FILIPÍNY MAĎARSKO SAE

Surfování v Baleru a návrat z Filipín

Předchozí část: Tour de Puerto Princesa

Cesta do Baleru

I během mého posledního přeletu na Filipínách jsem se musel obejít bez místa u okýnka, takže jsem je z vrchu viděl leda tak na mapě. V Manile jsem se nechtěl vůbec zdržovat, nasedl jsem do taxi a možná jsme dali rekord, protože po ucpané silnici jsme se do Cubaa, kde se nachází autobusové terminály, dostali za půl hodiny. Taxikář mě nezapomněl upozornit na to, že dnes se už asi do Baleru, který je od Manily vzdálen něco přes 200 km, nedostanu. Většina autobusů tam jezdí v noci a tak jedině, že bych si měl vzít taxi. Co můžu a co nemůžu vím však často líp, než místní, kteří ví všechno, jen aby náhodou něco nevěděli.

Autobusových terminálů je tu víc, pochopil jsem to tak, že každá společnost má svůj. Autobus Five Star měl jet do Cabanatuanu, kde bych měl přestoupit na něco dalšího do Baleru. Místní autobusáci mě hned ochotně navedli do toho správného a mě čekala nekonečná cesta. Ucpaná Manila a obecně pomalá doprava mě do 110 km dalekého Cabanatuanu dostala snad za čtyři hodiny. Na místním autobusovém terminálu stačil opět jeden dotaz a už mě vedli do menší dodávky, která čekala na zaplnění. Po cestě, která trvala asi další tři hodiny, mě vyzpovídala jedna paní a dvěma školákům přikázala, aby mě doprovodili až k mému hostelu.

Proč Baler?

Na severním Luzonu jsem si chtěl zajet někam surfovat. Nabízelo se pár míst v regionu Zambales na západním pobřeží, což jsem chtěl spojit s návštěvou národního parku Hundred Islands. Dokonce jsem tam měl i domluvený Couchsurfing. Podmínky však nepřály a vlny se vylejvaly někde jinde. Baler však slibuje dobré podmínky po většinu roku a dobře to mělo vypadat i v době mé návštěvy. Baler je navíc místem zrodu surfování na Filipínách. Na konci 70. let se v Baleru natáčely scény pro válečný film Apocalypse Now a filmaři tam poté nechaly surfy, které začali využívat místní.

Dá se tam mluvit česky

Jak jsem psal v předešlém článku, kontaktoval jsem v Baleru pár hostelů a jeden resort, to aby se neřeklo. A do mého příjezdu se nikdo neozval. Vybral jsem si Circle hostel, který mi byl nejvíc sympatický – vzhledem, cenami i referencemi. Jelikož jsem přijel v neděli, byl hostel docela mrtvý, ale pár lidí se našlo. Než jsem byl schopný se s někým začít bavit, musel jsem se po celodenním cestování někde nakrmit. Z hostelu zrovna odcházel Quincy, Filipínec z Davaa z ostrova Mindanao, který taky mířil někam za večeří. Skončili jsme v pár kroků vzdálené španělské restauraci El Jardin Español, já do sebe hodil celou tortilu de papatas a mezitím se k nám na baru přidal majitel Ogt. Když jsem mu řekl, že jsem z Česka, tak na mě začal mluvit česky, jelikož u nás nějakou dobu žil a pracoval. Takže až jednou pojedete surfovat do Baleru, zajděte si s Ogtem pokecat.

Zbytek večera přinesl už jen hon za rumem do nějakého místního baru. Quincy vzal svůj obří SUV a začali jsme brázdit balerské ulice, ale nakonec jsme stejně skončili zase kousek od hostelu, tentokrát v grill baru U Žlutý ploutve (Yellow Fin bar). Ochutnal jsem filipínský rum, který chutnal jako… Jako rum. A pak taky filipínský sisig. Sisig se dělá z vepřových jater a hlavy včetně kůže a syrového vajíčka, které si v tom rozmícháte. Skoro jako gruzínské chačapuri adžaruli, které je ale stokrát lepší. Tohle mi nezachutnalo. Na závěr dne se ozval i majitel hostelu, že za recenzi na blog mám ubytování zdarma a přijel další cestovatel – Johan ze Švédska, který se tu chtěl naučit surfovat. Quincy se ještě ten večer, snad po vystřízlivění, odebral na cestu do Manily, odkud pak letěl domů.

Surfování v Baleru

Konečně nastal den D, nebo taky den S, nebo taky den, kvůli kterému se blog jmenuje tak, jak se jmenuje. Ale popořadě. První věc, co jsem si potřeboval zajistit byla jízdenka zpátky do Manily na další ráno. Sice by v úterý ve 4:30 asi nebyla vyprodaná všechna místa, ale riskovat zmeškání letadla z Filipín se mi nechtělo. Vedle hostelu postávalo další pěkné oranžové SUV a zrovna se k němu přibližoval kluk z protějšího Cauti baru, tak jsem se zeptal, jestli někam jede. A že mám počkat, že to není jeho. Po chvíli se objevil majitel baru Norman s tím, že jedou pryč a na terminál mě klidně hodí. Nabídl mi i ranní odvoz na bus, prý v tu dobu ještě spát nebude. Místo do Manily tak bylo zajištěno a hurá do vln.

V Baleru jsou asi čtyři spoty, my se společně s jedním Filipíncem a Johanem vydali na hlavní pláž Sabang, což je dle mě ideální beach break pro začátečníky, obzvlášť ve všední den mohl mít ve vodě každý tolik prostoru, kolik jen chtěl. Vlny ani nebyly nijak silné a tak se dalo bez obtíží dostat na line up (aneb stále neumím duck dive). A stejně jako na Srí Lance, i tady si surf řekl, že se té mé marné snahy chytit vlnu nebude účastnit a tak si roztrhl leash a raději beze mě odplaval na břeh. Nejenom ještěrky mají tuto schopnost. No moc to ten den nešlo.

Večer jsme v česko-filipínsko-švédském triu nejdřív navštívili bar nového kámoše naproti, aby nám dal ochutnat alkohol (už nevím jaký, ale myslím, že to bylo něco jako arak), po kterém se prý každý hrozně zřídí, protože k tomu pijí i další alkohol. Mně to přišlo v pohodě. Asi kvůli tomu, odkud jsem. Naši teorii alkoholového přežití jsme si potvrdili zapitím nějakým tím pivem o kus dál.

Deštivý útěk z hostelu

Hostel měl jednu velkou spací nevýhodu – hned vedle měli rádi hlasité karaoke do rána a protože jsem musel vstávat dřív než brzo, tak jsem nemohl použít špunty. To by tam ten budík zvonil klidně ještě teď. Ve 4 jsem se vyhrabal ven a můj domluvený odvoz nikde. Bar zavřený, dovolat jsem se mu nemohl, tricykly v tuhle dobu taky nikde nejezdily a na terminál jsem pořádně netrefil. A aby toho nebylo málo, začínalo pršet. Nastartoval jsem Google Maps a doufal, že potkám někoho, kdo mě sveze. Za chvíli se pustil pěkný slejvák, ve kterém jsem už musel běžet a nakonec se mi naštěstí podařilo najít nespícího řidiče tricyklu, kterému bych v té chvíli zaplatil i víc než turistickou cenu za svezení. Autobus jsem stihl tak tak.

Ten byl téměř prázdný, takže jsem se mohl po cestě pohodlně vyspat. Navíc v něm bylo spousta místa na nohy, k dispozici deky a malé občerstvení. Žádný dobytčák jak u našich žlutých autobusů. Do Manily jsme dorazily kvůli běžnému stavu místní dopravy se zpožděním, naskočil jsem na Uber a rychle na letiště. Cesta přes město, která minule trvala něco přes půl hodiny, se tentokrát protáhla na víc jak hodinu. I tak jsem měl ale dost času dopřát si nějaký ten junk food a další si s sebou nakoupit na nekonečný let 2. Na kterém jsem schytal opět místo v první řadě, kde nejsou sklopit opěrky, ale v letadle bylo zase spousta místa, takže jsem se přesunul na trojsedačku u okna (KONEČNĚ!) a po cestě do Dubaje jsem si mohl užívat dalšího “kvalitního” letadlového spánku.

Zase ty Emiráty

Do Dubaje jsme přiletěli pozdě večer a měl jsem tam domluvený Couchsurfing u Filipínce, se kterým jsme byli na pivu před mým odletem z Dubaje. V noci v tomto moderním městě metro, spíš teda nadzemní dráha, nejezdí (asi mají nedostatek otroků z jiných zemí), nezbývalo mi tak nic jiného, než si vzít drahé taxi s řidičem neochotným zavolat mému hostiteli o přesnou adresu.

A přes den to MHD není taky žádná výhra. V metru jsou lidi nacpaní u dveří a své místo si pevně drží, takže se nehnou ani o centimetr, když někdo potřebuje vystoupit a nastoupit. Vozy mají navíc rozdělené na část pro ženy a opovažte se v té části stát jednou nohou. Revizoři vám bez mrknutí oka dají pěknou pokutu. A to jsem si myslel, že revizoři jsou svině na turisty jen u nás. Hned další ráno jsem vyrazil autobusem do Abú Dhabí, abych se konečně podíval do Velké mešity šejka Saída (Bílá mešita), kterou jsme nestihli o rok dřív při cestě na Srí Lanku.

Abú Dhabí

Cesta trvala něco přes dvě hodiny a já už se ten den nezmohl na nic jiného, než válení se v klimatizovaném pokoji hotelu, za který jsem zaplatil mou doposud nejvyšší částku za noc. Další den jsem se měl setkat s Corinou, Rumunkou, se kterou se známe z jednoho Erasmus+ projektu a která dělá letušku u Etihad. Bohužel jí na ten den dali nečekaně let a tak jsem se musel do mešity vypravit sám. Zadarmo. V místních autobusech si totiž nekoupíte jízdenku. Když jsem se o to snažil u řidiče, tak mě po chvíli poslal do… Do autobusu. Chápal jsem to tak, že nechápal, co chci a raději se mě takto zbavil. Při vystupování u mešity někde uprostřed dálnice bez chodníků, protože Emiráty, seznámil s Hongkongčanem (Hong Kongčanem? Číňanem z Hong Kongu.) Kennym, který byl ze své cesty do mešity taky značně zoufalý. Podařilo se nám přežít v místní dopravní džungli a po chvíli se dostat do mešity, která je vážně úžasná.

Zpátky do Evropy aneb jak jsem myslel, že mi to zase uletí

Po cestě zpátky mi Kenny vysvětlil, jak to tady funguje s jízdenkami v MHD. Žádné neprodávají. Člověk si musí koupit čipovou kartu, stejně jako v Dubaji. Ale řekli jsme si, že můžu zase zkusit tady ten trik, který předtím nebyl trikem. Tentokrát mi řidič řekl, že mám vystoupit na další zastávce a koupit si lístek tam. To se mi ale moc nechtělo, tak jsem to riskl a dělal, že v autobuse vůbec nejsem. Podařilo se mi bez problému dojet až na autobusové nádraží, odkud jel bus do Dubaje. Že prý mám jet raději dřív, říkal Kenny, další den měl být nějaký svátek a díky tomu provoz. Cesta se tak pěkně protáhla a trvala snad přes tři hodiny a já už se pomalu začínal vidět v Emirátech ještě na jednu noc. Odlet jsem měl totiž opět s Wizzair z onoho slavného liduprázdného letiště Dubai World Central, což znamenalo, že jsem musel po příjezdu do Dubaje metrem opět zpátky přes celou Dubaj a čekat na autobus, který ze zastávky metra jel snad jen jednou za hodinu. To brněnské letiště je oproti tomuto mnohem víc světové. Po nějaké době čekání na zastávce přiběhl nervózní Moldavan, kterému letělo letadlo asi půl hodiny po mně. Chtěli jsme se tedy složit na taxi a nečekat další týden na jediný autobus, který si Dubaj na toto letiště může dovolit, ale místní nás ujistili, že to stihneme oba i autobusem.

A tak jsme počkali, autobus jel naštěstí na čas, oba jsme stihli let a mě už jen čekalo přečkání noci na letišti v Budapešti, než mi pojede vlak. Čekání tam mi zpříjemnil opilý agresivní Rus a neschopná místní policie, která ho poprvé jen vyvedla ven, aby se po chvíli zase vrátil a obtěžoval všechny cestující. Až po další hodině ho konečně řádně zpacifikovali a snad ho poslali prvním letem na Sibiř, aby ho sežrali medvědi.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

Získej zpět 10 % z pobytu na Booking.com

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER