FILIPÍNY

Čokoládové vrchy, nártouni a želvy

Předchozí část: Canyoneering a plavání se žraloky

První den jsme se rozhodli pro klasické aktivity na Boholu – navštívit nártouny a Čokoládové kopce. Lucas půjčil skútr ve svém místě ubytování na ostrově Panglao, vyzvedl mě u smradu ze sušených ryb na mostě mezi ostrovy a mohli jsme vyrazit.

Nečokoládové vrchy

Cesta do Carmen, kde se nachází asi nejznámější vyhlídka, vede vnitrozemím plném rýžových polí, potulujícího se dobytka a mávajících dětí. Projíždí se také tzv. lidmi vytvořeným lesem, kde byly uměle vysázeny listnaté stromy mahagonu. Pro nás Evropany teda docela nuda. Proč se vlastně tyto kopce jmenují Čokoládové? Během období sucha se porost těchto kuželovitých kopců zbarví dohněda a proto se jim říká čokoládové vrchy. Během mé návštěvy byly samozřejmě zelené tak, jak jen to šlo. K jejich vzniku existuje i několik legend, kdy ta nejlepší a určitě nejrealističtější je ta, kdy obří buvol sežral vesnici všechny plodiny. Vesničané mu pak nachystali zkažené jídlo, které také sežral a jeho výkaly pak vytvořily tyto kopce. Jestli to s tou čokoládovou barvou nakonec nebude jinak.

Vrchy se dostaly i na seznam světového dědictví UNESCO. Zemětřesení v říjnu 2013 některé kopce poničilo a ostatní se údajně více zploštily. Podle návštěvy vyhlídkového místa v Carmen, které bylo rozkopané, to vypadalo, že některé následky opravují dodnes. Další vyhlídka měla být v nedalekém Sagbayanu, kterou jsme se také rozhodli navštívit. V Sagbayanu sice není vidět tolik kopců, ale taky to stojí za to. Navíc tam mají pavilon s motýly, kteří si vám při troše štěstí (nebo vaší snahy), sednou na ruku.

Sebevražední nártouni

V Lobocu nás čekala zastávka na pizzu a jak už to v mé přítomnosti bývá zvykem, na naši objednávku zapomněli a dostali jsme ji až po lidech, kteří přišli po nás. Díky tomu jsme nestíhali navštívit místní malé vodopády Busay na řece Loay. Potřebovali jsme se totiž ještě dostat do Philippine Tarsier Sanctuary, které zavírá ve čtyři hodiny. Těsně před zavíračkou tam alespoň nebylo přelidněno. Jde o místo, kde působí nadace na ochranu nártouna filipínského, takže se zde dozvíte spoustu zajímavých informací a po lese se pohybujete s průvodcem.

Nártoun si své jméno vysloužil díky své dlouhé nártní kosti a patří mezi téměř ohrožené druhy. Jde o noční tvory a přes den byste do nich vůbec neřekli, že se z nich v noci stávají vražední mončičáci, kteří skáčou ve stromech a loví hmyz, pavouky nebo malé plazy. Díky své velikosti by se vám pohodlně vlezli do dlaně. Nesmí se na ně ale sahat, fotit je s bleskem, dělat hluk a hýbat s větvemi, ze kterých na vás kulí své obrovské oči, pokud zrovna nespí. Lehce se totiž vystresují a páchají sebevraždy tím, že narazí hlavou do překážky.

Po návštěvě nártounů jsme zamířili zpět na Panglao, abychom si navečer ještě užili pláž. Cestu nám však zkomplikoval defekt. Opodál se u jednoho domu šťourali pánové v nějakých součástkách a rozebraném autě, tak jsme se jich zeptali, jestli by nám mohli kolo opravit. Do půl hodiny bylo hotovo, stálo nás to asi 20 Kč a my tak mohli pokračovat na pláž Dumaluan, která nám byla doporučena Jaysonem. Pláž je to sice placená, ale rozhodně je krásnější než pláž Alona, která je na tomto ostrově tou nejvíc turistickou.

