujaly a snad většina v sobě měla to svinstvo jménem rozinky. U místních jsme pak zjišťovali, jak se dostat na autobusové nádraží. Zaplatili nám jízdenky na městský autobus a doprovodili nás až na nádraží. Pak už nás čekala jen několikahodinová cesta do Teheránu.

Na večeři u učitele z underground univerzity a odlet z Íránu

Z teheránského terminálu Argentina se žádnému taxikáři nechtělo odvézt zpátky k našemu hostiteli za normální cenu. Pomohl nám až voják, který zastavil projíždějící taxi a domluvil cenu na patnáct tisíc tomanů, o deset tisíc méně, než po nás chtěli ostatní. Nakonec nám ještě vnutil svých pět tisíc, my ale s díky odmítli. Chtěli jsme jen zaplatit normální cenu. Voják tak peníze vnutil řidiči a řekl nám, ať mu nedoplácíme víc jak deset tisíc. První taxikář v Íránu, který nám zapl taxametr. Který na konci ukazoval mnohem víc, než jsme měli dohodnuto. My však svou část dodrželi.

Poslední den v Teheránu si moc nepamatuji, což je zvláštní, protože alkohol tam nemají. Legálně. Přes den jsme se podívali do parku Saei a večer zavítali na večeři k profesorovi underground univerzity. Některým lidem je odepřen přístup k vysokoškolskému vzdělání, hlavně kvůli odlišnému náboženství. Řeší to tedy těmito zakázanými „univerzitami“, kdy se studenti schází s učiteli u někoho doma.

Později jsme se už jen sbalili, přivítali nové couchsurfery, dali jim několik tipů a vydali se taxíkem za normální cenu na letiště Imáma Chomejního, abychom si užili noční let do Istanbulu a někteří i odhození šátku z hlavy.

Do Íránu bez plánu

Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:

Už minulé léto v Gruzii jsme věděli, že se chceme podívat do Íránu (ano, všimněte si, že se to píše Írán, ne Irán a už vůbec ne Irák). Všudypřítomné ukazatele na Teherán byly lákavé, ale za maximálně 4denní návštěvu to tehdy nestálo. No a letos jsem se chtěl podívat aspoň na týden do Gruzie, ale Kačka že neee, protože si nemůže dovolit utéct na týden ze školy. Tak jsem navrhl Írán na dva týdny a letenky na konec září byly po chvíli v mailu.

Jak jsme se (ne)těšili do Íránu

To se tak pár let chcete hrozně podívat do Íránu a těšíte se na to a pak.. Pak se vrátíte po téměř měsíci z Jihoafrické republiky, Thajska, Etiopie a Itálie, máte doma pauzu 5 dní a najednou byste si od cestování rádi odpočinuli alespoň dvakrát déle. O to hůř, když se tam zrovna nechce ani jednomu z vás. No ale co se dalo dělat, nikdo jiný by to za nás neudělal. Navíc jsme neměli absolutně žádný plán kam jet a co vidět. Po cestě jsme tak aspoň otevřeli několik let starý Lonely Planet a vybrali si jeden z nabízených itinerářů. Jak se později ukázalo, šlo asi o nejčastější trasu íránských prvonávštěvníků. Letěli jsme z Vídně s Pegasus Airlines s přestupem v Istanbulu. Vypadá to, že v těch končinách je v módě přilétat a odlétat uprostřed noci. Jak v Gruzii, tak v Íránu. Povrchu islámské republiky jsme se dotkli kolem druhé hodiny ranní a vylámaní jak adventní kalendář jsme se vydali do víru byrokratické nesmyslnosti.

Let do Íránu

Íránské imigrační zmatky

Po cestě do Íránu jsme počítali i s možností, že letiště vůbec neopustíme a rovnou poletíme zpátky. Informace o získání víz do Íránu se neliší jen zdroj od zdroje, ale liší se i samotná situace přímo na letišti. Asi podle obličeje cestujícího a nálady úředníků. Někteří dostali víza na 15 dnů, jiní na celý měsíc. My těch dní potřebovali 16. Imigrační proces je navíc zkomplikován tím, že jsem si musel zaplatit zdravotní pojištění – nehledě na to, že jsem měl cestovní pojištění z ČR – dále tím, že každý platí jinou částku za víza/pojištění a nakonec existencí mystického referenčního čísla. Systém v tom nehledejte. Vypadá to, že se to turistům snaží co nejvíc zkomplikovat a vytáhnout z nich co nejvíc peněz. Což je ostatně nejspíš oficiální motto agentury cestovního ruchu, jak jsme se přesvědčili při placení vstupného po celé zemi.

Jednou z variant je zařídit si vízum již doma na íránské ambasádě. K tomu dle dostupných informací musíte mít i ono mystické referenční číslo. Tohle je tentokrát byznys pro jeho prodejce. Kdo to prodává a k čemu to má vlastně sloužit nevíme. Plno lidí se do Íránu vydalo bez něj a přes imigrační prošli, takže proč zbytečně utrácet. Druhou variantou je vízum po příletu na Mezinárodní letiště Imáma Chomejního, což jsme zvolili my. Fronta u přepážky nebyla nijak dlouhá, k samotné přepážce jsme se ale nedostali. Sofistikovaní úředníci to mají zařízené tak, že tam turisty koordinuje jeden z nich a nadiktuje vám, co máte udělat, sebere pasy a nakonec je snad i vrátí s vízem.

