Půjčení auta v Gruzii a zkušenost s CARS 4 RENT

Půjčení auta v Gruzii s CARS 4 RENT

Půjčování auta se může stát často noční můrou plnou skrytých poplatků a dalších nepříjemných praktik ze strany autopůjčovny. Při půjčení auta v Gruzii jsem si tak předem udělal průzkum a autopůjčovna CARS 4 RENT vycházela nejlépe, co se recenzí i ceny týče. V ceně pronájmu je navíc plné pojištění vozidla a další řidiči.

S přáteli, kteří do Gruzie zavítali poprvé, jsme chtěli ušetřit čas a mít možnost si zastavit kdekoli a kdykoli. Půjčili jsme si Subaru Forester, 4×4 auto vhodné pro lehčí off-road (se kterým se tedy v Gruzii setkáte často i na hlavních silnicích) a vyhnuli se tak čekání na maršrutky a smlouvání s taxikáři.

Výběr auta u CARS 4 RENT

U CARS4 RENT je skvělé to, že dostanete přesně takový model auta, jaký si vyberete. Žádné „nebo podobné auto“ se tu nekoná.

Po výběru místa vrácení/půjčení a termínu jsou dostupná auta roztříděna podle roku výroby, u každého najdete kategorii (město/dálnice, lehký off-road a obtížný off-road) a další vlastnosti. Nejlevnější auta najdete u CARS 4 RENT ve skupině slevněných vozidel z roku 2001–2006 i s odůvodněním slevy, jako např. volant na pravé straně.

Po vytvoření rezervace vám přijde email, ve kterém najdete odkaz na potvrzení rezervace.

Většina aut má automatickou převodovku a mezi úplně nejlevnější auta patří Toyota Prius, Ford Fiesta, nebo Mitsubishi Pajero.

Na webu CARS 4 RENT si předem přečtěte podmínky půjčení auta, kde se dozvíte o pojištění, platbě, možnosti změny a zrušení rezervace a další.

Krávy na silnici při řízení v GruziiPředání auta

Před pobočkou CARS 4 RENT v Tbilisi už na nás čekal anglicky mluvící zaměstnanec a rovnou nás vzal k autu, kde jsme podepsali smlouvu (ta je zároveň v angličtině a gruzínštině), dostali klíče a během chvíle bylo hotovo.

Protože v ceně máte plné pojištění auta, nemusíte se při přebírání zabývat předávacím protokolem s vyznačováním sebemenších škrábanců.

Vrácení auta

Zvolili jsme jednosměrný pronájem a auto jsme vraceli na pobočce v Kutaisi. Stačilo jen zkontrolovat plnou nádrž a během minuty bylo auto vráceno.

Půjčené auto od CARS 4 RENTAL u jezera ParavaniCo by vás mohlo zajímat při půjčení auta v Gruzii s CARS 4 RENT

Při půjčování auta mě vždy zajímají odpovědi na následující otázky. Odpovědi na další časté dotazy najdete na webu autopůjčovny.

Potřebuji kreditní kartu?

Ne, u CARS 4 RENT je možné půjčení auta bez kreditní karty. Za rezervaci můžete zaplatit v hotovosti nebo kartou.

Množství najetých km a vrácení s plnou nebo prázdnou nádrží?

Množství ujetých kilometrů je neomezené. Auto dostanete s plnou nádrží a s plnou ho také vracíte.

Je před vrácením potřeba auto umýt?

Bylo nám doporučeno vrátit jej čisté. S autem jsme navíc jezdili v dešti a občas mimo silnice, takže to potřebovalo. Všude narazíte na spousty menších garážových myček, kde vám auto umyjí. My za umytí exteriéru zaplatili 5 GEL.

Potřebuji mezinárodní řidičák?

Ne, na řízení auta v Gruzii stačí běžný řidičák (v latince nebo cyrilici), pokud v Gruzii zůstáváte maximálně jeden rok.

Minimální věk řidiče a další řidiči

Auto může bez poplatku řídit každý, kdo je starší 21 let a vlastní řidičský průkaz déle jak 1 rok. Musí být ale přítomen ten, na koho je auto půjčeno.

Pojištění auta

Cena v autopůjčovně CARS 4 RENT zahrnuje plné pojištění vozidla bez spoluúčasti.*

Škody způsobené třetím stranám, tedy vše mimo interiér a exteriér vozidla, jsou pojištěny do výše 50 000 USD.

*Pojištění se nevztahuje pouze na poškození pneumatik při off-road jízdě, tam je účtována částka 39–95 EUR.

Podpora v případě problémů

V případě jakýchkoli problémů či nehody je k dispozici nonstop podpora na telefonu.

Off-road řízení v Gruzii s CARS 4 RENTPůjčení auta v Gruzii s CARS 4 RENT bylo pozitivní zkušeností a služby této autopůjčovny můžu doporučit všem, ať už se auto rozhodnete půjčovat v Tbilisi, Kutaisi, nebo Batumi. Svědčí o tom i hodnocení na Facebooku (4,9 z 5) a Google Maps (4,8/5). Ochotný a anglicky mluvící personál vám bude vždy k dispozici a Gruzii si tak užijete podle svých představ.

Autopůjčovna CARS 4 RENT

[icon name=”globe” class=”” unprefixed_class=””][icon name=”facebook-square” class=”” unprefixed_class=””]
[icon name=”map-marker” class=”” unprefixed_class=””] CARS 4 RENT, 24a Shalva Dadiani, Tbilisi, 0105
[icon name=”phone” class=”” unprefixed_class=””] +995 557 17 11 44 (24/7, Viber, WhatsApp)
[icon name=”envelope-o” class=”” unprefixed_class=””] info@world4you.travel

Pobočky CARS 4 RENT

Půjčovna aut CARS 4 RENT má pobočky ve třech největších městech Gruzie – Tbilisi, Kutaisi a Batumi. Auto si ale můžete nechat přivézt na letiště, nebo na jinou adresu.

Tbilisi

24a Shalva dadiani, Tbilisi

Kutaisi

65 Baratashvili, Kutaisi

Batumi

80 Giorgi Tsereteli, Batumi

20 kroků, jak se stát pravým gruzínským řidičem

Driving in Georgia

Řízení v Gruzii je… Specifické. Zdá se, že spousta gruzínských řidičů byla obdařena nesmrtelností. Alespoň podle toho řídí. I přesto, že jsem tam strávil tři měsíce, cestování v Gruzii autem mě vždy dokáže překvapit a způsobit infarkt.

