Půjčení auta v Gruzii a zkušenost s CARS 4 RENT

Půjčení auta v Gruzii s CARS 4 RENT

Půjčování auta se může stát často noční můrou plnou skrytých poplatků a dalších nepříjemných praktik ze strany autopůjčovny. Při půjčení auta v Gruzii jsem si tak předem udělal průzkum a autopůjčovna CARS 4 RENT vycházela nejlépe, co se recenzí i ceny týče. V ceně pronájmu je navíc plné pojištění vozidla a další řidiči.

S přáteli, kteří do Gruzie zavítali poprvé, jsme chtěli ušetřit čas a mít možnost si zastavit kdekoli a kdykoli. Půjčili jsme si Subaru Forester, 4×4 auto vhodné pro lehčí off-road (se kterým se tedy v Gruzii setkáte často i na hlavních silnicích) a vyhnuli se tak čekání na maršrutky a smlouvání s taxikáři.

Výběr auta u CARS 4 RENT

U CARS4 RENT je skvělé to, že dostanete přesně takový model auta, jaký si vyberete. Žádné „nebo podobné auto“ se tu nekoná.

Po výběru místa vrácení/půjčení a termínu jsou dostupná auta roztříděna podle roku výroby, u každého najdete kategorii (město/dálnice, lehký off-road a obtížný off-road) a další vlastnosti. Nejlevnější auta najdete u CARS 4 RENT ve skupině slevněných vozidel z roku 2001–2006 i s odůvodněním slevy, jako např. volant na pravé straně.

Po vytvoření rezervace vám přijde email, ve kterém najdete odkaz na potvrzení rezervace.

Většina aut má automatickou převodovku a mezi úplně nejlevnější auta patří Toyota Prius, Ford Fiesta, nebo Mitsubishi Pajero.

Na webu CARS 4 RENT si předem přečtěte podmínky půjčení auta, kde se dozvíte o pojištění, platbě, možnosti změny a zrušení rezervace a další.

Krávy na silnici při řízení v GruziiPředání auta

Před pobočkou CARS 4 RENT v Tbilisi už na nás čekal anglicky mluvící zaměstnanec a rovnou nás vzal k autu, kde jsme podepsali smlouvu (ta je zároveň v angličtině a gruzínštině), dostali klíče a během chvíle bylo hotovo.

Protože v ceně máte plné pojištění auta, nemusíte se při přebírání zabývat předávacím protokolem s vyznačováním sebemenších škrábanců.

Vrácení auta

Zvolili jsme jednosměrný pronájem a auto jsme vraceli na pobočce v Kutaisi. Stačilo jen zkontrolovat plnou nádrž a během minuty bylo auto vráceno.

Půjčené auto od CARS 4 RENTAL u jezera ParavaniCo by vás mohlo zajímat při půjčení auta v Gruzii s CARS 4 RENT

Při půjčování auta mě vždy zajímají odpovědi na následující otázky. Odpovědi na další časté dotazy najdete na webu autopůjčovny.

Potřebuji kreditní kartu?

Ne, u CARS 4 RENT je možné půjčení auta bez kreditní karty. Za rezervaci můžete zaplatit v hotovosti nebo kartou.

Množství najetých km a vrácení s plnou nebo prázdnou nádrží?

Množství ujetých kilometrů je neomezené. Auto dostanete s plnou nádrží a s plnou ho také vracíte.

Je před vrácením potřeba auto umýt?

Bylo nám doporučeno vrátit jej čisté. S autem jsme navíc jezdili v dešti a občas mimo silnice, takže to potřebovalo. Všude narazíte na spousty menších garážových myček, kde vám auto umyjí. My za umytí exteriéru zaplatili 5 GEL.

Potřebuji mezinárodní řidičák?

Ne, na řízení auta v Gruzii stačí běžný řidičák (v latince nebo cyrilici), pokud v Gruzii zůstáváte maximálně jeden rok.

Minimální věk řidiče a další řidiči

Auto může bez poplatku řídit každý, kdo je starší 21 let a vlastní řidičský průkaz déle jak 1 rok. Musí být ale přítomen ten, na koho je auto půjčeno.

Pojištění auta

Cena v autopůjčovně CARS 4 RENT zahrnuje plné pojištění vozidla bez spoluúčasti.*

Škody způsobené třetím stranám, tedy vše mimo interiér a exteriér vozidla, jsou pojištěny do výše 50 000 USD.

*Pojištění se nevztahuje pouze na poškození pneumatik při off-road jízdě, tam je účtována částka 39–95 EUR.

Podpora v případě problémů

V případě jakýchkoli problémů či nehody je k dispozici nonstop podpora na telefonu.

Off-road řízení v Gruzii s CARS 4 RENTPůjčení auta v Gruzii s CARS 4 RENT bylo pozitivní zkušeností a služby této autopůjčovny můžu doporučit všem, ať už se auto rozhodnete půjčovat v Tbilisi, Kutaisi, nebo Batumi. Svědčí o tom i hodnocení na Facebooku (4,9 z 5) a Google Maps (4,8/5). Ochotný a anglicky mluvící personál vám bude vždy k dispozici a Gruzii si tak užijete podle svých představ.

Autopůjčovna CARS 4 RENT

[icon name=”globe” class=”” unprefixed_class=””][icon name=”facebook-square” class=”” unprefixed_class=””]
[icon name=”map-marker” class=”” unprefixed_class=””] CARS 4 RENT, 24a Shalva Dadiani, Tbilisi, 0105
[icon name=”phone” class=”” unprefixed_class=””] +995 557 17 11 44 (24/7, Viber, WhatsApp)
[icon name=”envelope-o” class=”” unprefixed_class=””] info@world4you.travel

Pobočky CARS 4 RENT

Půjčovna aut CARS 4 RENT má pobočky ve třech největších městech Gruzie – Tbilisi, Kutaisi a Batumi. Auto si ale můžete nechat přivézt na letiště, nebo na jinou adresu.

Tbilisi

24a Shalva dadiani, Tbilisi

Kutaisi

65 Baratashvili, Kutaisi

Batumi

80 Giorgi Tsereteli, Batumi

20 kroků, jak se stát pravým gruzínským řidičem

Driving in Georgia

Řízení v Gruzii je… Specifické. Zdá se, že spousta gruzínských řidičů byla obdařena nesmrtelností. Alespoň podle toho řídí. I přesto, že jsem tam strávil tři měsíce, cestování v Gruzii autem mě vždy dokáže překvapit a způsobit infarkt.

1. Kup si auto na plyn s volantem na pravé straně, protože je to levnější. Čím míň při předjíždění vidíš, tím líp.

2. Měl by sis pořídit BMW, nebo Mercedes-Benz.

3. Máš auto na plyn, takže z bezpečnostních důvodů nezapomeň pasažérům říct, ať si při doplňování plynu vystoupí. Ale hlavně u toho doplňování nezapomeň kouřit!

4. Couvej na dálnici.

5. Nenechávej si v autě žádné odpadky a okamžitě je vyhoď okýnkem ven.

6. Předjížděj v zatáčkách.

7. Předjížděj přes plnou čáru. Dvakrát víc bodů pokud bude dvojitá.

8. Předjížděj, pokud proti tobě jede auto.

9. Předjížděj v tunelu. Se zhasnutými světly.

10. Předjížděj, pokud auto v protisměru taky předjíždí.

11. Vytvoř si své vlastní varianty nebezpečného předjíždění.

12. Měj prasklinu na čelním skle. Čím víc prasklin, tím vyšší pozice v hierarchii.

13. V zatáčkách ukaž, že umíš využít dva pruhy najednou.

14. Poslouchej otřesnou, lacinou a hlasitou ruskou a gruzínskou hudbu.

15. Nezpomaluj, pokud na silnici odpočívají kravky a vepříci. Možná uhnou.

16. Bezpečnostní pás používej jen v přítomnosti policie, ale jen hrudní část, na té spodní seď. Svoboda je svoboda.

17. V autě měj víc pasažérů, než pro kolik je auto děláno, aby ten uprostřed nemusel použít bezpečnostní pás. Jménem gruzínských řidičů vám přejeme příjemný let.

18. Světla rozsviť, až když je opravdová tma. Do té doby tě nikdo vidět nepotřebuje.

19. Ignoruj chodce, kteří chtějí přejít po přechodu.

20. Pokud se potřebuješ pokřižovat při spatření kříže, ale jednu ruku máš ven z okna s cigaretou, použij tu, kterou držíš volant. Opravdoví mistři to zvládnou i v zatáčce.

Každopádně můžu návštěvu této krásné a pohostinné země každému jedině doporučit. Pro cestování po Gruzii můžete vždy použít i vlak nebo letadlo. Byli jste v Gruzii? Máte víc tipů, jak se stát pravým gruzínským řidičem? Nebo nějaké děsivé zážitky z gruzínských silnic? Podělte se níže v komentářích.

Mé první sólo cestování. Na Filipíny!

Budapešť se stává mým pravidelným místem, ze kterého mizím v únoru do tepla. 9. února 2014 do Izraele, 9. února na Srí Lanku a 9. února na Filipíny. Ty data si fakt nevybírám! Letos to ale bude trochu jiné.

Asi poslední dva roky jsem myslel na to, jaké by to bylo, kdybych jel někam do neznáma úplně sám. V létě jsem se sice na dva měsíce vypravil do Gruzie, ale jelikož jsme tam byli na EVS v deseti lidech, tak to nepočítám.

V květnu loňského roku se objevila akce na letenky z Dubaje do Manily s Cebu Pacific za nějakých 1500 Kč a tak jsem s koupí moc neváhal. Letenky si se mnou koupily ještě tři kamarádky, ale nakonec byly příliš líné na udělání web check-inu a tak jsem se k tomuto prvnímu solo tripu dostal trochu nechtěně.

V Budapešti mě čekala jedna noc přes Couchsurfing. Narazil jsem tam na holku z Gruzie a i když má uvedeno, že přijímá jen možná, tak jsem to musel zkusit. A vyšlo to! Gruzínská pohostinnost tedy překračuje i hranice. Ada žije v Budapešti šest let, nejdříve tam studovala a teď pracuje. U ní na bytě nás navštívili její přátelé, povečeřeli jsme a rozhodně jsem se dobře bavil. Také se nám podařilo diagnostikovat Gruzínský syndrom, což znamená, že se chcete co nejdříve opět podívat do Gruzie. Já a její rumunská kamarádka jsme snad dostačující vzorek.

Do Dubaje jsem přiletěl na Dubai World Central letiště. Nějaký šejk si řekl, že potřebuje nové letiště, které se stane největší na světě. Zatím to vypadá tak, že je uprostřed ničeho, 60 km od Dubaje, létají tam low cost aerolinky, metro tam nejezdí a nejspíš ani nebude. Tolik k největšímu letišti na světě. Teď se nacházím v bludišti jménem Dubai Mall, který je v místě mého ubytování. Opět zde surfuji na gauči a přímo z postele mám skvělý výhled přímo na Burj Khalifa. A před půlnocí letím konečně do Manily. Teda doufám, Cebu Pacific si na časy odletů moc nepotrpí.

Tohle bude hodně low cost trip. Letím jen s batohem do 7 kg, všech 7 letenek s hladolety mě vyšlo celkem na nějakých 8500 Kč a za ubytování se mi utrácet nechce, následujících několik dnů to s Couchsurfingem vychází dobře. Poprvé se tak dostanu maximálně mimo svou komfortní zónu. Ale hrozně se těším na lidi, které na cestě potkám. A budu připravený na několik měsíců backpackingu po jihovýchodní Asii, kam se chystám po škole. A že bych teď měl raději psát diplomku? Však ony ty zdroje nikam neutečou.

Jaké byly mé první dny na Filipínách? Čtěte První momenty na Filipínách.

Road trip po Evropě, část II.

Road trip po Evropě, část I.

FRANCIE A ANDORRA

Z Monaka jsme zamířili do Cannes, kde jsme se chtěli… Asi projít po červeném koberci u festivalového paláce? Každopádně se tam zrovna konal nějaký jachtařský festival a tak jsme se tam jaksi nedostali. A tak nebyl čas ztrácet čas a pokračovali jsme dál na západ.

Marseille a Cassis

Abychom ten čas mohli ztrácet v Marseille, jak jsme zjistili navečer. V Marseille jsme jen prošli přístav, zastavili se na oběd, nakoupili pár suvenýrů, ale i tak jsme tam strávili snad věčnost a to díky nekonečným zácpám. V přístavu jsme totiž objevili reklamy na plavby do zátok poblíž Cassis a chtěli jsme je stihnout ještě ten den. Cassis je však království jednosměrek a ty tak úspěšně zmátly i naši navigaci, že jsme na zákazy začali kašlat a jeli si podle sebe. Bohužel k zálivům se autem nedá dojet a slunce se už moc dlouho zdržet nechtělo. Vyjeli jsme tedy na západ slunce kousek na Cassis a poté se vydali hledat místo na přespání někam k Saint-Rémy-de-Provence.

Saint-Rémy-de-Provence, Orange a Pont du Gard

Saint-Rémy-de-Provence bylo pro změnu království trhů a ochutnávek všeho možného. Sýry, salámy, ovoce, něco jako turecký med. A samozřejmě levandule (tu jsme neochutnali). Z trhů jsme se vydali prohlédnout římské koloseum z 1. st. v Orange. A od kolosea poté k římskému akvaduktu Pont du Gard, ke kterému jsme se chtěli dostat zdarma tak, že nenavážeme oční kontakt s personálem u parkoviště. Jenže oni ho navázali s námi.

Saint-Guilhem-le-Désert a Pont du Diable

Poslední zastávkou dne bylo malé městečko Saint-Guilhem-le-Désert společně s mostem Pont du Diable. Odtud jsme se odebrali na pobřeží směrem ke Carcassonne, kde jsme chtěli přepsat na pláži. Nejdříve jsme dojeli někam, kde by Dexter mohl radostně házet mrtvoly do vody, což bylo město Bages, které toho s pobřežím nemělo moc společného. Nakonec jsme se dostali na pláž v Narbonne a konečně použili ten gril, co jsme s sebou celou dobu vezli.

Carcassonne

Při vstupu do pevnostního města Carcassonne se vstupné překvapivě neplatí, ale pokud máte zájem o prohlídku hradu, tak už platit musíte. Pokud tedy nejste občan EU do 26 let. Což mi o pár měsíců uniklo a paní u pokladny se nechtěla nechat ukecat. A tak jsem si při čekání na ostatní prošel celé město a podle jejich slov jsem udělal dobře, protože jsem toho stihl mnohem víc, než jen hradby. Jediné, co se mi zde nelíbilo, byla ta komerčnost a desítky obchodů se suvenýry.

Andorra

Přes Pyreneje jsme zamířili do hlavního města Andorry – Andorra la Vella. Někde u hranic jsme si užili pěknou kolonu a hned za hranicemi jsme zvolili placený tunel. Po cestě zpět se to ukázalo jako blbost, protože jsme se tak vyhnuli jen krátkému úseku serpentin a přišli tak o úžasnou horskou scenerii, protože za tunelem už se jelo jen údolím. Andorra la Vella se mi tak zalíbila, že bych v ní chtěl někdy nějakou dobu i bydlet. Mimochodem, v Monaku nám jeden muž v kavárně říkal, jak do Andorry nemáme jezdit, že to za to nestojí a že je hnusná. No, Andorra byla tím nejhezčím malým státem, který jsme během Eurotripu navštívili. Z Andorry vedou jen dvě cesty – zpět do Francie a do Španělska. Vzhledem ke kratší vzdálenosti na dálnici jsme zvolili stejnou cestu zpět. Jen jsme se tentokrát vyhnuli tunelu a užili si jízdu nad mraky při západu slunce.

ŠPANĚLSKO

Ano, pozdě v noci jsme dorazili do Španělska. A to proto, abychom… Abychom dojeli do San Sebastiánu, při hledání místa na nocleh se projeli kolem strašidelného majáku a nakonec skončili kousek od pláže a spali v autě (protože to k road tripu patří, že?). A ráno opět zpátky do Francie.

FRANCIE

Hendaye

Do Hendaye jsem chtěl z jednoho důvodu – na bagety, na které jsem se těšil celé dva roky, co jsem tam byl naposled. Zároveň jsme potřebovali wifi pro najití ubytování v blízkosti oceánu někde u Hossegoru a Seignosse. Nebylo to zrovna jednoduché, protože to bylo drahé/bylo to daleko/lidi neodpovídali, ale nakonec se nám podařilo sehnat skvělé ubytování v Hossegoru.

Hossegor a Biarritz

Byl to krásný rodinný dům v borovicovém lese s bazénem a japonskou zahradou (Chceš kredit 20 $ na Airbnb? Tak klikej!). Majitelé, manželský pár, se o nás starali opravdu nadstandardně a hlavně byli velmi zcestovalí, takže jsme toho měli hodně k povídání. Strávili např. několik let v Libanonu nebo Japonsku, do kterého se zamilovali a my tak měli k dispozici pokoj s japonskými prvky. A proč Hossegor? Protože surfování a Surf-Trip.cz! Vlny tu mým (ne)schopnostem ale moc nesedly a ta ryba, co vás může zabít? Ostnatec, který dle Wikipedie zabil asi tak jednoho člověka. Každopádně bolest způsobená bodnutím není moc příjemná. Až pobřežní hlídka mi vysvětlila, o co šlo.

Gouffre de Padirac

Hossegor jsme opustili někdy odpoledne a vydali se zpátky na východ. Noc jsme strávili ve stanu poblíž Gouffre de Padirac, kam jsme se chystali další den. Gouffre de Padirac je propast a jeskyně, ve které se jezdí na lodičkách. Takže skoro jako Macocha. Jen to tam vypadalo trochu jako v Jurském parku.

ŠVÝCARSKO A LICHTENŠTEJNSKO

Ten den jsme dojeli do Saint-Julien-en-Genevois na hranicích se Švýcarskem, stan postavili na francouzské straně a na záchod jsme chodili do Švýcarska.

Ženeva

Ráno jsme na chvíli zavítali do Ženevy, podívali jsme se k OSN a Ženevskému jezeru a pak už nás čekalo projetí celého Švýcarska až do jeho nejvýchodnější části.

Lauterbrunnen

První zastávkou byl 297 metrů vysoký vodopád Staubbachfall v Lauterbrunnenu. Odtud jsme pokračovali k těm nejznámějším švýcarským vodopádům.

Rýnské vodopády

K Rýnským vodopádům jsme nejdříve dojeli z jižní strany, kde se nachází i vyhlídková plošina. Zde se překvapivě platí vstupné, zřejmě dřív, než vejdete do areálu zámku Laufen. To byste si ale nesměli myslet, že ty kasy tam jsou jen tak, nebo pro plavbu lodí. A jelikož nikdo nikde nekontroloval, dostali jsme se zdarma až dolů k vodě. Co na tom, že ty turnikety nám po cestě přišly divné, ale když byly dvířka pro vozíčkáře vedle nich otevřena, tak proč se nad tím pozastavovat. Ušetřili jsme tak aspoň 5 franků.