V našem případě to proběhlo docela rychle a bez problémů. Za víza, která jsme automaticky a bez žádání dostali na 30 dní, jsme zaplatili 70 eur a za zdravotní pojištění 14 eur. Po asi hodině jsme se tak mohli vydat na cestu taxíkem do Teheránu, protože letiště je vzdáleno asi 50 km a o nějaké MHD nemůže být řeč.

Smlouvat!

I v Íránu je nutné smlouvat o ceně, jinak vás pěkně oberou. Od našeho hostitele jsem věděl, že za cestu máme zaplatit maximálně 20 eur, proto jsem kývl na nabídku hned prvnímu taxi otravovači na příletech na cenu 35 dolarů, aniž bych se snažil smlouvat. Protože logika. Taky jsem se do konce pobytu v Íránu nezbavil připomínek.

Teherán nás nezaujal

Na kulturní aklimatizaci jsme si dali v Teheránu první tři dny. Ubytování jsme si našli přes Homestay u mladého manželského páru ve čtvrti Sadeghiyeh. První den jsme využili k seznámení se s metrem, místními pohledy (těmi lidskými), tržištěm a Golestánským palácem. Cenu za jízdenky na metro jsme měli asi trochu starší, takže jsme u přepážky v metru nechápali ani my, co po nás chtějí, ani oni, proč jim dáváme míň. Ale lístek jsme vždy dostali, na ceně asi tak moc nezáleželo. Dalším překvapením bylo to, jakým překvapením jsme pro místní obyvatele byli my. Ne že bychom byli první cizinci, kteří byli v Persii spatřeni. Se zvídavými pohledy z jihovýchodní Asie se to nedalo srovnat, tady lidé doslova civěli. Bez mrknutí oka. Nepřátelské to rozhodně nebylo, ale chtělo to pár dnů na přivyknutí si. Často nás také oslovili (no dobře, spíš mě, ale o tom až jindy) a ptali se, odkud jsme. Některým to ke štěstí stačilo, jiní si anglicky chtěli povídat víc, jiní ochotně poradili co a jak.

Ztrácení se ve známém tržišti Grand Bazaar bylo zajímavé a fotogenické, ale pokud si nechcete koupit boty, koberec, oblečení, bižuterii, boty, koberce, tak si asi nic moc nekoupíte. Koberce a boty jsem už zmínil? Každá ulička nabízela většinou jeden typ zboží, ale třeba na uličku plnou jídla jsme nenarazili.

Najít vstup do Golestánského paláce nám dalo trochu zabrat, ale nakonec se podařilo. Vstupné se platí podle exhibicí, které chcete vidět. My si k základnímu vstupnému vybrali jen zrcadlovou místnost a pak jsme se snažili dostat do nějaké jiné, ale vstupenky kontrolují pečlivě. Při koupení všech vstupů by to bylo moc nudy za hodně peněz. Při procházení parku v paláci jsme byli zastaveni starým pánem, jestli nejsme z Německa. Na můj dotaz, proč si myslel, že jsme z Německa, odpověděl, že shání někoho, kdo mu vysvětlí nějaké věci v němčině. Kačka však šprechtí sehr gut a tak se íránský pán dočkal německé lekce od Češky v angličtině.

Druhý den jsme se chtěli podívat na 3964 metrů vysokou horu Tochal, která se nachází na severu města. Zároveň jsme se chtěli trochu prospat. Což, jak jsme později zjistili, vylučovalo návštěvu Tochalu. Přejet celé město metrem, pak usmlouvat dobrou cenu s taxikářem a nakonec dojít až k první stanici trvalo tak akorát, abychom se na místě dozvěděli, že jsme přišli pozdě na výjezd nahoru. Díky tomu nám ale svět připomněl, jak je malý, protože jsme tam potkali kamarády Kačky, kteří se v tu dobu taky rozhodli procestovat Írán.

Poslední teheránský den jsme dohnali zbytek „must see“ míst – věž Azadi a bývalou ambasádu USA. Kolem Azadi Tower to bylo rozkopané a k samotné věži se nedalo dostat, místní travní policie hlídala, aby nikdo nevstoupil na trávník a já se konečně stal celebritou, kdy se se mnou chtěli fotit místní. Metrem jsme se přesunuli na zastávku Taleghani, vedle které se nachází bývala americká ambasáda. Fotit? Nefotit? Někde bylo doporučováno se nejdříve dovolit ostrahy. Ta se naštěstí nikde nevyskytovala a tak jsme si nenávistné graffiti mohli fotit dle libosti. Kdyby se tam ale ostraha nacházela, tak by aspoň byla šance zeptat se na to, jestli by nás pustili areálu ambasády, kam nejde vidět ani přes plot.

Teherán nás nějak extra nezaujal. Miliony lidí, hustá doprava a smog. Těšili jsme se tak na cestu do Šírázu na jihu země. Zvolili jsme asi 14hodinovou jízdu pohodlným nočním VIP autobusem za 20 dolarů. VIP označení tu mají autobusy, ve kterých jsou sedačky v uspořádání 2+1 a navíc je tam spousta místa na nohy a pořádné sklopení sedačky. V ceně je také občerstvení v podobě vody, malého nečerstvého džusu, sušenek a chemických buchet. Inzulín s sebou.

příštím článku se podíváme na první couchsurfing zkušenosti ze Šírazu, do úžasného pouštního města, i do samotné pouště.

Sdílej článek s přáteli, aby i oni viděli, jaký je Írán ve skutečnosti. A nezapomeň mě sledovat na FacebookuInstagramu a YouTube.