1. Kup si auto na plyn s volantem na pravé straně, protože je to levnější. Čím míň při předjíždění vidíš, tím líp.

2. Měl by sis pořídit BMW, nebo Mercedes-Benz.

3. Máš auto na plyn, takže z bezpečnostních důvodů nezapomeň pasažérům říct, ať si při doplňování plynu vystoupí. Ale hlavně u toho doplňování nezapomeň kouřit!

4. Couvej na dálnici.

5. Nenechávej si v autě žádné odpadky a okamžitě je vyhoď okýnkem ven.

6. Předjížděj v zatáčkách.

7. Předjížděj přes plnou čáru. Dvakrát víc bodů pokud bude dvojitá.

8. Předjížděj, pokud proti tobě jede auto.

9. Předjížděj v tunelu. Se zhasnutými světly.

10. Předjížděj, pokud auto v protisměru taky předjíždí.

11. Vytvoř si své vlastní varianty nebezpečného předjíždění.

12. Měj prasklinu na čelním skle. Čím víc prasklin, tím vyšší pozice v hierarchii.

13. V zatáčkách ukaž, že umíš využít dva pruhy najednou.

14. Poslouchej otřesnou, lacinou a hlasitou ruskou a gruzínskou hudbu.

15. Nezpomaluj, pokud na silnici odpočívají kravky a vepříci. Možná uhnou.

16. Bezpečnostní pás používej jen v přítomnosti policie, ale jen hrudní část, na té spodní seď. Svoboda je svoboda.

17. V autě měj víc pasažérů, než pro kolik je auto děláno, aby ten uprostřed nemusel použít bezpečnostní pás. Jménem gruzínských řidičů vám přejeme příjemný let.

18. Světla rozsviť, až když je opravdová tma. Do té doby tě nikdo vidět nepotřebuje.

19. Ignoruj chodce, kteří chtějí přejít po přechodu.

20. Pokud se potřebuješ pokřižovat při spatření kříže, ale jednu ruku máš ven z okna s cigaretou, použij tu, kterou držíš volant. Opravdoví mistři to zvládnou i v zatáčce.

Každopádně můžu návštěvu této krásné a pohostinné země každému jedině doporučit. Pro cestování po Gruzii můžete vždy použít i vlak nebo letadlo. Byli jste v Gruzii? Máte víc tipů, jak se stát pravým gruzínským řidičem? Nebo nějaké děsivé zážitky z gruzínských silnic? Podělte se níže v komentářích.

Horská vesnička Masuleh

Horská vesnička Masuleh

Předchozí část: Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Soundtrack k článku:

Po návratu do Teheránu jsme se vydali na couchsurfing. Další skvělý íránský hostitel se nás ujal a nabídl veškerou svou pohostinnost. Tentokrát se však nejednalo o muslima, ale o bahá’ístu. A my se tak mohli poprvé dozvědět o té „mírumilovnosti“ íránského režimu k náboženským menšinám. O tom, jak byl náš hostitel mučen, ale až v dalším článku.

Povečeřeli jsme, s přáteli si zahráli hry a začali vymýšlet, co podniknout ve zbylých dnech. Teheránského smogu jsme si z plných plic užili již na začátku. Táhlo nás to někam do přírody a já byl zvědavý na Kaspické moře. Rozhodli jsme se tak pro návštěvu Chalusu, kam se o víkendech a svátcích vydávají spousty Teheránců za rekreací.

Dvojité zklamání v Chalusu

Další den ráno jsme se vydali na blízký západní autobusový terminál a sháněli se po savari – sdíleném taxi – do Chalusu. Vyjíždělo se hned po naplnění míst, stejně jako jsme byli zvyklí v Gruzii.

Cesta do dvě stě kilometrů vzdáleného Chalusu vede epickou scenérií pohořím Alborz a trvá kolem čtyř hodin.

V Chalusu jsme se ocitli někde uprostřed města a snažili se najít wi-fi, abychom zkontrolovali, zda se nám ozval někdo z místních couchsurferů, kterým jsme však psali až na poslední chvíli. Žádná veřejná wi-fi však nikde nebyla a těžce nabyté hackovací schopnosti typu 12345678 tu byly k ničemu. Zavítali jsme do místní pizzerie, kde sice neměli wi-fi, ale měli menu v perštině. Rukama nohama jsme is vysvětlili, že chci nějakou pizzu, hlavně ať na ní nejsou houby. Houby a rozinky jsou v říši jídel mým největším nepřítelem. Povedlo se. A po chvíli přichází první zklamání dne – pizza s houbami. Mamnoon.

Internet se nám podařilo vysockovat až v kavárně, kde jsme si nic nedali. Couchsurfeři žádní a zamýšlený hostel se nám podle starého průvodce Lonely Planet najít nepodařilo. Vydali jsme se tak omrknout pobřeží s nadějí, že si tam třeba vybereme i nějaký hotel. Taxikáře, který nás tam přivezl jsme se nemohli dlouho zbavit. Stejně jako jsme se nemohli zbavit zklamání číslo dvě – ze špinavé a naprosto nezajímavé pláže. Z původního plánu strávit zde dva zbylé dny tak rychle sešlo a my se začali shánět po dalším savari do Raštu.

Bez peněz do Íránu nelez

Hledání ubytování v Raštu bylo jednodušší než v Chalusu. Dokonce jsme si mohli vybírat. V prvním neměli internety a v ceně nebyla sprcha. A to by bylo, abych doplácel za sprchu pár korun navíc! V druhém hlásal papír v latince „wifa“, což bylo nadějné. Ze spaní na zemi jsme si polepšili na postel, která ale měla tvrdost podlahy. Sprchu jsme měli vlastní, ale člověk div nestál jednou nohou v záchodu, aby se do té místnůstky vlezl.