Poté jsme přejeli na severní stranu do Neuhausen am Rheinfall, kde se ale nedá k vodopádům dostat tak blízko. A právě po cestě tam nás poprvé zastavila policie, jelikož si asi všimla toho, jak na ně všichni čumíme, když jeli proti nám. Nebo je zaujala nepřipoutaná spolujezdkyně? Za chvíli byli za námi i s rozsvíceným majáčkem. Naštěstí to proběhlo jen jako běžná kontrola a bez pokuty, pobavili jsme se o našem tripu a když viděli nacpaný kufr, tak jsme ho ani nemuseli pořádně ukazovat.

Sankt Gallen

Od vodopádů jsme zamířili do naší cílové destinace – do St. Gallenu (česky prej Svatý Havel), kde nás ubytovala Kačka, která je tam tento semestr na Erasmu. Ze St. Gallenu jsem vlastně ani pořádně nic neviděl, ale za to jsem se podíval na jednu přednášku na univerzitě. V němčině.

Vaduz a Malbun

Ze St. Gallenu jsme si udělali výlet do posledního malého státu. Lichtenštejnsko (zkuste si to napsat dobře napoprvé) nabízí hlavně Vaduz a hory, ve kterých jsme si vybrali lyžařské středisko Malbun. Návštěvou Vaduzu jsme pravděpodobně navýšili jeho počet obyvatel o několik procent, podívali se na náměstí této hlavní lichtenštejnské vesnice a poté jsme raději vyjeli výš do hor. Kolem hradu, ve kterém sídlí knížecí rodina a je tak veřejnosti nepřístupný, přes spoustu dalších vesniček až do Malbunu.

A to bylo vše, dál už nás čekala jen cesta přes Německo bez plánovaných zastávek zpět do Brna. A trocha statistiky?

Ujeli jsme přes 6 000 km. Nafta nás stála necelých 13 000 Kč, na mýtném jsme zaplatili miliony. Ve stanu jsme spali 9x, z toho 3x v kempech. V autě jednou. Tři noci u přátel, dvě přes Airbnb, jednu v hotelu. 10 států za 17 dnů.

Road trip po Evropě, část I.

Po návratu z Gruzie jsem se ani nestihl pořádně ohřát doma a už jsem zase vyrážel pryč. Tentokrát jsme měli s přáteli v plánu road trip po západní Evropě. Rakousko, Itálie, San Marino, Monako, Andorra, Španělsko, Francie, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Německo. Jak to vše dopadlo?

RAKOUSKO

Grüner See

První zastávkou v Rakousku bylo Grüner See, i když jsme z počátku zvažovali, zda tam jet kvůli množství vody. Na jaře a na začátku léta ho vyhledávají potápěči, kdy se mu zvýší hladina z tajícího sněhu a můžete tak proplouvat třeba kolem laviček, na které jsme si my mohli sednout. Nakonec stála návštěva rozhodně za to, i když vody zas tolik nebylo.

Hallstatt

Z Oberortu jsme pokračovali k Halštatskému jezeru, kde jsme chtěli strávit první noc. Parkoviště u jezera říkalo, že pře noc můžeme zůstat zdarma, ale stanovat nesmíme. Auto jsme zaparkovali tak, aby na něj nebylo vidět, postavili stan a zlikvidovali jídlo z domu, včetně gruzínského piva, které mi ještě zbývalo. V noci nás nečekalo dobré počasí, stan jsme nepostavili nejlíp a tak nám občas káplo na nos. Ráno naštěstí přestalo pršet kolem šesté a my tak stihli opustit parkoviště před dobou, kdy by se mělo platit. Na chvíli jsme se zastavili v Hallstattu a pak vyrazili do Werfenu.

Werfen

Ve Werfenu se nachází hrad Hohenwerfen, na který jsme si vyšlápli pěšky, abychom zjistili, že i vstup na nádvoří stojí 11 euro. No aspoň tam měli wifi, tak jsme zklidnili svůj absťák a pokračovali jsme do Alp omrknout Grossglockner.

Grossglockner

Zvolili jsme Grossglocknerskou vysokohorskou silnici, která byla skvělým zážitkem a za těch 35 euro určitě stála. Po ní se dá dojet až k ledovci Pasterze, který je hned pod Grossglocknerem. V Rakousku už nás nic nečekalo a na řadě byla Itálie.

ITÁLIE A SAN MARINO

Lago di Garda

Celá cesta přes Alpy byla plná úžasných scenérií, serpentin a vesniček, projeli jsme přes Cortinu d’Ampezzo do Trenta a začali se shánět po noclehu. Přes Airbnb se nám nepodařilo najít nic podle představ a tak jsme kolem půlnoci dorazili do kempu na severu Lago di Garda. Ráno jsme chtěli dojet na jih jezera do Peschiera del Garda a zvolili jsme super silnici, která lemuje jezero. Stejný nápad mělo asi milion dalších lidí, takže se cesta pěkně protáhla. Do večera jsme chtěli dorazit k Benátkám, které jsme měli v plánu na další den. Asi by to nebyl ten správný trip, aby se něco nepokazilo. Na dálnici u Verony si auto řeklo, že nás dál nepoveze a my tak strávili asi dvě hodiny na SOS odpočívadle, než pro nás přijela odtahovka.

Verona

Jediné štěstí bylo, že přímo ve Veroně byl servis Škodovky. Ujala se nás velmi příjemná a ochotná paní. Něco, s čím byste se u nás nejspíš nesetkali. Zařídila s námi vše potřebné a pomohla najít levné ubytování. Hotel pár kroků od servisu. Docela změna oproti stanu. Ne že bychom si nedokázali najít ubytování sami, ale ve Veroně zrovna nebylo k dispozici nic za přijatelnou cenu. A to jsme ani neměli jisté, do kdy bude auto opraveno a hrozilo nám, že bez něj budeme přes víkend. Jediné řešení by bylo půjčit si auto a neztrácet víkend v jednom městě.

Páteční dopoledne jsme tak využili k prohlídce města a nebyla to vůbec špatná neplánovaná zastávka. A čekala na nás i dobrá zpráva – auto bude opraveno odpoledne.

Benátky

K Benátkám jsme dorazili večer, přespali poblíž v kempu a ráno jsme busem vyrazili na ostrovy. Jelikož jsme si lístek na MHD kupovali až u řidiče, tak nás to možná vyšlo dráž, než v případě parkování přímo v Benátkách. Udělali jsme si okruh stylem jdi s davem a odpoledne opět vyrazili na další cestu – na jih do Rimini, což mělo být naše stanoviště před návštěvou San Marina. Kemp jsme si nakonec našli kousek dál v Riccione, při koupání si užili doteky medúz a místního hotelového vyhazovače, podle kterého byla zrovna ta část naprosto prázdné pláže soukromá.

San Marino

Určitě by bylo hrozně super vyrazit do San Marina už na východ slunce, ale spánek je spánek. I tak jsme dorazili v době, kdy se město začínalo teprve probouzet a na Monte Titano tak nebyli téměř žádní turisté. Na hoře se nacházejí celkem tři pevnosti, které nikdy nebyly dobyty – La Fratta, La Guaita a La Montale, do které vede vchod z podzemí a sloužila jako věznice. Mimochodem, věděli jste, že Velká cena San Marina F1 se nejezdila v San Marinu, ale kousek dál v italské Imole? Název získala jen protože Itálie již jednu VC měla.

Cinque Terre

Ze San Marina jsme vyrazili na západní pobřeží do regionu Cinque Terre (takže jsme vynechali Florencii i Pisu), který leží mezi městy La Spezia a Janov. Cinque Terre je proslulé malými barevnými vesničkami na pobřeží, do kterých se autem přímo nedostanete, to je povoleno jen místním. Nezbývá tak nic jiného, než zaparkovat na okraji a troch se projít. Tyto vesničky jsme navštívili celkem tři, a to Riomaggiore, Cornigliu a Vernazzu.

Noc jsme chtěli strávit v Janově přes Couchsurfing, ale nikdo neměl možnost přijmout čtyři osoby. Nakonec vyhrál docela bláznivý nápad jet až do Francie, kde je stanování mimo kempy povoleno.

FRANCIE A MONAKO

Čekala nás tak asi čtyřhodinová cesta a za hranice jsme dorazili kolem půlnoci. Ve francouzském Mentonu jsme si chtěli postavit stan na pěkném travnatém plácku, ale místní policie nám to nedoporučila (rozuměj zakázala, aby z toho neměli problém) a poslala nás na nějaké místo dál po cestě, které jsme stejně nenašli. Dostali jsme se až na docela skrytou pláž těsně před Monakem a kolem druhé šli spát.

Monako

Další den nás čekala návštěva Monaka, kde jsme měli domluveno i přespání. Chvíli jsme dali relax v bazénu a odpoledne si prošli téměř celé Monako – pláž Larvotto, japonskou zahradu, přístav Hercule, Monaco-Ville s Knížecím palácem, katedrálu sv. Mikuláše a kasíno Monte Carlo.

Který malý stát byl z Eurotripu nejhezčí, jaká ryba vás může zabít při surfování ve Francii a kde nás poprvé zastavila policie? Dozvíte se v dalším článku.

Road trip po Evropě, část II.

Doprava v Tbilisi

Night Tbilisi

V Tbilisi se setkáte s opravdu hustou dopravou. Do tří jízdních pruhů se tu vedle sebe vejdou minimálně čtyři auta a řidiči tu nejsou zvyklí pouštět chodce na přechodu. Jedinými bezpečnými možnostmi jsou přechody se semafory, nadchody a podchody. Můžete tu však přecházet kde se vám zachce, pokutu nedostanete a všimnete si, že to tak dělají všichni. Jen to chce mít dost odvahy, odhadnout ten správný moment a klidně i počkat někde uprostřed silnice. Po nějaké době budete probíhat mezi jedoucími auty jako nic.

