Z gruzínsko-ázerbájdžánské polopouště do gruzínsko-ruských hor

Gergeti

“Do odlehlého místa v polopoušti na gruzínsko-ázerbájdžánské hranici nedostopujete, není tam žádný provoz”, řekli nám naši spolubydlící, kteří v místě byli nedávno maršrutkou. Bylo tedy jasné, jak se tam budeme dostávat. V sobotu jsem kvůli tomu vstal už v osm ráno, jak jsme byli domluveni, ale někomu nejspíš nezazvonil budík, a proto jsme se z bytu vypravili až před desátou hodinou. Dohodli jsme se, že z Tbilisi vezmeme maršrutku za 3 lari do městečka Sagarejo, ze kterého vede jediná asfaltová cesta do kláštera Davida Garedžiho na hranici s Ázerbájdžánem. Ta svou jízdu ukončila na nepříliš vhodném místě přímo ve městě, my se ale potřebovali dostat asi ještě o 3 km dál k oné cestě. To dostopujeme. Ve městě jsme tedy chytli auto, které jelo na hlavní silnici, takže nás mohlo vyhodit na potřebné křižovatce, ze které jsme se po svých vydali kousek za křižovatku za vlakovým nádražím (kde už prý žádné vlaky nejezdí), kde by měl být veškerý provoz do míst, kam jsme potřebovali. No, někteří očividně jeli naprosto nikam. I přesto, že nám zastavili, tak nejeli tam, kam jsme potřebovali. Což bylo možná lepší, než se dostat doprostřed ničeho, čekat na další auto, být uštknutý hadem a následně sežrán supem. Záchranným bodem mohlo být městečko Udabno (gruzínsky poušť), které leží opravdu uprostřed ničeho, vede tam jen ta jedna silnice a na mapě vypadá na gruzínské poměry hrozně uměle a nově, jelikož je docela symetrické. Projely kolem nás prázdná i plná auta, takže šance tu byla. Rozhodli jsme se posunout kousek za koleje, kde při přejíždění každý zpomalil a v nejhorším případě někomu naskočit do auta a nechat se unést. A zrovna za kolejemi stálo auto, ve kterém byl manželský pár a jejich dvě děti, takže plno. Chtěli jsme se posadit na potrubí u cesty, ale řidič  se nás i přesto zeptal, kam jedeme. Cíl jsme měli všichni společný a tak nám rádi nabídli odvoz. Namáčkli jsme se tedy dozadu a udělali si dvoupatrové sezení na následujících 40 km (že nám taxikář v Sagareju tvrdil, že je to 60 km a že nás nikdo nevezme už nás ani nepřekvapilo). Řidič byl původně z Běloruska, ale žil v Petrohradu a se svou rodinou podnikli celou cestu až do Gruzie autem. A mluvil anglicky! Dorazili jsme tedy až ke klášteru, kde bylo na parkovišti spousta aut (po cestě tam jsme v protisměru potkali snad jen jedno) a tak to vypadalo, že se odtud dostaneme i zpátky.

Klášter se nachází přímo na gruzínsko-ázerbájdžánské hranici a Gruzie dokonce žádala, aby v tomto místě byla posunuta hranice s tím, že by Ázerbájdžánu poskytli územní kompenzaci. Aby zde mohli mniši žít, tak do skal vybudovali sytém kanálků, které při dešti svádějí vodu do jednoho zásobníku. Pokud to byl ten, který jsem viděl, tak teda dobrou chuť.

Po cestičce se dalo vystoupat až na hřeben nad klášterem, kterým prochází i ona státní hranice, takže při nějakém tom uklouznutí nohy se nám možná noha dostala bez víza na cizí území. Naštěstí nám ji ale nikdo nezastřelil. V jednom článku jsem se dočetl, že tam jednou gruzínští vojáci nabízeli střelbu ze samopalu, tak jsem doufal, že nám ji nabídnou taky a my tak budeme moct vyvolat válečný konflikt s Ázerbájdžánem. Dva vojáci, kterým jejich tělesná konstituce musela rovnou sloužit i jako neprůstřelná vesta, tam sice byli, ale vůbec si nás nevšímali a své zbraně si hlídali. Kousek dál na hřebenu nás zastavila jedna holka, jestli chceme vyfotit. Vzájemně jsme si tak udělali pár fotek a vydali se dolů zpět na parkoviště, abychom měli nějakou šanci se dostat domů, i když času zatím zbývalo dost.

Nestopovali jsme ani deset minut, nastoupili jsme do auta a kdo byl v autě? Holka, která nás nahoře fotila se svou kamarádkou. Dvě Rakušanky z Vídně, které přijely navštívit Gruzii a Arménii. V Tbilisi bydlí přes Airbnb a řidiče si najaly, takže jsme se s nimi nakonec podělili o náklady. Ale stopování to bylo – tam i zpátky!

Po horké polopoušti bylo potřeba trocha zchlazení a vyrazit konečně navštívit gruzínské hory. I do Stepancmindy (dříve Kazbegi) jsme byli rozhodnutí stopovat, když už to v té Gruzii jde tak skvěle. Mimochodem, na stopování tu používáme jen palec, žádné cedulky, není to tu vůbec potřeba. Busem jsme dojeli co nejvíc na sever města a do chvíle nám zastavilo taxi. Ihned říkáme, že taxi nechceme, ale řidič s ženou jeli asi soukromě do Borjomi a že nás vezmou aspoň na sjezd z dálnice, který vede naším směrem. Po 8 km tak vystupujeme u sjezdu z dálnice a jdeme kousek dál, aby nás řidiči viděli z větší dálky a stihli zastavit. Zastavuje jedno auto, běžíme k němu, ale řidič se jen rozhodl zatelefonovat si zrovna tak, abychom si mysleli, že zastavil nám. Po 3 minutách ignorace všech aut začínám být nervózní, ale vše se naštěstí mění hned v minutě 4., kdy nám zastavuje manželský pár a sveze nás na křižovatku za Zhinvali, kde opět do pár minut chytáme další auto s řidičem, který si zrovna pochutnával na růžové zmrzce. Skončili jsme v Pasanauri a během chvíle nám zastavuje ruská rodinka. Tato silnice je totiž hlavním tahem z Gruzie do Ruska a je označována jako Gruzínská vojenská cesta spojující Tbilisi a Vladikavkaz. Stejně jako v sobotu i tento řidič mluví anglicky a tak si zase můžeme popovídat. Na této trase bylo potřeba serpentýnami vystoupat do téměř 2400 m. n. m., sjet dolů a překonat pár úseků bez asfaltu. Protože kdo by ho na hlavním tahu potřeboval. Chyběly už tak jen prodejny offroadových aut, aby si řidiči mohli pořídit něco, čím ty úseky přejedou.

Cesta do Stepncmindy nám zabrala něco málo přes 3 hodiny a my si před výstupem ke gruzínské fotografické ikoně – kostelíku Gergeti – mohli dát v klidu ještě oběd. Ihned na nás však volal řidič maršrutky, že nás nahoru vyveze. Když jsme mu řekli, že půjdeme pěšky, pomyslel si, že jsme blázni a že nám to zabere tři hodiny. Oficiální informace říkaly, že výstup zabere 1,5–2 hodiny (Wikipedie říká 3 hodiny, asi lobby místních byznysmenů).

Asi ve třetině cesty jsme nepotkali nikoho jiného, než Rakušanky z předchozího dne a dostali jsme od nich radu, kudy nejlépe nahoru. Cesta to byla plná funění a potu a vedla mezi stromy, takže se žádný výhled nekonal, ale ten pocit, že si tam vylezete sami a nejedete autem jako většina líných lidí, stál za to. Ještě před návštěvou kostela jsme si vyšlápli na přilehlý kopeček, který nám také doporučily holky z Vídně. Tam jsme se seznámili s Číňanem, který zrovna dokončil doktorát z chemie a rozhodl se dát si cestovní dovolenou po západní a střední Asii a který noc strávil kousek u ledovce poblíž Mt. Kazbeg a vracel se do stanu za svými přáteli z Polska. Mt. Kazbek (5033 m. n. m.) nebyl bohužel přes mraky vidět, ale výhled na okolní hory byl i tak úchvatný. Hned vedle kostela bylo krásné parkoviště pro lenochy. Byznys to musí být podle počtu aut dobrý. No a kostel byl kostel. Cestu zpět dolů jsme zvolili jinou, hned po kostelem vede trochu přímější cestička, kterou se nám podařilo bez jediného pádu asi za 15 minut.