Pouliční prodejci plavby

Na poslední den na Boholu jsem se ráno přestěhoval z Tagbilaranu na Panglao za Lucasem. V plánu jsme měli šnorchlování s želvami, a tak jsme se vydali na pláž Alona zjistit informace, kde to bude nejlepší. Bylo nám doporučeno, abychom si pronajali loď a pluli na ostrov Pamilacan, nebo Balicasag. Loď měla stát asi 1000 pesos, plus k tomu pronájem vybavení a vstupné na ostrovy. Takže se z nás stali pouliční prodejci a snažili jsme se najít někoho, kdo by se k nám přidal. Po půl hodině vnucování se lidem jsme nikoho nesehnali a tak jsme muselo zvolit jinou taktiku – najít někoho s lodí a ukecat cenu. V tomto už to bylo jednodušší. Nejdřív jsem je přesvědčil na 1000 pesos se vším všudy a na lodi to ještě Lucas o nějakou stovku snížil.

Vybrali jsme si ostrov Balicasag, kde jsou korálové útesy a želvy a po cestě zpět se navíc zastavovalo na ostrově, který má minimálně tři názvy. Naší kocábkou jsme se na Balicasag dostali asi za půl hodiny. Tam nám půjčili vybavení na šnorchlování a přiřadili průvodce s menší lodí. Při domlouvání ceny před vyplutím nám ale „zapomněli“ říct, že pokud chceme na želvy, budeme muset zaplatit další místní poplatek. No co nám zbývalo… Tentokrát to byla loďka pádlovací a nebýt naší pomoci, tak jsme se v jednu dobu snad převrátili ve vlnách. Po doplutí na ono tajné zpoplatněné místo jsem si začal nadávat, proč jsem se opět vydal šnorchlovat, když mi to v Moalboalu o pár dní dřív vůbec nešlo.

Zatímco nártouni byli menší, než jsem čekal, želvy byly naopak větší. A rychlejší. Čekal jsem, že budeme hledat jednu želvu hodinu, ale viděli jsme jich asi pět a nebylo třeba se nějak moc snažit. Po želvách jsme se posunuli o kousek dál, kde se nacházel korálový útes, kdy byl skvělý zážitek plavat jen kousek nad korály a najednou se ocitnout na hraně útesu a nevidět na dno. A nějak mi tu to šnorchlování začalo jít, až jsem zjistil, že je to lehčí a pohodlnější, než samotné plavání.

Po šnorchlování jsme se přesunuli na ostrov Pontod. Nebo Virgin island. Nebo Isola di Francesco. Z ostrova se táhne dlouhý písečný pás, který je s každým přílivem zatopený. Jinak je to udržovaný a krásný ostrov a asi nějaký křesťanský. Kousek od pláže se na lodi prohání Ježíš nebo podobná bytost a pokud se chcete občerstvit, můžete si vzít cokoli za dobrovolný příspěvek. Čechům vstup zakázán. Naším delším pobytem na ostrově jsme trochu způsobili problém jednomu z našich průvodců, který kvůli nám přišel pozdě do své druhé práce.

Jelikož jsme k jídlu měli naposledy pozdní snídani, tak jsme vyrazili na večeři. Opět na Dumaluan beach. No, jak to dopadlo s mým jídlem už asi psát nemusím. Možná bych si měl přejmenovat web na travelorderfoodanddontgetitrepeat.com. Lucas ale svou objednávku dostal a já si zatím čekání krátil pozorováním psů, kteří rozsypávali odpadkové koše kolem a živili se čímkoli, co jim alespoň trochu chutnalo (jako třeba mastný papír) a párem u vedlejšího stolu, který měl ve svém jídle (které si objednal po mně a dostal ho dřív) vlasy, což pobavilo obsluhu. A to muselo pobavit mé zoufalé já. Než jsem tedy skončil s večeří, tak už byla tma a nechtělo se nám jít koupat. Přesunuli jsme se do baru s karaoke u ubytování a dali jsme si jedno (takže tři). Museli jsme to ale utnout brzy, protože ráno mě čekala cesta do přístavu v Tagbilaranu a odtud plavba zpátky do Cebu na letiště.

Kam jsem letěl dál, jak jsem viděl pravé domorodce a jak se leze na palmu se dozvíte v článku Tour de Puerto Princesa.


Hledáte ubytování na Filipínách? Zkuste Booking, nebo získejte kredit na ubytování přes Airbnb.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Přečtěte si, jak jsou zpracovány vaše komentáře.

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

Získej zpět 10 % z pobytu na Booking.com

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER