FILIPÍNY SAE

První momenty na Filipínách

Předchozí část: Mé první sólo cestování. Na Filipíny!

Let na Filipíny

Před odletem z Dubaje jsem se ještě zastavil na jedno v irské hospodě poblíž letiště s jedním Filipíncem a jeho Airbnb hostem. Prej nejlevnější čepované pivo v Dubaji, ale pro mě nejdražší jaké jsem kdy měl. No nejdražší – neměl jsem hotovost, tak jsem ho neplatil. Asi dvě hodiny před odletem jsem se vydal pěšky na letiště, na čemž by nebylo nic divného, ale vybral jsem si nějakou cestu přes staveniště, kde jsem se připojil nejspíš k nějakým exotickým pracovníkům a div jsem nedostal oranžovou vestu a přilbu. Naštěstí jsem narazil na ochotného pracovníka ochranky (z Filipín; už jste někdy viděli pracovat někoho z Emirátů?), který mě vyvedl správným směrem a já si tak mohl užít dlouhé čekání na letišti, protože let byl dle očekávání opožděn.

V letadle jsem schytal hned první trojsedačku u okýnka sám pro sebe. Sice tam byla spousta místa na nohy, ale zrovna v první řadě nešly zvednout opěrky na ruce, takže jsem se musel přesunout na jinou volnou trojku, abych se mohl natáhnout (zlámat a skrčit) a trochu se za těch 9 hodin letu prospat. Zpočátku jsem využil super kauf, kdy jsem si za 2 dolary koupil 100 MB dat na wifi, protože za 5 dolarů nabízeli jen 15 MB. To že to byla chyba a bylo to jen 10 MB, je věc jiná. Jelikož jsem se docela ztratil v čase, protože moje hodiny šly snad na obě strany, tak jsem aspoň mohl sledovat polohu letadla na mapě. Cebu Pacific pořádá v letadle různé soutěže, kdy můžete vyhrát určitě nějakou bezvýznamnou věc. Zajímavé by bylo, kdyby se dalo vyhrát jídlo. V našem případě letuška zpívala nějaké písničky a vy jste měli uhodnout, co to je. Já už měl špunty do uší, takže mi to posloužilo jako ukolébavka.

Do Manily jsme přiletěli po poledni, AirAsia mi mezitím oznámila, že mi přesunula let do Cebu z 18:15 na 20:55 a tak jsem si řekl, že se zkusím dostat na dřívější let. Přejel jsem na vnitrostátní terminál, nechal se vyhodit z kanceláře AirAsia, že tohle oni neřeší a šel žebrat o místo v letadle na check-in přepážku. Tam s tím naštěstí nebyl problém, zapsali mě na čekací listinu, a jak už název napovídá, tak jsem čekal. Mezitím jsem se seznámil s Markem z Česka, který se teprve snažil koupit letenku na stejný let, a jeho kamarádem Hannesem z Nizozemska. Společně si zrovna užívali hraní pokeru v kasinech a cestování po Asii. Dřívější let byl opožděn (opět velmi nečekaně) a tak jsme bez Marka, který se na let nedostal, odletěli v době mého původního letu. AirAsia mi dokonce prominula těžší batoh o jedno kilo, maj u mě bod.

Hannes mě ještě stihl zachránit v Cebu, kdy jsem neměl přesně na taxi a on ho zaplatil. Takže dank u, nebo jak tam mixujete tu němčinu s angličtinou. Dalším cílem bylo sehnat místní SIM kartu, abych se mohl spojit s couchsurferem pro první filipínskou noc. Prodavač absolutně netušil, na co se ho ptám ohledně internetu, takže jsem koupil zajíce v pytli, vložil ho do telefonu a u stolu umazaného od kečupu se mi podařilo kontaktovat Kima. Kim je právník, na Couchsurfingu má přes 250 referencí a zároveň se mnou hostil ještě další tři couchsurfery – z Velké Británie, Brazílie a asi Španělska. Hned jsme vyrazili do baru na pub quiz, ve kterém jsem věděl přibližně nula odpovědí, ale zato jsem si našel odvoz na další den do Moalboalu, kam jsem chtěl jet brzy ráno busem.