Na MHD v Tbilisi si určitě pořiďte kartu METROMANI, díky které při přestupování ušetříte. Bez této karty vás vyjde každá jízda autobusem na 0,50 GEL a nebudete moci využít metro. Kartu METROMANI pořídíte na každé zastávce metra za 2 GELa rovnou si ji tam můžete dobít libovolnou částkou. Další možností dobíjení jsou oranžové pay boxy, které bez problému naleznete všude po městě, nejenom na zastávkách a můžete je využít i na dobití kreditu a spoustu dalších služeb. Kartu stačí přiložit k určenému místu na automatu, vložit mince či bankovky (nejmenší přijímaná mince je 50 tetri) a máte dobito. Ale pozor, pay boxy žádnou částku nevrací, tak si dobíjejte jen tolik, kolik opravdu chcete. S touto kartou vás lístek stojí také 0,50 GEL, ale jeho platnost je 90 minut, takže při změně linky nebo autobusu se vám nic neodečte. Pokud však budete nastupovat do jiného autobusu, kartu u automatu použijte, vyjede vám lístek za 0 GEL. Proto je taky dobré, aby měl každý svou kartu. Sice není na jméno a můžete na ni vzít lístků, kolik chcete, ale sleva se bude uplatňovat jen jednou. Před opuštěním Tbilisi můžete kartu opět vrátit (do 1 měsíce od pořízení) a pokud předložíte účtenku o zakoupení, 2 GEL vám vrátí.

AUTOBUSY

V každém autobusu najdete automat, ve kterém si lístek koupíte buď za 0,50 GEL – stačí vhodit minci nebo jejich součet a vyjede vám lístek, nebo přiložíte kartu. Na autobusových zastávkách je vždy k dispozici odjezdová tabule, která je i anglicky a hodit se může ID číslo zastávky. Všechny zastávky a jaké linky v nich zastavují najdete na webu ttc.com.ge, kde se dá naplánovat trasa, najít časy odjezdů atd. K dispozici je také aplikace pro Android, která nabízí stejné funkce jako web a nejvíc se hodí asi funkce Route Maps. Stojíte na zastávce a nevíte, kam která linka jede? Stačí zadat číslo linky a trasu si můžete zobrazit na mapě. Pro vyhledání trasy je pak jednodušší ID číslo z tabule, než vypisování názvu. Zajímavostí je, že ve spoustě autobusů narazíte na zaměstnance, kteří vám lístek podají a občas zkontrolují, jestli jej máte, i když jste si ho vzali přímo před nimi. Dočkat se můžete také revizorů, ale jejich přístup ke kontrolám mi vždy přišel naprosto laxní. Také jsem si všiml, že cestující si často nekupovali lístek, pokud v autobusu nebyl zrovna jejich zaměstnanec, před výstupem zkontrolovali zastávku, jestli tam není revizor a měli to zadarmo. Mimochodem, pokuta za jízdu na černo je 5 GEL.

Odjezdová tabule a pay box
Odjezdová tabule a pay box
Lístek za 0 lari. Vidět je číslo linky, kde byl vydán (14), datum a čas.
Lístek za 0 lari. Vidět je číslo linky, kde byl vydán (14), datum a čas.

METRO

Metro má v Tbilisi dvě linky – First Line (červená) a Saburtalo (modrá), přestupní je pouze stanice Station Square I (Sadguris Moedani I). Denně je v provozu od 6:00 do 23:59, nápisy jsou gruzínsky i anglicky, stejně tak i hlášení zastávek a u každého vstupu je turniket.

Mapa metra
Mapa metra

MARŠRUTKY

Pokud vám chybí rychlé a zběsilé meziměstské maršrutky, tak tady se takové jízdy moc nedočkáte. Ano, pořád to bude plné troubení a stylu jízdy kdo s koho. Zastaví vám prakticky všude, kde si řeknete/mávnete a cena je 0,40–0,80 GEL za jízdu. Odjezdy maršrutek nenajdete na tabulích zastávek, ale jejich trasy zjistíte v Route Scheme, nebo si na mapě můžete naplánovat trasu.

TAXI

Sami lari! S touto větou v Tbilisi neprohloupíte. Sami je v překladu tři a jelikož taxíky po městě jezdí za ceny v rozmezí 3–5 GEL, tak pravděpodobně vždy narazíte ně nějakého řidiče, který vás za ty tři vezme. Pokud teda nebudete chtít jet přes celé město nebo na letiště. Taxíků je město plné, takže ho seženete vždy a všude a můžete tak zkusit sami lari u více řidičů. U těchto taxíků také zapomeňte na taxametr a cenu si dohodněte předem. Samozřejmě i v Tbilisi naleznete taxi služby, kde si auto můžete objednat telefonicky, ty taxametry mají a měly by být i o něco levnější. UBER zde nehledejte, ale můžete použít aplikaci Taxify (iOSAndroidWP), což je taková východoevropská kopie UBER.

JAK NA/Z LETIŠTĚ

Nejlevnější varianta je autobus, nebo vlak. Na letiště jezdí bus č. 37, jeho trasa začíná na Station Square a jede přes Freedom Square. V čase 7:00–20:00 jezdí každých 15–30 minut a poté každou hodinu do 23 hodin. Vlak jezdí z centrálního nádraží (hned u Station Square), stojí také 0,50 GEL, ale jezdí jen 2x denně. Z nádraží odjíždí na letiště v 7:55 a v 17:20, z letiště do centra pak v 8:45 a 18:05. Jelikož je spousta odletů a příletů brzy nad ránem, tak se pravděpodobně nevyhnete využití taxi. Na letiště z centra by mělo stát maximálně 25 GEL, některé taxi služby to ale zvládnou i za 14 GEL.

LANOVKY

Chcete se vydat k Mother of Georgia (Kartvlis Deda), nebo k pevnosti Narikala a nechce se vám pěšky do kopce? Z parku Rike můžete vzít lanovku, která vám nabídne výhled na staré město a zaveze vás přímo k pevnosti, odkud je to jen kousek k soše. K jízdě potřebujete výše zmíněnou METROMANI kartu (dá se koupit i u lanovky) a jedna jízda stojí 1 GEL.

Druhá a asi i méně známá lanovka jezdí z Vilnius Square a doveze vás do zábavního parku Mtatsminda, kde se nachází ruské kolo a televizní věž. S METROMANI kartou tu ale neuspějete a v pokladně si budete muset pořídit jinou přímo na místě. Stojí 2 GEL a jedna jízda je také za 2 GEL. Tady stačí jedna karta pro více lidí.

Výhled z lanovky Rike-Narikala
Výhled z lanovky Rike-Narikala

Jak se dostat letecky z Natakhtari (Tbilisi) a Kutaisi do Mestie

Let do Mestie

Aktualizováno 19. července 2018

Jste v Tbilisi nebo Kutaisi a chcete se vydat do Mestie v regionu Svaneti, nebo naopak? Nechcete se tam po silnici kodrcat až 8 hodin a mačkat se v maršrutce? Tahle cesta se dá zkrátit tak, že si tam zaletíte. A není to ani drahé. Létá se malým vrtulovým letadlem české výroby LET 410-UVP-E s ukrajinskou registrací UR-LSA.

Letecky z Natakhtari (Tbilisi)

Natakhtari, asi 23 km severně od Tbilisi, se nachází letiště, ze kterého můžete letět do Mestie. Lety zprostředkovává Vanilla Sky a jsou operovány společností Service Air. Tam i zpět se přes léto létá v pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a neděli.

Cena letenky:

  • dospělý 90 GEL
  • dítě 3–12 let 63 GEL
  • dítě 0–3 roky zdarma

Letový řád Natakhtari – Mestia do 31. srpna 2018

DENNATAKHTARI – MESTIAMESTIA – NATAKHTARI
Pondělí9:00
17:30
14:00
19:15
Úterý9:0011:00
Středa9:0011:00
Čtvrtek9:00
17:00
11:00
19:00
Pátek9:0014:00
Neděle9:0011:00

Na letiště v Natakhtari vás doveze mikrobus, který odjíždí z náměstí Revoluce Růží (roh ulice Kiacheli a náměstí, naproti sochy jízdního kola) a přeprava je zahrnuta v ceně letenky. Odjezd je 45 minut před uvedeným časem check-inu. Stejně tak je poskytována doprava do Tbilisi při letu z Mestie.

Letiště Natakhtari
Letiště Natakhtari

Ubytování v Tbilisi

ceny od €3/noc

V Tbilisi naleznete spoustu hostelů, guest housů, apartmánů a hotelů. Doporučuji zůstat poblíž Shota Rustaveli, starého města, nebo náměstí Marjanishvili. Můžete se ubytovat také přímo u letiště v Natakhtari v hotelu Vanilla Sky.

Letecky z Kutaisi

Od 10. 3. 2016 se nově létá také mezi Kutaisi a Mestií, což je vhodné pro všechny, kteří do Gruzie přiletí např. s Wizzair. Odlet je z mezinárodního letiště (nenechte se zmást ranvejí na okraji Kutaisi). Přeprava z a na letiště není poskytována. Na letiště se dostanete za 2 GEL maršrutkami, které odjíždí z autobusového nádraží vedle McDonald’s. Tyto lety jsou operovány každé pondělí a pátek.