Bylo už něco po šesté hodině a my tak potřebovali stopnout co nejrychleji auto směr Tbilisi. Tentokrát se ale řidičům moc zastavovat nechtělo. Kačka si ale řekla, že ještě nikdy nejela kamionem a že by se ním chtěla svézt. Z čehož jsem nebyl nadšený, protože po takové cestě by to do Tbilisi zabralo minimálně šest hodin. Samozřejmě že to na jednoho zkusila a ten jel rovnou do Tbilisi. Tak jsme tedy nasedli a já nebyl nadšený o něco víc. Řidič byl opět Rus, tento ale anglicky nemluvil. Za to, že si přestanu stěžovat na náš dopravní prostředek mi k večeři byla slíbena tortilla. Což by při bezproblémové cestě a následném nákupu v Tbilisi bylo možná tak v jednu hodinu ráno. Už po cestě do Stepancmindy nás u krajnice směrem na Rusko překvapil několikakilometrová kolona kamionů. A co se nestalo, na jejím začátku nás zastavila policie a my čekali, že bude problém s tím, že sedím na řidičově posteli, když kamion je pro dvě osoby, že má návěs plný uprchlíků, nebo že je to část “ruského humanitárního konvoje”. Naštěstí šlo asi jen o to, že by momentálně kamiony zdržovaly průjezd ve vzdálenějším místě, kde nebyla hotová silnice. Zeptali jsme se řidiče, jak dlouho asi budeme čekat. Prý pět minut. Ukázali jsme mu nějaké fotky a asi po padesáti minutách, kdy nám dvakrát řekl, že za pět minut už pojedeme, jsme se rozhodli jít stopovat auta, abychom se taky někdy dostali domů. O asi dva kamiony dál jsme se dali na chvíli do řeči s řidiči a zeptali jsme se jich, proč je tu tak dlouhá kolona kamionů směrem do Ruska. Jde o to, že průjezd průsmykem, kde je hranice, je prostorově omezený a tak musí čekat až tady a policií jsou pouštěny po částech.

Do patnácti minut se nám podařilo chytnout auto přímo do Tbilisi a já byl rád, že se nám tam podaří dojet ještě ten den a v normálním čase. Seděli jsme vzadu a řidič se divil, že používám pás a ptal se, jestli je to v České republice povinné, že tady ne a že jej používat nemusím. To, že se jej používám kvůli gruzínskému stylu řízení se mi vysvětlovat nechtělo. V sobotu jsem si mimochodem ještě posteskl nad tím, že už jsem si zvykl na gruzínský styl řízení “jeď naplno a zkus u toho neumřít” a že už ty jízdy nepůsobí adrenalinově. Tento řidič mě však opět přesvědčil o tom, že nejsem zvyklý úplně na vše. Tohle auto nebylo na plyn ani na benzín či naftu, tohle muselo jet na jaderné palivo smíchané s Red Bullem, nebo řidič po vodě, kterou si načepoval při jedné zastávce (byla mírně perlivá, smrděla a bylo v ní cítit železo), potřeboval nutně domů na záchod. Čas, který jsme tak ztratili v kamionu jsme rozhodně dohnali touto zběsilou jízdou. Pro místní věřící je však nutné se křižovat pokaždé, když vidí nějaký kostel nebo kříž a tak i v zatáčkách bylo potřeba řídit často jen jednou rukou. Krávy, které nějaký provoz na silnici nevzrušuje, nevzrušovaly ani tohoto řidiče a dokázal je míjet tak, že kdyby neměly v p… na lehátku, tak by jim na vemenech byly vidět adrenalinem vypocené kapky mlíka. Do Tbilisi jsme naštěstí dorazili živí kolem deváté hodiny a mohli jsme se v našem squatu radovat z toho, že nám někdo zlikvidoval náš ledový čaj a že to tam stále vypadá, jako by tam žilo stádo prasat.