Dva dny před koncem našeho pobytu nám začala docházet místní měna a my si tak chtěli pro jistotu ještě něco rozměnit. Při večerní procházce městem jsme se tak snažili najít směnárnu, ale ty už byly zavřené. A další den byl svátek. Z bankomatu si tu jako cizinec nevyberete, veškerou hotovost si musíte přivézt s sebou a doufat, že vám vystačí. Na ulici nám někdo poradil, ať zkusíme recepci hotelu. Ten se nám po nějaké chvíli podařilo najít a pán na recepci nebyl nijak překvapen. Někomu zavolal a řekl, ať počkáme. Jenže my ty peníze samozřejmě neměli s sebou. Museli jsme tak rychle zpátky na hostel, přes náměstí, na kterém probíhaly oslavy Ašúry, otřesná „Husajn hudba“ trhala uši a jejím jediným účelem muselo být vymlátit okenní tabulky v okruhu deseti kilometrů. Peníze se nám nakonec podařilo vyměnit bez vyděračského kurzu pro zoufalce.

Škoda, že jsme zabili spoustu času v Chalusu, Rašt je pěkné město a určitě stojí za návštěvu.

Masuleh – vesnice se střechami místo chodníků

Na cestu do Masulehu jsme zvolili savari. Přestupovat se mělo ve Fumanu, tam se nás ale dosavadní řidič zeptal, kam jedeme a že nás do Masulehu zaveze. Překvapení nastalo při placení za jízdu. Nejdřív pro nás, nakonec pro něj. Ze savari se najednou stalo taxi s turistickou přirážkou a to i přesto, že jsme se jej ve Fumanu zeptali na cenu. Nakonec po nás chtěl téměř desetkrát více, než bychom zaplatili při zaplněném autě. A stále mnohem více, než kdybychom sami zaplatili za prázdná místa. Nasraní jsme mu dali přibližně polovinu, pro něj stále win-lose situace.

Masuleh je fotogenická horská vesnička se dvěma vodopády, kde střechy spousty domů slouží jako chodníky. A my se tu objevili zrovna v době, kdy se tu konal jeden z průvodů Ašúry. Naprostá většina lidí tak byla v černém a my mohli ze střech pozorovat, jak se připravují na vyvrcholení tohoto svátku. Jako bonus procházeli uličkami ženy a rozdávaly sušenky. I nám. A byla to ta nejlepší sušenka, jakou jsem kdy měl. Takže jestli ještě někdy do Íránu, tak během Ašúry a za sušenkami do Masulehu.

Po návštěve vesničky jsme se přesunuli do Fumanu, který je vyhlášený sušenkami. Ty mě ale tolik nezaujaly a snad většina v sobě měla to svinstvo jménem rozinky. U místních jsme pak zjišťovali, jak se dostat na autobusové nádraží. Zaplatili nám jízdenky na městský autobus a doprovodili nás až na nádraží. Pak už nás čekala jen několikahodinová cesta do Teheránu.

Na večeři u učitele z underground univerzity a odlet z Íránu

Z teheránského terminálu Argentina se žádnému taxikáři nechtělo odvézt zpátky k našemu hostiteli za normální cenu. Pomohl nám až voják, který zastavil projíždějící taxi a domluvil cenu na patnáct tisíc tomanů, o deset tisíc méně, než po nás chtěli ostatní. Nakonec nám ještě vnutil svých pět tisíc, my ale s díky odmítli. Chtěli jsme jen zaplatit normální cenu. Voják tak peníze vnutil řidiči a řekl nám, ať mu nedoplácíme víc jak deset tisíc. První taxikář v Íránu, který nám zapl taxametr. Který na konci ukazoval mnohem víc, než jsme měli dohodnuto. My však svou část dodrželi.

Poslední den v Teheránu si moc nepamatuji, což je zvláštní, protože alkohol tam nemají. Legálně. Přes den jsme se podívali do parku Saei a večer zavítali na večeři k profesorovi underground univerzity. Některým lidem je odepřen přístup k vysokoškolskému vzdělání, hlavně kvůli odlišnému náboženství. Řeší to tedy těmito zakázanými „univerzitami“, kdy se studenti schází s učiteli u někoho doma.

Později jsme se už jen sbalili, přivítali nové couchsurfery, dali jim několik tipů a vydali se taxíkem za normální cenu na letiště Imáma Chomejního, abychom si užili noční let do Istanbulu a někteří i odhození šátku z hlavy.

Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Předchozí část: Je Jazd nejhezčí město v Íránu?

Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:

Do Kašanu kolem protiletadlových děl

Odjezd na autobusové nádraží v Isfahánu proběhl podle klasického scénáře. Zastavit taxi, usmlouvat dobrou cenu a pak najít někoho, kdo nám ukáže, kde koupit jízdenku a odkud to pak jede. Taxi vám tu udělá každý řidič a s těmi netaxi se snad i líp smlouvá. Na nádraží se pak stačí tvářit zmateně a ztraceně a hned se vás někdo ujme a provede. Nevím, jestli to jsou zaměstnanci určení pro ztracené duše, nebo jen naháněči, ale nikde jsme takto nic nepřeplatili. Tedy pokud vám zrovna nebudou tvrdit, že tam jede jen jeden bus za pár hodin a je drahý, jako se nám stalo v Šírázu. Po levnějším a dřívějším znovu se pak musíte zeptat někoho dalšího.

Na cestu do Kašanu jsem se těšil kvůli tomu, že se projíždí kolem jaderné elektrárny Natanz, kde také obohacují uran. Kolem celého obrovského areálu se nachází protiletadlová děla, která nakonec ale neudělala žádný velký dojem a na spoustě míst je vytvořena „zeď“ z hromady hlíny, aby nějaký neposlušný turista nemohl udělat fotku a poskytnout ji USA či Izraeli. Nebo aby neskončil u dlouhého a nepříjemného výslechu (v tom lepším případě).

Couchsurfingový král v Kašanu

V Kašanu jsme u taxikáře na nádraží vyvolali falešnou naději, že si na nás vydělá. My však jen potřebovali, aby zavolal našemu dalšímu couchsurferovi s tím, že pro nás může přijet. Tím couchsurferem byl místní couchsurfing guru Mohammad, který měl v tu dobu na kontě kolem 500 referencí. Odvezl si nás domů, ubytoval v ložnici s obří postelí, nakrmil skvělými těstovinami, vypili jsme pár čajů a už na nás čekal řidič se svým malým synem (říkejme mu třeba Mauglí), se kterými jsme se vydali do pouště a k solnému jezeru.