Cena letenky:

  • dospělý 50 GEL
  • dítě 3–12 let 35 GEL
  • dítě 0–3 roky zdarma

Letový řád Kutaisi – Mestia do 31. srpna 2018

DENKUTAISI – MESTIAMESTIA – KUTAISI
Pondělí12:3011:00
Pátek12:3011:00

Ubytování v Kutaisi

ceny od €3/noc

I když Kutaisi není nijak pěkné město, kolem něj se nachází několik krásných míst k vidění (Přírodní rezervace Sataplia, kaňon Okatse, Kaňon Martvili, nebo vodopád Kinchkha). Pro nejjednodušší dopravu doporučuji zůstat poblíž nádraží autobusů/maršrutek a vlakového nádraží (obojí vedle McDonald’s).

Ceny začínají na €3 za postel v hostelu, ale najdete zde také guest housy a luxusnější hotely.

Mestia

Budova letiště Queen Tamara v Mestii byla postavena na konci roku 2010 a dle článku BBC z roku 2014 patří mezi 10 nejkrásnějších na světě. Od centra Mestie je vzdáleno asi 2,5 km, takže se do něj dostanete klidně pěšky, nebo si můžete vzít taxi, či zkusit stopovat.

Letiště Queen Tamar v Mestii
Letiště Queen Tamar v Mestii

Ubytování v Mestii

ceny od €3/noc

Jelikož v tomto malém horském městečku turismus značně roste, tak zde najdete spoustu guest housů. Vybírat můžete z levných hostelů, nebo dražších hotelů s úžasnými výhledy na toto město Svanetie.

Jak provést booking letu?

Letenky můžete koupit v kanceláři Vanilla Sky v Tbilisi, nebo online. Let je možné rezervovat nejdříve 60 dní před odletem. Rezervaci lze zrušit do 48 hodin před odletem. Cizinci musí poskytnout pas, nelze cestovat jen na občanku.

Pokud se jich chcete na něco zeptat, doporučuji Facebook. Odpovídali mi docela rychle.

Jsou lety vyprodány? Půjčte si auto s místní autopůjčovnou CARS 4 RENT.

Na pobočce Vanilla Sky

Adresa pobočky je Vaja Phshavela Ave 5, Tbilisi. Otevřeno je Po–Pá: 10:00–18:00, So 10:00–13:00. Email: mari@vanillasky.ge, nebo info@vanilla-sky.ge (ale vypadá to, že jsou velmi dobří v ignorování této schránky). Telefon: +995 32 2 428 428+995 32 2 427 427+995 599 65 90 99, nebo +995 599 45 25 25. Doporučuji platit kartou pro případ, že bude let zrušen. Bude tak snažší získat peníze zpět na dálku.

Online na webu Vanilla Sky

Letenky můžete koupit online na webu Vanilla Sky. Celý proces rezervace není zrovna uživatelsky přívětivý – nevidíte žádný kalendář dostupných letů, takže musíte vyzkoušet pár termínů, dokud nenajdete volný let. Nejde ani koupit více letenek najednou a není vidět, kolik zbývá míst. No, přeji pevné nervy. Po rezervaci obdržíte email s letenkou. Není v něm ale žádné info o tom, jestli ji musíte vytisknout.

Co dělat, když je můj let zrušen?

Zrušený let s Vanilla Sky
Zrušený let s Vanilla Sky

Lety jsou operovány jen za podmínek viditelnosti země, takže jsou lety do Mestie často rušeny kvůli nepříznivému počasí v horách. Neočekávejte, že by vám dali vědět status letu (nám poslali email den předem s tím, že čas odletu bude posunut, ale v den odletu už nám nedali vědět, že byl let zrušen). Jejich zákaznický servis je docela  Mějte tak vždy záložní plán.

V případě rezervace online, nebo na pobočce při platbě kartou, vám vrátí peníze na kartu do 30 dnů. Pokud jim napíšete email o vrácení, pravděpodobně vám je pošlou dříve (zároveň jsem dostal celou částku, 3 % mi nebyla odečtena, jak uvádí v podmínkách). To stejné platí, pokud se rezervaci rušíte vy sami.

Pokud jste letenku kupovali na pobočce a platili v hotovosti, tak vám neporadím, ale přeji hodně štěstí. Vrátí vám peníze na jakémkoli letišti? Nebo musíte zpět na jejich pobočku v Tbilisi? Nebo vám je pošlou bankovním převodem a vy tak pravděpodobně zaplatíte za příchozí platbu v cizí měně? Dejte vědět v komentářích, pokud znáte nějakou odpověď.

Chceš vidět víc fotek jako je tato z Mestie? Sleduj mě na Instagramu!

Letenka s Vanilla Sky
Letenka s Vanilla Sky
Odlet z Natakhtari
Odlet z Natakhtari
Let přes Gruzii s Vanilla Sky
Let přes Gruzii s Vanilla Sky
Letadlo Vanilla Sky na letišti v Mestii
Letadlo Vanilla Sky na letišti v Mestii
Interiér letadla LET 410
Interiér letadla LET 410
Kokpit letadla LET 410
Kokpit letadla LET 410

Nebe, hory, pláž

Velký Kavkaz

Poslední víkend v Gruzii, 20. už se vracíme zpět do našich zemí. A my se konečně dočkali našeho vytouženého letu, který jsme chtěli uskutečnit již na začátku července, ale jelikož jsme potřebovali letět v pátek tam a v pondělí zpátky, tak bylo těžké najít volný let. Kapacita je přibližně 20 cestujících a lety jsou očividně velmi žádané. Na začátku týdne mi přišel email, že máme přijít zaplatit letenky v hotovosti do kanceláře v Tbilisi (let jsme rezervovali na začátku července), kde jsme se nakonec rozhodli zrušit pondělní let zpět a riskli jsme jen let tam. Riskli proto, protože se lety ruší kvůli nepříznivému počasí (asi 20 %). Původně jsme se totiž chtěli vydat na trek z Mestie do Ushguli – trvale nejvýše obydlené vesnice v Evropě (2086–2200 m. n. m.). Trek zabere přibližně 3 dny, takže bychom tam v ideálním případě dorazili v neděli a v pondělí bychom museli vzít taxi zpět do Mestie, protože žádná veřejná doprava tam neexistuje. Díky mým super teniskám, které se skvěle hodí do hor, kde je v předpovědi počasí déšť, jsme tak plán přehodnotili a v Mestii jsme chtěli zůstat jednu až dvě noci a poté se stopem vydat někam na pobřeží Černého moře.

V pátek ráno jsme se tak po sedmé hodině vydali na místo srazu ve městě, odkud byl zajištěn transport na letiště, které se nachází ve městě Natakhtari severně od Tbilisi. I Gruzínci nečekaně dorazili na čas. Čekal jsem, že na letišti nebude probíhat bezpečnostní kontrola, ale proběhlo vážení zavazadel, jejich rentgen i průchod detekčním rámem. Měl jsem u sebe nůž, který mi zabavili s tím, že mi ho předají až po příletu. Měl jsem informace, že piloti jsou Češi, ale nakonec to byli pravděpodobně Ukrajinci. Jedná se totiž o letadlo české výroby LET 410-UVP. U letiště je překvapivě i hotel Vanilla Sky s bazénem. Poté, co jsme prošli bezpečnostní kontrolou, jsme se mohli vydat k letadlu. Ale pěšky jsme těch 20 metrů jít nemohli a museli jsme jet mikrobusem. Přitom na letišti není žádný provoz a je opravdu malé. Před startem nás pilot seznámil s bezpečností v ruštině, ale nějaká slova jsme rozuměli, třeba to, že let bude trvat 50 minut. Těch 65 lari za let opravdu stojí, po silnici bychom se do Mestie táhli přes 8 hodin.

Přiletěli jsme na letiště královny Tamary v Mestii, které dle článku BBC z roku 2014 patří mezi 10 nejkrásnějších na světě, je dílem německého architekta a umělce Jurgena Mayer-Hermanna a bylo postaveno mezi říjnem a prosincem roku 2010. Vyzvedl jsem si zabavený nůž a mohli jsme vyrazit do města. Pěšky se nám moc nechtělo, tak jsme v tom nulovém provozu zkusili stopovat a vyšlo to. Mestia v centru vůbec nevypadá jako nějaká zapadlá vysokohorská víska, je plná menších hotelů a hostelů, restaurací a obchodů. Aneb jak nám řekli Češi, které jsme potkali u Kutaisi, skoro jako Špindl. Zašli jsme si do informací pro mapu, ale pro výlety v okolí Mestie měli k dispozici jen mapy s názvem ski tours, takže nám byla docela k ničemu. Poptali jsme se, jak se dostaneme k jezerům Koruldi a dostali informaci, že vody je po cestě dost. Před výšlapem jsme se zašli najíst do menší restaurace. Byl jsem zvyklý na to, že kdekoli si dám nějaké barbeque, tak k němu dostanu automaticky přílohu, která je v ceně. Tady jsem tak dostal jen vepřové barbeque s ničím. No nevadí, hlavně že to je maso. Kačka se jednoho hosta německy zeptala, jestli je tam obsluha a zmizela se převléknout na záchod. Pánové se bavili německy a anglicky se mě zeptali, odkud jsme. A jeho odpověď byla, že je také z ČR, ale že žije ve Švýcarsku. Pobavili jsme se trochu o místech v okolí a o tom, že od jezer nemáme čekat nic úžasného, že jde jen o louže.

Někdy po druhé hodině jsme začali hledat cestu nahoru. S tou super podrobnou mapou jsme se málem ztratili už v Mestii, nakonec se nám ale správnou cestu podařilo najít. Na jejím začátku jsme potkali dva cizince, kteří nám řekli, že nemáme chodit cestou, kterou jsme měli v plánu, protože oni došli nikam, ale máme to zkusit támhle přes potok. To se později ukázalo jako správná volba, ale cesta nebyla nijak značena, tak jsme si stejně museli poradit sami. Potkali jsme i dva bloudící Nizozemce a nakonec jsme tu správnou cestu našli. Nahoru jsme si nesli jen 1,5 l vody a 1 l džusu, protože tam přece měla být spousta pramenů. Vedro, neskutečně prudké stoupání a voda nikde. Mestia se nachází přibližně v 1500 m. n. m. a první záchytný bod byl ve výšce kolem 2100 m. n. m., vzdušnou čarou asi 1,5 km. Po přibližně 2 hodinách se nám podařilo dostat nahoru a voda stále žádná. Podařilo se nám získat od místních, kteří tam samozřejmě vyjeli autem, láhev vody a informaci, že kousek dál by měl být jeden pramen. Odpočinuli jsme si, seznámili se se třemi Gruzínci, kteří šli také k jezerům a pokračovali jsme dále. Voda tam naštěstí opravdu byla, naplnili jsme tři láhve a směřovali jsme k jezerům. Podle holky, kterou jsme předtím potkali, to měla být cesta tak na hodinu. Ale asi ne do kopce tam, táhli jsme se tam asi další dvě hodiny. Jezera opravdu nebyla ničím zajímavá, taková malá jezírka, nikde nikdo. Začalo poprchat a kluci se rozhodli, že se vrátí zpátky na místo, kde jsme se potkali, protože chtěli dělat oheň, ale u jezer nebylo z čeho. Poprchání přešlo v déšť a kroupy, my samozřejmě neměli postavený stan a tak jsme u jeho stavění pěkně promokli, navíc nám do něj zateklo a tak jsme z něj zase museli sundat tropico a vylít vodu. Odměněni jsme byli alespoň duhou. Mokří jsme zalezli do stanu zjišťovat další mokré škody na našich batozích.

Tou nejúžasnější odměnou za to, že jsme došli až sem, byla noční obloha. Bylo jasno, absolutně žádné světelné znečištění a miliardy hvězd nad námi s překrásnou Mléčnou dráhou. Pokoušel jsem se udělat fotky, ale protože jsem se s foťákem nepohodl na ostření, tak vypadaly dobře jen na displeji foťáku. V noci mě pak ještě budil ze spaní nějaký hlodavec, který měl potřebu se procházet kolem stanu a dělat zvuky, takže jsem to po chvíli nevydržel, kopl do stanu a tím k smrti vyděsil spící Kačku. Hlodavec se po chvíli zase vrátil.

Ráno nás pro změnu probudil jiný zvuk. Ptali jsme se, jestli tu jsou medvědi, ale prý ne. Od stanu jsme moc daleko neviděli, protože jsme byli v závětří, tak jsme museli trochu povylézt výše. Podle zvuků jsem si myslel, že by mohlo jít o koně, i když jsem netušil, co by tu dělali. Dostal jsem instrukce, že pokud to bude medvěd, musíme utíkat z kopce, protože v tom oni nejsou dobří. Super, měl jsem na nohách ponožky a žabky a z kopce to tu bylo docela strmé plné kamenů. A opravdu, u jezírek se páslo stádo koní s hříbaty (čekali jste medvěda, já vím). Bavit se moc nechtěli, ale jeden nakonec přišel a sežral mi trochu trávy z ruky. Po snídani jsme chtěli sejít zpět dolů do Mestie a jít k ledovci, který byl vzdálen asi 12 km a nemělo se jednat o tak náročnou cestu. Plán jsme ale opět změnili a místo toho jsme se rozhodli, že si vyšlápneme ještě výše, než jsme byli teď (asi 2700 m. n. m.), a to do 3000 m. n. m. Ze začátku to docela šlo, ale pak začalo být stoupání tak moc strmé, snad i 45°, že jsem to chtěl vzdát. Nakonec jsem ale použil všechny čtyři končetiny a nahoru se tak doslova vyhrabal. Myslel jsem, že dolů to půjde ještě hůř, ale stačilo bruslit sutí a byli jsme tam během chvíle. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu do Mestie. I dolů to bylo docela nekonečné a nedalo se jít nijak rychle. Po cestě zpět už jsme ale viděli turistické značky, což nám prozradilo, že jsme si předtím nevybrali asi tu nejlepší cestu nahoru. V parku jsme pak potkali opět Čechošvýcara a rozhodli se vyzkoušet jinou restauraci, která sice vypadala jako drahá past na turisty, ale nebylo tomu tak. Jmenuje se Cafe Laila a zaslouží si pořádný hejt. Obecně tu úroveň v běžných restauracích není moc dobrá (čest výjimkám, jako třeba Machakhela v Tbilisi), ale tohle byl extrém. Pro menu jsem musel zajít dovnitř a vzít si ho sám, protože se o nás na zahrádce nikdo nezajímal. Po výběru jídla jsme se museli přihlásit, aby k nám někdo ráčil přikráčet pro objednávku. Já si objednal grilované kuře s bramborovou kaší, čokoládový puding a colu, Kačka chtěla nějaké místní jídlo, což byly brambory se sýrem a pivo Natakhtari. Puding neměli, tak jsem si řekl o čokoládový dortík. Po asi deseti minutách nám přinesli colu a pivo jiné značky, které chutnalo pěkně hnusně. Mezitím přišli dva kluci a ptali se hostů, za kolik tam mají pivo. To hosty vyvedlo z míry a nebyli schopní pohotově odpovědět, Kačka se však chopila příležitosti a cenu jim sdělila. Jak pak uslyšeli naši češtinu, tak se k nám hned přihlásili, protože to byli taky Češi, kteří zrovna dorazili do Mestie a mířili také k jezerům. Po asi 15 minutách přišel opět náš milovaný číšník a řekl nám, že čokoládový dortík teda taky nemají, takže jsem se s dezertem rozloučil. Po dalších 15 minutách přišel opět a řekl nám, že nemají brambory, tak jestli mi můžou udělat to kuře s rýží. No proč ne. V tom však obvinil Kačku, že svou objednávku zrušila, takže musel přijít další a nastala hádka, kdy jsme měli chuť ty jejich tupé hlavy pěkně proliskat. Nakonec jí teda ono objednané jídlo udělali, ale nevíme jak, když neměli brambory. A i já jsem se poté dočkal jejich veledíla. Dostal jsem dva miniaturní kousky kuřecích prs, že větší porci dostane i dítě v mateřské školce s neosolenou rýží s koprem. Další podnik typu „otevřeli si hospodu, ale chodili jim tam lidi“. Snad s tím svým přístupem a amatérismem brzy zkrachují. Navíc si zde v restauracích vždy připočítávají 10 % částky jako service fee, což je taky docela nelogické, ale tady se už nedá ničemu divit. Já se tak rozhodl, že za jejich výkon žádných 10 % navíc nedostanou a ať si kvůli tomu klidně pak chcípnou hlady, jako já. Zapomněli mi však naúčtovat colu, tak jsem to pak neřešil.

Dalším cílem bylo dostopovat do Zugdidi, města kousek od přímořské Anaklie, kam jsme se chtěli dostat. Vydali jsme se tedy na konec Mestie a sledovali projíždějící plná auta, nebo ta placená soukromá. Provoz tu byl docela slabý. Po chvíli se nám podařilo zastavit řidiče, který jel kousek dál, ale ani se mu nepodařilo dojet do vesnice, kam chtěl, protože mu došel benzín. Hlavně že těsně před námi projížděl kolem benzínky. Já při zavírání předních dveří úspěšně strčil prst do rámu zadních, aby Kačka mohla zavřít dveře. Myslel jsem, že se s palcem můžu rozloučit, nebo že je minimálně zlomený, ale zvládl to dobře a já utíkal chladit do blízkého potoka a doufal jsem, že minimálně dalších 10 minut žádné auto nezastaví. Zastavilo asi po pěti, opět další posun do vzdálenější vesnice. Tam nám dokonce zastavili i policajti, jestli chceme vzít do Mestie. Nakonec nám zastavil pár ve středních letech, že jedou až do Zugdidi a vezmou nás. Konečně, nebudeme tu muset nikde přespávat a doufat, že chytneme někoho další den. Jak tu jezdí všichni hrozně rychle, tak tohle byl pravý opak. Ručička tachometru se nedostala přes 50 km/h, řidič s ženou se kochali všemi skalami, které byly u cesty a každým vodopádem. Mimochodem, cesta docela nebezpečná, skály nebyly nikde nijak zajištěny, takže vám každou chvíli mohl na hlavě přistát pěkný balvan. Přitom jde o jedinou cestu do Mestie. Řidič nám ale za odměnu koupil nanuky a v Zugdidi jsme zjistili, že jedou také do Anaklie, takže jsme dorazili až do cílové destinace. Tam nás obdarovali i svým domácím vínem, protože pocházejí z vinařského regionu Kachetie na východě Gruzie. Nakoupili jsme něco k večeři a vydali se najít klidné místo na pláži k postavení stanu. V noci to tu celkem žilo, tak jsme došli až na konec promenády a dál kousek na neudržovanou pláž, našli ideální místo a stan konečně za sucha postavili. Dali jsme si noční koupání, ujistili se, že v moři přece nebudou žádné medúzy, vypili domácí víno a mohli jsme spat.

Ráno nás probudila střelba nedaleko stanu. Nejdřív jsem měl docela obavy, že jde o nějakého magora a náš stan si vybere jako svůj terč, ale po chvíli a asi 20 výstřelech, které neproletěly poblíž, jsem usoudil, že se jedná o znuděnce, který nemá v neděli ráno nic lepšího na práci, jít na pláž a střílet nejspíš do moře a tím ho znečišťovat. Jak kdyby nestačilo, že na pláži byla spousta odpadků a místo, kde jsme stanovali připomínalo spíš smetiště. Prasata opět v akci, i když je jasné, že ne vše bude pocházet jen z Gruzie. Aby náhodou nebyla pokažena tradice našeho pobytu u moře, tak muselo začít pršet. Strávili jsme tak dopoledne přes dvě hodiny ve stanu nic neděláním, hraním Angry Birds a vymýšlením, co se zbytkem našeho tripu. Chtěli jsme jet úplně na jih k hranicím s Tureckem do Sarpi, ale pro celé pobřeží na jih od nás byla jen deštivá předpověď a na sever pobřeží už to nešlo, protože jsme byli kousek od Abcházie. Rozhodli jsme se tedy stopovat zpět do tropického Tbilisi a vymyslet si nějaký program ve městě nebo okolí. Po dešti jsme se šli ještě vykoupat, dát si sprchu na pláž, sbalili jsme věci a šli se projít na druhou stranu promenády, aby nám uschnul stan. Přes docela fancy most jsme došli na místo, které tam je snad jen pro hudební festival GEM Fest, který se zde letos poprvé konal. Loni sem byl sice přesunut festival z dříve ukrajinského Krymu, ten se ale moc nepodařil. Stage stany a spousta podivných výtvorů na pláži, jako obrovská koule z malých zrcadel, bambusové „palmy“ a rozestavěné budovy. Anaklia byla dopoledne téměř vylidněná a my se tak vydali najít něco k snídani, abychom mohli co nejdříve sbalit stan a chytnout auto alespoň do Zugdidi, kde už by byl normální provoz. Scházíme do „centra“ (centrum to ani nemá, jen pláž s hotely a pár bary a pak dále do vnitrozemí pár silnic, kolem kterých jsou domy), bavíme se o něčem, vylítne z nás slovo prdel a najednou slyšíme „dobrý den“. Slovo prdel tedy funguje dobře na vyhledávání Čechů a my se seznamujeme s Pavlem, který si sem ze Zugdidi přijel na chvíli zaplavat. Říkáme mu náš plán a ptám se, jestli by nás mohl hodit do Zugdidi. Souhlasí a ukazuje nám jeho auto, kam se máme do hodiny dostavit. Auto mělo červenou poznávací značku, tak jsem se zeptal, co to znamená. Tyto značky jsou pro diplomaty. Pavel se zde totiž rok a půl účastní civilní monitorovací mise Evropské unie EUMM Georgia, která zde probíhá od konce války v roce 2008. Došli jsme si tedy zabalit stan a do hodiny jsme byli u auta.

Pavel pracuje přímo v Zugdidi, kde má EUMM jednu z kanceláří. Další jsou pak v Tbilisi, Gori a Mtskhetě. Vzal nás do jeho oblíbené restaurace a ve zkratce – já se ani po hodině a půl nedočkal jídla, protože na mě očividně zapomněli. Aspoň že Pavel s Kačkou se najedli. No není se co divit, když tam kromě nás nikdo nebyl. Ale za tu dobu jsme se alespoň dozvěděli spoustu zajímavých informací. Pavel je zaměstnancem Celní správy ČR, gruzínsky nemluví a s obyvateli se baví rusky, což většinou není problém. Náplní mise je komunikace s místními obyvateli a s těmi, kteří byli vystěhování z Abcházie a Jižní Osetie, kontrola ABL (ABL = Administrative Border Line, protože gruzínská vláda nechce hranice s Abcházií a Jižní Osetií nazývat slovem hranice) a nejedná se tak o vojenskou misi. Na území těchto „států“ však vpouštěni nejsou, i když to mělo být původně dle dohod umožněno. Gruzínci tu mají EU docela v oblibě a rádi se s účastníky mise baví, i když ne vždy je prý lehké rozeznat, jestli jsou jejich pozitivní odpovědi myšleny vážně. Jsou rádi, že jsou tímto způsobem spojeni s Evropou a že tu mají takového spojence. Nakonec nás hodil ještě do McDonald’s (ten tu byl otevřen na začátku června a otevření se účastnil i velvyslanec USA), abych neumřel hlady a pak na výpadovku na Kutaisi.

Tam se nám podařilo zastavit řidiče, který jel přímo do Kutaisi. Jestli jsme si den předtím stěžovali na pomalou jízdu, tak tohle byl opět naprostý opak. Mezi krávami jsme se proháněli 180km rychlostí a poté, co jsme ten den viděli dvě autonehody (a pro mě asi první za celé dva měsíce v Gruzii) to nebyl nejpříjemnější pocit. Ale snad jsme ten závod vyhráli. Řidič byl opět velmi ochotný a zajel si s námi až na výpadovku na Tbilisi a po cestě nám koupil Coca Colu a sladké pečivo. Štěstí na stopování nám přálo i nadále a stopli jsme řidiče, který jel až do Tbilisi. Velmi přátelský a komunikativní, i když pouze v gruzínštině a ruštině. Kačka tak pořádně procvičila své nabyté jazykové znalosti a musela si procvičit i španělštinu, jelikož má za kamaráda někoho, kdo mluví španělsky a musel mu tak ihned zavolat. I ten nám po cestě koupil čaj, nabízel jídlo a zavezl nás v Tbilisi až domů. Být tu ještě o týden déle, tak nás u sebe snad i nechávají přespat.

A tím je mým vyprávěcím článkům z Gruzie konec. Ve čtvrtek ve 4:55 se odlepíme od gruzínské země a namíříme si to všichni zase domů. Byly to skvěle strávené dva měsíce plné zajímavé práce, cestování a poznávání jiné kultury a života. U USE-IT mapy zatím stále není dokončena grafika, takže se to dodělá z domu a snad se ji podaří co nejdříve vytisknout. Pokud tedy nevíte, kam příště vycestovat, určitě se vydejte do Gruzie. Mapu pak určitě seženete v Tbilisi, nebo i v pražském USE-IT info centru a rád vám poradím kam jet, kam nejet a co jak funguje nebo nefunguje.

Tento trip si opět můžete přečíst i z pohledu Kačky: V horách, ve vzduchu, na sněhu, v moři a v kroupách.

Z gruzínsko-ázerbájdžánské polopouště do gruzínsko-ruských hor

Gergeti

“Do odlehlého místa v polopoušti na gruzínsko-ázerbájdžánské hranici nedostopujete, není tam žádný provoz”, řekli nám naši spolubydlící, kteří v místě byli nedávno maršrutkou. Bylo tedy jasné, jak se tam budeme dostávat. V sobotu jsem kvůli tomu vstal už v osm ráno, jak jsme byli domluveni, ale někomu nejspíš nezazvonil budík, a proto jsme se z bytu vypravili až před desátou hodinou. Dohodli jsme se, že z Tbilisi vezmeme maršrutku za 3 lari do městečka Sagarejo, ze kterého vede jediná asfaltová cesta do kláštera Davida Garedžiho na hranici s Ázerbájdžánem. Ta svou jízdu ukončila na nepříliš vhodném místě přímo ve městě, my se ale potřebovali dostat asi ještě o 3 km dál k oné cestě. To dostopujeme. Ve městě jsme tedy chytli auto, které jelo na hlavní silnici, takže nás mohlo vyhodit na potřebné křižovatce, ze které jsme se po svých vydali kousek za křižovatku za vlakovým nádražím (kde už prý žádné vlaky nejezdí), kde by měl být veškerý provoz do míst, kam jsme potřebovali. No, někteří očividně jeli naprosto nikam. I přesto, že nám zastavili, tak nejeli tam, kam jsme potřebovali. Což bylo možná lepší, než se dostat doprostřed ničeho, čekat na další auto, být uštknutý hadem a následně sežrán supem. Záchranným bodem mohlo být městečko Udabno (gruzínsky poušť), které leží opravdu uprostřed ničeho, vede tam jen ta jedna silnice a na mapě vypadá na gruzínské poměry hrozně uměle a nově, jelikož je docela symetrické. Projely kolem nás prázdná i plná auta, takže šance tu byla. Rozhodli jsme se posunout kousek za koleje, kde při přejíždění každý zpomalil a v nejhorším případě někomu naskočit do auta a nechat se unést. A zrovna za kolejemi stálo auto, ve kterém byl manželský pár a jejich dvě děti, takže plno. Chtěli jsme se posadit na potrubí u cesty, ale řidič  se nás i přesto zeptal, kam jedeme. Cíl jsme měli všichni společný a tak nám rádi nabídli odvoz. Namáčkli jsme se tedy dozadu a udělali si dvoupatrové sezení na následujících 40 km (že nám taxikář v Sagareju tvrdil, že je to 60 km a že nás nikdo nevezme už nás ani nepřekvapilo). Řidič byl původně z Běloruska, ale žil v Petrohradu a se svou rodinou podnikli celou cestu až do Gruzie autem. A mluvil anglicky! Dorazili jsme tedy až ke klášteru, kde bylo na parkovišti spousta aut (po cestě tam jsme v protisměru potkali snad jen jedno) a tak to vypadalo, že se odtud dostaneme i zpátky.

Klášter se nachází přímo na gruzínsko-ázerbájdžánské hranici a Gruzie dokonce žádala, aby v tomto místě byla posunuta hranice s tím, že by Ázerbájdžánu poskytli územní kompenzaci. Aby zde mohli mniši žít, tak do skal vybudovali sytém kanálků, které při dešti svádějí vodu do jednoho zásobníku. Pokud to byl ten, který jsem viděl, tak teda dobrou chuť.

Po cestičce se dalo vystoupat až na hřeben nad klášterem, kterým prochází i ona státní hranice, takže při nějakém tom uklouznutí nohy se nám možná noha dostala bez víza na cizí území. Naštěstí nám ji ale nikdo nezastřelil. V jednom článku jsem se dočetl, že tam jednou gruzínští vojáci nabízeli střelbu ze samopalu, tak jsem doufal, že nám ji nabídnou taky a my tak budeme moct vyvolat válečný konflikt s Ázerbájdžánem. Dva vojáci, kterým jejich tělesná konstituce musela rovnou sloužit i jako neprůstřelná vesta, tam sice byli, ale vůbec si nás nevšímali a své zbraně si hlídali. Kousek dál na hřebenu nás zastavila jedna holka, jestli chceme vyfotit. Vzájemně jsme si tak udělali pár fotek a vydali se dolů zpět na parkoviště, abychom měli nějakou šanci se dostat domů, i když času zatím zbývalo dost.

Nestopovali jsme ani deset minut, nastoupili jsme do auta a kdo byl v autě? Holka, která nás nahoře fotila se svou kamarádkou. Dvě Rakušanky z Vídně, které přijely navštívit Gruzii a Arménii. V Tbilisi bydlí přes Airbnb a řidiče si najaly, takže jsme se s nimi nakonec podělili o náklady. Ale stopování to bylo – tam i zpátky!

Po horké polopoušti bylo potřeba trocha zchlazení a vyrazit konečně navštívit gruzínské hory. I do Stepancmindy (dříve Kazbegi) jsme byli rozhodnutí stopovat, když už to v té Gruzii jde tak skvěle. Mimochodem, na stopování tu používáme jen palec, žádné cedulky, není to tu vůbec potřeba. Busem jsme dojeli co nejvíc na sever města a do chvíle nám zastavilo taxi. Ihned říkáme, že taxi nechceme, ale řidič s ženou jeli asi soukromě do Borjomi a že nás vezmou aspoň na sjezd z dálnice, který vede naším směrem. Po 8 km tak vystupujeme u sjezdu z dálnice a jdeme kousek dál, aby nás řidiči viděli z větší dálky a stihli zastavit. Zastavuje jedno auto, běžíme k němu, ale řidič se jen rozhodl zatelefonovat si zrovna tak, abychom si mysleli, že zastavil nám. Po 3 minutách ignorace všech aut začínám být nervózní, ale vše se naštěstí mění hned v minutě 4., kdy nám zastavuje manželský pár a sveze nás na křižovatku za Zhinvali, kde opět do pár minut chytáme další auto s řidičem, který si zrovna pochutnával na růžové zmrzce. Skončili jsme v Pasanauri a během chvíle nám zastavuje ruská rodinka. Tato silnice je totiž hlavním tahem z Gruzie do Ruska a je označována jako Gruzínská vojenská cesta spojující Tbilisi a Vladikavkaz. Stejně jako v sobotu i tento řidič mluví anglicky a tak si zase můžeme popovídat. Na této trase bylo potřeba serpentýnami vystoupat do téměř 2400 m. n. m., sjet dolů a překonat pár úseků bez asfaltu. Protože kdo by ho na hlavním tahu potřeboval. Chyběly už tak jen prodejny offroadových aut, aby si řidiči mohli pořídit něco, čím ty úseky přejedou.

Cesta do Stepncmindy nám zabrala něco málo přes 3 hodiny a my si před výstupem ke gruzínské fotografické ikoně – kostelíku Gergeti – mohli dát v klidu ještě oběd. Ihned na nás však volal řidič maršrutky, že nás nahoru vyveze. Když jsme mu řekli, že půjdeme pěšky, pomyslel si, že jsme blázni a že nám to zabere tři hodiny. Oficiální informace říkaly, že výstup zabere 1,5–2 hodiny (Wikipedie říká 3 hodiny, asi lobby místních byznysmenů).

Asi ve třetině cesty jsme nepotkali nikoho jiného, než Rakušanky z předchozího dne a dostali jsme od nich radu, kudy nejlépe nahoru. Cesta to byla plná funění a potu a vedla mezi stromy, takže se žádný výhled nekonal, ale ten pocit, že si tam vylezete sami a nejedete autem jako většina líných lidí, stál za to. Ještě před návštěvou kostela jsme si vyšlápli na přilehlý kopeček, který nám také doporučily holky z Vídně. Tam jsme se seznámili s Číňanem, který zrovna dokončil doktorát z chemie a rozhodl se dát si cestovní dovolenou po západní a střední Asii a který noc strávil kousek u ledovce poblíž Mt. Kazbeg a vracel se do stanu za svými přáteli z Polska. Mt. Kazbek (5033 m. n. m.) nebyl bohužel přes mraky vidět, ale výhled na okolní hory byl i tak úchvatný. Hned vedle kostela bylo krásné parkoviště pro lenochy. Byznys to musí být podle počtu aut dobrý. No a kostel byl kostel. Cestu zpět dolů jsme zvolili jinou, hned po kostelem vede trochu přímější cestička, kterou se nám podařilo bez jediného pádu asi za 15 minut.

Bylo už něco po šesté hodině a my tak potřebovali stopnout co nejrychleji auto směr Tbilisi. Tentokrát se ale řidičům moc zastavovat nechtělo. Kačka si ale řekla, že ještě nikdy nejela kamionem a že by se ním chtěla svézt. Z čehož jsem nebyl nadšený, protože po takové cestě by to do Tbilisi zabralo minimálně šest hodin. Samozřejmě že to na jednoho zkusila a ten jel rovnou do Tbilisi. Tak jsme tedy nasedli a já nebyl nadšený o něco víc. Řidič byl opět Rus, tento ale anglicky nemluvil. Za to, že si přestanu stěžovat na náš dopravní prostředek mi k večeři byla slíbena tortilla. Což by při bezproblémové cestě a následném nákupu v Tbilisi bylo možná tak v jednu hodinu ráno. Už po cestě do Stepancmindy nás u krajnice směrem na Rusko překvapil několikakilometrová kolona kamionů. A co se nestalo, na jejím začátku nás zastavila policie a my čekali, že bude problém s tím, že sedím na řidičově posteli, když kamion je pro dvě osoby, že má návěs plný uprchlíků, nebo že je to část “ruského humanitárního konvoje”. Naštěstí šlo asi jen o to, že by momentálně kamiony zdržovaly průjezd ve vzdálenějším místě, kde nebyla hotová silnice. Zeptali jsme se řidiče, jak dlouho asi budeme čekat. Prý pět minut. Ukázali jsme mu nějaké fotky a asi po padesáti minutách, kdy nám dvakrát řekl, že za pět minut už pojedeme, jsme se rozhodli jít stopovat auta, abychom se taky někdy dostali domů. O asi dva kamiony dál jsme se dali na chvíli do řeči s řidiči a zeptali jsme se jich, proč je tu tak dlouhá kolona kamionů směrem do Ruska. Jde o to, že průjezd průsmykem, kde je hranice, je prostorově omezený a tak musí čekat až tady a policií jsou pouštěny po částech.

Do patnácti minut se nám podařilo chytnout auto přímo do Tbilisi a já byl rád, že se nám tam podaří dojet ještě ten den a v normálním čase. Seděli jsme vzadu a řidič se divil, že používám pás a ptal se, jestli je to v České republice povinné, že tady ne a že jej používat nemusím. To, že se jej používám kvůli gruzínskému stylu řízení se mi vysvětlovat nechtělo. V sobotu jsem si mimochodem ještě posteskl nad tím, že už jsem si zvykl na gruzínský styl řízení “jeď naplno a zkus u toho neumřít” a že už ty jízdy nepůsobí adrenalinově. Tento řidič mě však opět přesvědčil o tom, že nejsem zvyklý úplně na vše. Tohle auto nebylo na plyn ani na benzín či naftu, tohle muselo jet na jaderné palivo smíchané s Red Bullem, nebo řidič po vodě, kterou si načepoval při jedné zastávce (byla mírně perlivá, smrděla a bylo v ní cítit železo), potřeboval nutně domů na záchod. Čas, který jsme tak ztratili v kamionu jsme rozhodně dohnali touto zběsilou jízdou. Pro místní věřící je však nutné se křižovat pokaždé, když vidí nějaký kostel nebo kříž a tak i v zatáčkách bylo potřeba řídit často jen jednou rukou. Krávy, které nějaký provoz na silnici nevzrušuje, nevzrušovaly ani tohoto řidiče a dokázal je míjet tak, že kdyby neměly v p… na lehátku, tak by jim na vemenech byly vidět adrenalinem vypocené kapky mlíka. Do Tbilisi jsme naštěstí dorazili živí kolem deváté hodiny a mohli jsme se v našem squatu radovat z toho, že nám někdo zlikvidoval náš ledový čaj a že to tam stále vypadá, jako by tam žilo stádo prasat.

Jak pokračujeme s USE-IT mapou?

Naposledy jsem na blogu zmínil naši Indiegogo kampaň, ve které jsme chtěli vybrat 2000 $. 1000 € bylo potřeba na zaplacení poplatku USE-IT, abychom se mohli stát součástí sítě (používat název USE-IT, loga a hlavně být zveřejněni na webu use-it.travel/home). Kampaň jsme měli nastavenou tak, že jsme nutně nemuseli dosáhnout hranice 2000 $, abychom dostali peníze. A to za cenu, že v případě částky nižší jak stanovený cíl, si Indiegogo vezme více procent. Continue reading