Najdi si svého hostitele

Moalboalu mě čekal pokus o šnorchlování se sardinkami – tohle místo je totiž známé díky mračnům sardinek, které se prohánějí kousek od břehu. Zatímco Jharvis, který mě tam vezl, se se svým kamarádem vyrazil potápět na White beach, já zůstal na Panagsama beach, což ve skutečnosti není moc pláž, ale dá se tam vlézt do vody. Šnorchl mi sloužil spíše jako brčko, takže jsem rychle dohnal pitný režim a zkusil to bez něj. Ale s hlavou pod vodou se bez dýchání plave fakt blbě. Sardinek si tak trochu užilo alespoň GoPro a tak se ve videu můžete těšit na extra dlouhý záběr sardinek. Bude mít tak 2 sekundy. Zkusil jsem to asi ještě jednou a rozhodl se, že tuhle činnost už nikdy dělat nebudu.

Po neúspěšném šnorchlování a úspěšném neutopení se nastal čas řešit otázku, kde přespím. Sice jsem měl potvrzený nocleh přes Couchsurfing, ale adresu jsem neznal a hostitel se neozýval. Zastavil jsem se na večeři, abych si dal konečně nějaké místní jídlo. Objednal jsem si něco thajského nebo indického a přisedl si k jedinému člověku, který se tam jako host nacházel, abych se jako socializoval nebo tak. Byl to Němec, který tam žije již 20 let – přes den jezdí na kole a večer pije pivo se svým švédským kamarádem, který se k nám po chvíli připojil. Pochválil mě za to, že cestuju jen s malým batohem a pohejtoval všechny ty backpackery, kteří cestují s obrovskou krosnou plnou zbytečných věcí. I když mě k mému jedinému malému batohu „přinutily“ poplatky za zavazadlo u aerolinek, tak jsem vše odsouhlasil a taky pohejtoval, ale nějakou tu věc navíc bych s sebou asi ještě vzal, protože nepoužitelných věcí není nikdy dost.

 

Nějaké ty instrukce k ubytování jsem přece jen měl, a to přijet k supermarketu ve vesnici Badian. Takže jsem čekal, že dům bude hned tam, nachystaný červený koberec a tak. Nebo že tam na mě bude celý den čekat na nějaké zastávce, protože jsme se ani nedomluvili na času příjezdu. K obchodu jsem dorazil za tmy, nikdo na mě nečekal a tak nezbývalo nic jiného, než si toho Raymunda najít po svém. V pekárně jsem ukázal jeho fotku a jméno na telefonu obsluze a zeptal se, jestli ho náhodou neznají. Náhodou ho znaly. To bylo moc jednoduché, co? Zařídili mi odvoz k němu domů, což bylo asi dalších deset minut jízdy na motorce. Raymund ještě nebyl doma, ale zbytek jeho rodiny ano, takže jsem byl přivítán a ubytován ve vlastním pokoji. Raymund dorazil asi až v deset hodin, dali jsme si piva a nějakou polskou vodku, dozvěděl jsem se od něj, že dvě noci přede mnou hostil dvě Češky, že dělá průvodce v nedalekém kaňonu a tak jestli bych si nechtěl zkusit canyoneering. V mém plánu na další den byla jen návštěva Kawasan falls, což bylo místo, kde canyoneering končil, takže jsem se rozhodl vstávat další den v šest ráno a podniknout tuto, pro mě, adrenalinovou zábavu. O půlnoci mi usínání zpříjemňoval kokrhající kohout, který měl asi na rozdíl ode mě jet lag.

Jaké bylo skákání do kaňonu z několika metrů a kolik kontaktních čoček se nachází na jeho dně? Jaké divné zvuky se ozývají z džungle kolem cesty při soumraku, po které jdete sami? Jak se plave se žraloky? A našel jsem si konečně nějaké kamarády? To se dozvíte ve článku Canyoneering a plavání se žraloky.


Hledáte ubytování na Filipínách? Zkuste Booking, nebo získejte kredit na ubytování přes Airbnb.

Post a Comment

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER

NEJČTENĚJŠÍ