V poušti nás poprvé v životě uvítali velbloudi, kteří se tam jen tak procházeli, a další písečné duny. Ty v poušti Varzaneh byly ale zajímavější, i když tady by měly být taky velké, pokud se jede dál za karavanseraj Maranjab, do které jsme se taky jeli podívat. Ne že bychom tušili proč, ale řidič nás tam nadšeně přivezl. Mělo by se tam dát přespat, ale celé to bylo takové nedodělané, vnitřek rozkopaný a z přeživších se tam vyskytovali jen dělníci. Za pouhou návštěvu a čaj jsme byli potrestáni tím, že jsme museli zaplatit nějakých 10 000 tomanů, pokud se nepletu.

Já chtěl hlavně stihnout západ slunce u solného jezera Namak, které sice nebylo daleko, ale slunce už bylo proklatě nízko. Nakonec jsme to stihli a nezapomněli ochutnat, jestli je to fakt slané. Sice jsme měli možnost být v poušti do kolika jsme chtěli, ale Mauglí už byl unavený, tak jsme na hvězdnou oblohu nečekali a vydali se zpět do Kašanu.

Cesta od solného jezera trvala dobře přes hodinu. Poslední zastávka byla ještě u mešity Mohammeda Helala ve vedlejším města Aran va Bigdol, kde jsme do sebe všichni nacpali meloun a poprvé si tam všimli hrobů. Ty tvořili jen dlaždice se jménem osoby a normálně se po nich chodilo. Následovala večeře (možná jsem si měl ty názvy jídel psát, protože si nepamatuju název žádného jídla kromě kebabu) a sledování zpráv, které o dění ve světě informovaly tak, jako informují ty naše o Blízkém východě.

Po střechách bazaaru

V Kašanu jsme strávili jen jednu noc, druhý den nás hostitel vzal do podzemního města v Nushabadu. Čekání na otevření jsme si zkrátili opodál v 800 let staré pevnosti z hlíny, ve které se dá vylézt na hradby a do věží a nikdo tam s tím nemá problém. Do podzemního města jsme se dostali bez průvodce, takže jsem se ze začátku dozvěděli od našeho hostitele jen o obřím podzemním zásobníku na vodu, do kterého se dá dnes vstoupit a poté jsme se mohli začít ztrácet. Ale ono moc nebylo kam, moc možností tam není. Po chvíli se objevili další turisti s průvodcem, takže jsme se díky němu dozvěděli, jak tohle město fungovalo a proč. Sloužilo pro obyvatele ke schování se proti nepřátelům, má spoustu úkrytů, ze kterých byli nepřátelé přepadávání a zabiti a dalo se v něm přežít dlouhou dobu.

Poslední společnou zastávkou byla mešita Agha Bozorg, která slouží zároveň jako teologická škola a nachází se v ní knihovna.

Poté jsme se s Mohammadem rozloučili a nechali se vysadit u místního bazaaru, kde nám bylo doporučeno vylézt na jeho střechu. Po chvíli procházení se jeho uličkami jsme dorazili na místo s fontánkou a optali se opodál stojících obchodníků, jestli nám poradí kudy na střechu. Za to chtěli asi 10 000 tomanů, nakonec se nám to podařilo snížit na 4 000. Ale pokud si cestu nahoru najdete sami, tak asi není potřeba komukoli platit. Výhled a samotná střecha z bláta stojí fakt za to. Můžete si lézt kam chcete, až na samotný vrcholek kupole, pod kterou se nachází onen prostor s fontánkou. Ostatně jsou tam i provizorní schody, takže proč ne. Po chvíli na vrcholku kupole na Kačku ale začal volat nějaký pán ze střechy jiného domu, asi průvodce, protože s ním byli cizinci, ať z ní sleze a něco s policií. Ale spíš nám jen záviděl, protože on byl se svými turisty jen na nudné střeše domu.

Tím byla naše návštěva Kašanu u konce a nás čekala cesta autobusem zpátky do Teheránu, kde jsme měli tentokrát domluvený couchsurfing kousek od Azadi Tower.

Adrenalinový canyoning na Bali

Canyoneering Bali

Po pár měsících strávených na Bali to chtělo vyzkoušet něco unikátnějšího, než šnorchlování či výstup na sopku. Loňský canyoning na filipínském ostrově Cebu mě sice ze strachu z výšek nevyléčil, to mi ale nezabránilo v tom, abych se na Bali nevydal na něco ještě „horšího“. Tentokrát se obtížnost zvýšila o slaňování. Adventure and Spirit nabízí několik canyoning, nebo také canyoneering, výletů různých obtížností v severní části Bali. Já si vybral Double K Discovery v kaňonu Kerenkali, který se skládá ze dvou samostatně dostupných částí Kalimudah a Kali Kecil.

PŘÍPRAVA NA ZMÁČENÍ SE

Sraz v jejich základním kempu u vodopádů Gitgit byl po osmé hodině ranní. K snídani je na výběr z několika jídel, jako míchaná vajíčka, nasi goreng, nebo palačinka a čaj či káva. Mezitím jsme se seznámili s neskutečně přátelským a zábavným tříčlenným týmem instruktorů – dva se budou starat o vaše přežití a jeden bude vaše snahy o přežití dokumentovat focením a natáčením. Po vyplnění dokumentu s osobními informacemi jsme byli seznámeni s profilem kaňonu a potřebným vybavením. Následovala teoretická a praktická instruktáž, jak s čím zacházet a jak se bezpečně pohybovat v kaňonu. Navlékli jsme se do neoprenů, nasedli na korbu pickupu a mohli vyrazit na začátek kaňonu.

SKLUZAVKY, SKÁKÁNÍ, SLAŇOVÁNÍ SE A ZIP-LINE

Po asi čtvrt hodině jsme dorazili na místo, další kousek džunglí ušli pěšky a už jsme pochodovali příjemně chladivým potokem směrem k první dávce adrenalinu. Na rozehřátí byla jako první skluzavka, která ale moc neklouzala. Další překážka už stála za to – první slanění se. No, v mém podání to nebyl úplně ukázkový výkon, ale napoprvý dobrý. Třeba to jednou zvládnu taky za tři sekundy jako instruktoři, místo třiceti. Následuje první skok, který instruktor Rama usnadňuje odpočítáním, takže pokud jste alespoň trochu odhodlaní skočit ty čtyři metry, tak tam nebudete stát věčně. Hlavně se pořádně odrazit, ať se nepotkáte se svažující se skálou pod vámi. Když se pak vynoříte nad hladinu a podíváte se zpět nahoru, tak si jen pomyslíte, že to vlastně není žádná výška. Ke konci části Kalimudah nás čekala zip-line. Tam jsme se museli pár metrů slanit, pustit se a pak už si jen užít tu jízdu. A odpověď na otázku, jak že na konci zastavíme? Stěna skály to udělá za nás.

Po asi dvou hodinách jsme dorazili na konec první části, kde bylo asi nejdelší slanění se vodopádem, který se sice pokusil vzít mi mé kontaktní čočky, ale nepodařilo se mu to. Pod vodopádem se nachází pozůstatky chrámu a jezírko s horkou vodou, která přišla vhod. Dostali jsme svačinu a čaj a vydali se do druhé části Kali Kecil. I když je kratší, určitě není nudnější. Dvě skluzavky, dvě slanění se a jeden skok. Po dokončení na nás na parkovišti čekalo auto a za chvíli jsme se cpali obědem zpátky v základním kempu.

STANETE SE SOUČÁSTÍ ICOpro KOMUNITY

Celá trasa nám i s přestávkou zabrala něco málo přes tři hodiny a vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo delší. Ti co přežili (všichni), dostali u oběda členskou ICOpro kartičku na úrovni začátečníka – Canyoneer Initiation (ICTC/CAI). Takže pokud se tomu budete chtít věnovat i nadále, může vám to přinést nějaké výhody a můžete se vydat i na dráhu profesionála. Na webu se dá zobrazit i mapa kaňonů.

Kde rezervovat?

Na webu Adventure & Spirit, nebo v jejich kanceláři v Ubudu.

Cena?

Od 110 do 495 USD. 15% sleva pro držitele kartičky ICOpro. Cena zahrnuje dopravu, snídani a oběd, veškeré vybavení a fotky (vezměte si s sebou USB disk nebo paměťovou kartu). Videa jsou za příplatek 10 USD.

Moje hodnocení?

Hned bych do toho šel znovu.

Další info

V základním kempu si můžete uschovat věci, takže pokud je to vaše zastávka po cestě, nemusíte se bát mít s sebou zavazadlo. K dispozici jsou také sprchy a toalety. Já si s sebou do kaňonu na doporučení instruktorů nevzal telefon, ale asi by to ve vodotěsném obalu nebyl problém, pokud ho budete mít kam schovat při skocích. Pokud tedy chcete zažít něco jiného, než pláže, jógu, rýžová pole a adrenalin při jízdě na motorce, určitě si doplňte adrenalin s Adventure and Spirit v některém z kaňonů na Bali.

ADVENTURE & SPIRIT

[fac_icon icon=”globe” color=”#ff5353″ color_hover=”#000000″]|[fac_icon icon=”facebook-official” color=”#ff5353″ color_hover=”#000000″]|[fac_icon icon=”instagram” color=”#ff5353″ color_hover=”#000000″]
[fac_icon icon=”map-marker” color=”#ff5353″ color_hover=”#ff5353″] Sídlo: Jl. Raya Mas No.62, MAS, Ubud | Základní kemp Gitgit: Jl. Raya Bedugul – Singaraja, Gitgit, Sukasada
[fac_icon icon=”phone” color=”#ff5353″ color_hover=”#ff5353″] +62 853 3388 5598

Je Jazd nejhezčí město v Íránu?

Je Jazd nejhezčí město v Íránu?

Předchozí část: Do Íránu bez plánu

Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:

Nudlová zmrzlina v Šírázu

Šírázu už na nás netrpělivě nějakou dobu čekal náš první íránský couchsurfer, protože jsem ho neměli jak informovat o našem přesném příjezdu. Bezdrátový internet v autobusech nenajdete. VIP busy na sobě sice mají logo WiFi, ale to jen proto, že jsou dovezeny použité z Evropy. Podívali jsme se do parku Bágh-e Eram, k Háfizově hrobce, do mešity šáha Čerágha a citadely Karíma Chána. Kromě mešity jsme všude platili vstupné, které je ale pro turisty minimálně o jednu nulu vyšší. V mešitě šáha Čerágha nám jako cizincům musela být přidělena průvodkyně, která ale byla zdarma, pěkně nám povyprávěla a dovolila nám fotit velkými foťáky. Citadela Karíma Chána, která dříve sloužila jako sídlo panovníka a později jako věznice, za vstupné ale moc nestála a stačí ji vidět zvenku. K drahému vstupnému se nám uvnitř nabídla ještě drahá průvodkyně. Nebyli jsme ochuzeni ani o tradiční mraženou pochoutku falude, což jsou mražené nudle s citronovým sirupem a růžovou vodou. Chuťově nás nezaujala.

Den jsme zakončili někde na okraji města ve skryté čajovně vodní dýmkou, kebabem a čajem, a poté jsme se přesunuli asi 80 km na jih do vesničky Zanjiran. Tam má totiž náš couchsurfer svůj dům. Večer jsme strávili hraním karet a povídáním si o našich životech a náboženství. Zjednodušeně o tom, proč my jsme ateisté a o tom, proč oni věří.

Následující den jsme vyrazili zpátky do Šírázu na oběd, kde mi asi poprvé a naposledy chutnalo jehněčí v podobě kebabu. Náš nápad strávit další noc u jiného couchsurfera, abychom poznali více lidí, už ale tak dobrý nebyl. Ten bydlel v malé čtvrti na předměstí Šírázu, kam nás ještě ochotně zavezl náš předchozí couchsurfer. Ten nový byl takový Sheldon Cooper z The Big Bang Theory. Akorát nebyl vtipný. Nejdříve trval na tom, že bychom měli jet na prohlídku města zpátky do Šírázu, který jsme už ale viděli a rozhodně se nám tam nechtělo. Další možností byla návštěva Persepolis, kam jsme ale měli v plánu jet další den. Poslední záchrannou možností bylo jít do „hor“ za město, což jsme velice uvítali. Problém byl v tom, že náš couchsurfer to nakonec neuvítal a v půlce kopce řekl, že je unavený a chce jít domů. Zbytek dne jsme strávili u něj v pokoji, kde ve třech lidech nebylo k hnutí a alespoň nějak jsme se snažili udržovat konverzaci za prohlížení jeho sbírky mincí (u které ani moc nevěděl, jaké měny tam má) a papírových kelímků (v Íránu mají aspoň pěkný design). Několikrát jsme byli dotazováni, jestli už nechceme jít do sprchy (nesmrděli jsme) a kdy už do ní konečně půjdeme. Na chvíli to zachránila večeře – nějaká rýže s luštěninami, která byla fakt dobrá a kdyby mi to nebylo blbé, tak bych jim to vše sežral.

poslední den u Šírázu jsme chtěli původně navštívit slavné ruiny starověkého města Persepolis a poté se vydat do Jazdu. Nakonec nás to ale zas tak moc nelákalo a dle našeho couchsurfera bychom se potom museli z Persepolis vracet zpět do Šírázu. Ježděním tam a zpět se nám taky nechtěl trávit čas a tak jsme jen byli doprovozeni na autobusový terminál v Šírázu. Rozloučení a ztráta dohledu tohoto couchsurfera si pak zasloužila pořádný high five a před polednem jsme se dostali na další nekonečnou jízdu íránskou pouští směr Jazd.

Pouštní město Jazd

Na autobusový terminál v Jazdu, který se nachází na samém okraji města, jsme dorazili až po setmění. Hned po vystoupení z autobusu se na nás klasicky vrhli taxikáři a smlouvání nebylo žádná zábava. Taxikářem navrhnutou cenu jsem okamžitě odpálkoval mnohem nižší a reálnější a ten ji bez jakéhokoli odporu přijal. Ubytování jsme si vybrali ve čtvrti Kooshk-e Now poblíž hlavní mešity (Jame Mosque značí hlavní mešitu ve městě a není tedy pojmenovaná po nějakém Jamesovi či džemu; mešitu s tímto označením tak najdete ve více městech), kde se ubytovává asi nejvíce turistů. Řidič nás starými a úzkými uličkami dovezl k hostelu Oasis, zavedl nás dovnitř a aniž by si vzpomněl na peníze, utíkal zpátky do svého starého vozidla. Kačka už se asi začínala radovat z jízdy zdarma, já ho ale zastavil a bez obtíží usmlouvanou částku jsem mu zaplatil. Karma, ne?

Oasis hostel se nám zdál drahý a tak jsme vyzkoušeli další hostely v okolí, až jsme skončili v hotelu Dalan-e behesht, který v suterénu nabízel sdílenou místnost za 10 dolarů za noc a osobu. A mohli v ní bydlet kluci a holky pohromadě! Neříkejte to ajatolláhovi. Kromě nás dvou ji obývali jen další dva nebo tři Asiaté. V ceně byl neomezený přístup k čaji a snídaně s dobrým výběrem. Připojení k internetu tu ale bylo na příděl. Když jsme se chtěli připojit, museli jsme si na recepci pro lísteček s přihlašovacím jménem a heslem. Každé takové připojení bylo omezeno na určitý (a hodně malý) objem dat (ne že bychom na to nebyli zvyklí od českých mobilních židooperátorů), takže moc dlouho nevydržel a na recepci jsme se tak protočili několikrát za večer. Později jsme prokoukli systém a občas se nám podařilo využít starší údaje, u kterých se objem dat zresetoval, nebo jsme uhodli jiné údaje.

Pouštní město Jazd bych zařadil asi na první místo, kde se mi nejvíc líbilo, obzvlášť v naší čtvrti. Úzké uličky se zdmi z bláta, ve kterých se dobře bloudilo na nám neznámá a zajímavá místa a lapače větru, tzv. badgiry (slouží k ochlazování vzduchu uvnitř budov namísto klimatizace), utváří skvělou atmosféru. Také to bylo první místo, kde jsme na každém kroku naráželi na turisty a rozhodně jsme si tu nepřipadali jako v zemi, do které by nikdo nechtěl jet. Přes den jsme navštívili hlavní mešituvěž s hodinamibazaarnáměstí a mešitu Amir Chakhmaq a turistickou knihovnu, ve které se dá jít na střechu, ale chtějí za to vstupné. Na střechu se nám však podařilo dostat zdarma v kavárně Irani vedle hlavní mešity.

K večeru jsme vzali taxi a jeli na západ slunce na zoroastriánské věže mlčení. Taxikář nám nutil, že na nás počká a zaveze nás zpět, protože tam další taxi nechytneme a nedostaneme se odtud. Jo, jo, to známe tydlety triky. Klasicky jsme zaplatili turistické vstupné a ocitli jsme se před dvěma kopci, na kterých jsou postaveny ony věže mlčení – dachmy. Pod kopci se nachází několik starých zoroastriánských budov, podzemní zásobník na vodu a jejich novodobé pohřebiště. My si na západ slunce vybrali věž na vyšším kopci vlevo. Tyto věže byly zoroastriány využívány k pohřbívání mrtvých těl, na kterých si poté pochutnali ptáci. V Íránu však bylo toto pohřbívání zakázáno na začátku druhé poloviny 20. st. Slunce se pomalu utopilo v písčitém mraku a my se vydali zpět. No taxikář měl pravdu, žádné volné auto tam nebylo a s ostatními turisty se nám odjet nepodařilo. Na řadu tak přišlo první íránské stopování. Chvíli to trvalo, ale nakonec nám zastavila mladá studentka (docela překvapení, samotná holka nám snad v Gruzii a Arménii nezastavila) a během vteřiny za ní i taxi. V autě jí vyhrával perský hip hop a s padajícím hidžábem si hlavu moc nedělala. Anglicky mluvila jen trochu, takže jsme si moc nepokecali a odvezla nás k náměstí Amir Chakhmaq, kde je večer barevně osvětlená fontána.

Poprvé v poušti

Další den ráno jsme opustili Jazd a zamířili autobusem do malé vesnice Tudešk(Toodeshk) v poušti. Po cestě nás před městem Naein překvapilo policejní kontrolní stanoviště, kde jsme museli všichni vystoupit a autobus byl prohledán psy. Nějaká mladá Íránka měla smůlu a něco jí našli, ale pokračovala pak s námi. Řidiče to moc nepotěšilo a pěkně jí vynadal. Asi. Do Tudešku jsme dorazili kolem poledne, po cestě z busu jsem si ještě stihl/musel dát selfíčko s místňákem, a za chvíli jsem se společně s dalšími mladými cizinci ládoval obědem.

Ubytování se jmenuje Tak Taku Guesthouse a založil ho Mohammad Jalali, hlavně kvůli cyklistům, kteří tudy často projížděli. Už jako malý potkával cyklisty, vždy za nimi běhal a dával jim něco dobrého. Dnes už tu prý tolik cyklistů neprojíždí, ale vypadá to, že turistů k němu jezdí dost. My se tam sešli ve více jak deseti lidech. Vše je tam jako nové a bylo to snad nejlepší ubytování, jaké jsme v Íránu měli. K dispozici jsou pak výlety autem do pouště Varzaneh, kde se dá i přespat ve stanech, nebo kousek dál na solné jezero. My si vybrali západ slunce bez přespání v dunách pouště Varzaneh a byl to snad ten nejhezčí západ slunce, jaký jsem kdy viděl.

Isfahán – město mostů

V Tudešku jsme strávili jen jednu noc a následující den jsme se posunuli do Isfahánu, kde jsme měli opět domluvený Couchsurfing. Bez těch internetů je to však někdy složité, a tak i když jsme se dostali na uvedenou adresu, nedozvonili jsme se. A tak jsme se vydali hledat veřejnou wifi. Cestou jsme chtěli navštívit hlavní isfahánskou mešitu, ale turistické vstupné nás odradilo. Wifi se nám podařilo najít až na náměstí Nakš-e džahán, nebo taky Imámovo náměstí, což by mělo být jedno z největších náměstí na světě. Zjistili jsme, že jsme se původně sekli o jedny dveře, které se nám moc nezdály a náš couchsurfer byl v tu dobu doma. Nutno také podotknout, že tohle byl náš první couchsurfing, za který jsme platili, což je v rozporu s pravidly i smyslem couchsurfingu. Jinou nabídku jsme ale nedostali a hotel nebo guesthouse se nám hledat nechtělo. Ale po více jak týdnu jsme si mohli konečně vyprat oblečení! Cenným tipem bylo to, že hlavní mešita je zdarma během večerní modlitby, takže jsme tam ten den ještě jednou zavítali.

Druhý den jsme se prošli vyschlým korytem řeky Zájande a obdivovali mosty. Na březích je to samý zelený park, kde se dá schovat před sluncem, nebo doplnit pitná voda. Což je super věc na Íránu – na spoustě míst jsou pítka. Nejzajímavější a nejznámější je asi most Khaju, který neslouží jen jako taková malá „přehrada“, ale také jako místo pro pikniky, předčítání Háfizových textů, nebo jen tak k vysedávání. Další zajímavé mosty jsou pak Čúbí a Si-o Seh, známý taky jako most třiceti tří oblouků. Další zastávkou bylo opět Imámovo náměstí, kde jsme chtěli do nějaké čajovny na dýmku. Po cestě jsme se chtěli zastavit u paláce Chehel Sotoun, ale jaksi jsme netrefili vchod a namířili si to k nějaké vládní budově, kam nás samozřejmě vojáci nepustili. Hledání čajovny kolem náměstí bylo nekonečné a starý průvodce Lonely Planet nám to neusnadnil. Na náměstí jsme se podívali do paláce Alí Chapú, kde nám po zaplacení vstupného ještě slečna nabízela audio průvodce a nechápala, že ho nechceme, protože bychom za něj museli zaplatit další neskutečné peníze. Chtěli jsme se zkusit i mešitu šejcha Loftolláha, ale placení turistického vstupného jsme už měli dost.

S dýmkou jsme se tak rozloučili a čaj si dali několikrát zdarma díky náboženskému svátku Ašúra, který nás doprovázel po zbytek pobytu v Íránu (doteď pořád nechápu, jaký to má harmonogram, protože samotná Ašúra připadá jen na jeden den). A po návratu k našemu couchsurferovi jsme se dočkali i dýmky, zrovna totiž slavil s přáteli narozeniny. Byl to taky náš poslední večer v Isfahánu a další den jsme jeli do dalšího pouštního města – Kašanu.

Sdílej článek s přáteli, aby i oni viděli, jaký je Írán ve skutečnosti. A nezapomeň mě sledovat na FacebookuInstagramu a YouTube.

 Další část: Poušť, velbloudi a solné jezero u Kašanu

Do Íránu bez plánu

Pro lepší atmosféru si pusti hudbu:

Už minulé léto v Gruzii jsme věděli, že se chceme podívat do Íránu (ano, všimněte si, že se to píše Írán, ne Irán a už vůbec ne Irák). Všudypřítomné ukazatele na Teherán byly lákavé, ale za maximálně 4denní návštěvu to tehdy nestálo. No a letos jsem se chtěl podívat aspoň na týden do Gruzie, ale Kačka že neee, protože si nemůže dovolit utéct na týden ze školy. Tak jsem navrhl Írán na dva týdny a letenky na konec září byly po chvíli v mailu.

Jak jsme se (ne)těšili do Íránu

To se tak pár let chcete hrozně podívat do Íránu a těšíte se na to a pak.. Pak se vrátíte po téměř měsíci z Jihoafrické republiky, Thajska, Etiopie a Itálie, máte doma pauzu 5 dní a najednou byste si od cestování rádi odpočinuli alespoň dvakrát déle. O to hůř, když se tam zrovna nechce ani jednomu z vás. No ale co se dalo dělat, nikdo jiný by to za nás neudělal. Navíc jsme neměli absolutně žádný plán kam jet a co vidět. Po cestě jsme tak aspoň otevřeli několik let starý Lonely Planet a vybrali si jeden z nabízených itinerářů. Jak se později ukázalo, šlo asi o nejčastější trasu íránských prvonávštěvníků. Letěli jsme z Vídně s Pegasus Airlines s přestupem v Istanbulu. Vypadá to, že v těch končinách je v módě přilétat a odlétat uprostřed noci. Jak v Gruzii, tak v Íránu. Povrchu islámské republiky jsme se dotkli kolem druhé hodiny ranní a vylámaní jak adventní kalendář jsme se vydali do víru byrokratické nesmyslnosti.

Let do Íránu

Íránské imigrační zmatky

Po cestě do Íránu jsme počítali i s možností, že letiště vůbec neopustíme a rovnou poletíme zpátky. Informace o získání víz do Íránu se neliší jen zdroj od zdroje, ale liší se i samotná situace přímo na letišti. Asi podle obličeje cestujícího a nálady úředníků. Někteří dostali víza na 15 dnů, jiní na celý měsíc. My těch dní potřebovali 16. Imigrační proces je navíc zkomplikován tím, že jsem si musel zaplatit zdravotní pojištění – nehledě na to, že jsem měl cestovní pojištění z ČR – dále tím, že každý platí jinou částku za víza/pojištění a nakonec existencí mystického referenčního čísla. Systém v tom nehledejte. Vypadá to, že se to turistům snaží co nejvíc zkomplikovat a vytáhnout z nich co nejvíc peněz. Což je ostatně nejspíš oficiální motto agentury cestovního ruchu, jak jsme se přesvědčili při placení vstupného po celé zemi.

Jednou z variant je zařídit si vízum již doma na íránské ambasádě. K tomu dle dostupných informací musíte mít i ono mystické referenční číslo. Tohle je tentokrát byznys pro jeho prodejce. Kdo to prodává a k čemu to má vlastně sloužit nevíme. Plno lidí se do Íránu vydalo bez něj a přes imigrační prošli, takže proč zbytečně utrácet. Druhou variantou je vízum po příletu na Mezinárodní letiště Imáma Chomejního, což jsme zvolili my. Fronta u přepážky nebyla nijak dlouhá, k samotné přepážce jsme se ale nedostali. Sofistikovaní úředníci to mají zařízené tak, že tam turisty koordinuje jeden z nich a nadiktuje vám, co máte udělat, sebere pasy a nakonec je snad i vrátí s vízem.

V našem případě to proběhlo docela rychle a bez problémů. Za víza, která jsme automaticky a bez žádání dostali na 30 dní, jsme zaplatili 70 eur a za zdravotní pojištění 14 eur. Po asi hodině jsme se tak mohli vydat na cestu taxíkem do Teheránu, protože letiště je vzdáleno asi 50 km a o nějaké MHD nemůže být řeč.

Smlouvat!

I v Íránu je nutné smlouvat o ceně, jinak vás pěkně oberou. Od našeho hostitele jsem věděl, že za cestu máme zaplatit maximálně 20 eur, proto jsem kývl na nabídku hned prvnímu taxi otravovači na příletech na cenu 35 dolarů, aniž bych se snažil smlouvat. Protože logika. Taky jsem se do konce pobytu v Íránu nezbavil připomínek.

Teherán nás nezaujal

Na kulturní aklimatizaci jsme si dali v Teheránu první tři dny. Ubytování jsme si našli přes Homestay u mladého manželského páru ve čtvrti Sadeghiyeh. První den jsme využili k seznámení se s metrem, místními pohledy (těmi lidskými), tržištěm a Golestánským palácem. Cenu za jízdenky na metro jsme měli asi trochu starší, takže jsme u přepážky v metru nechápali ani my, co po nás chtějí, ani oni, proč jim dáváme míň. Ale lístek jsme vždy dostali, na ceně asi tak moc nezáleželo. Dalším překvapením bylo to, jakým překvapením jsme pro místní obyvatele byli my. Ne že bychom byli první cizinci, kteří byli v Persii spatřeni. Se zvídavými pohledy z jihovýchodní Asie se to nedalo srovnat, tady lidé doslova civěli. Bez mrknutí oka. Nepřátelské to rozhodně nebylo, ale chtělo to pár dnů na přivyknutí si. Často nás také oslovili (no dobře, spíš mě, ale o tom až jindy) a ptali se, odkud jsme. Některým to ke štěstí stačilo, jiní si anglicky chtěli povídat víc, jiní ochotně poradili co a jak.

Ztrácení se ve známém tržišti Grand Bazaar bylo zajímavé a fotogenické, ale pokud si nechcete koupit boty, koberec, oblečení, bižuterii, boty, koberce, tak si asi nic moc nekoupíte. Koberce a boty jsem už zmínil? Každá ulička nabízela většinou jeden typ zboží, ale třeba na uličku plnou jídla jsme nenarazili.

Najít vstup do Golestánského paláce nám dalo trochu zabrat, ale nakonec se podařilo. Vstupné se platí podle exhibicí, které chcete vidět. My si k základnímu vstupnému vybrali jen zrcadlovou místnost a pak jsme se snažili dostat do nějaké jiné, ale vstupenky kontrolují pečlivě. Při koupení všech vstupů by to bylo moc nudy za hodně peněz. Při procházení parku v paláci jsme byli zastaveni starým pánem, jestli nejsme z Německa. Na můj dotaz, proč si myslel, že jsme z Německa, odpověděl, že shání někoho, kdo mu vysvětlí nějaké věci v němčině. Kačka však šprechtí sehr gut a tak se íránský pán dočkal německé lekce od Češky v angličtině.

Druhý den jsme se chtěli podívat na 3964 metrů vysokou horu Tochal, která se nachází na severu města. Zároveň jsme se chtěli trochu prospat. Což, jak jsme později zjistili, vylučovalo návštěvu Tochalu. Přejet celé město metrem, pak usmlouvat dobrou cenu s taxikářem a nakonec dojít až k první stanici trvalo tak akorát, abychom se na místě dozvěděli, že jsme přišli pozdě na výjezd nahoru. Díky tomu nám ale svět připomněl, jak je malý, protože jsme tam potkali kamarády Kačky, kteří se v tu dobu taky rozhodli procestovat Írán.

Poslední teheránský den jsme dohnali zbytek „must see“ míst – věž Azadi a bývalou ambasádu USA. Kolem Azadi Tower to bylo rozkopané a k samotné věži se nedalo dostat, místní travní policie hlídala, aby nikdo nevstoupil na trávník a já se konečně stal celebritou, kdy se se mnou chtěli fotit místní. Metrem jsme se přesunuli na zastávku Taleghani, vedle které se nachází bývala americká ambasáda. Fotit? Nefotit? Někde bylo doporučováno se nejdříve dovolit ostrahy. Ta se naštěstí nikde nevyskytovala a tak jsme si nenávistné graffiti mohli fotit dle libosti. Kdyby se tam ale ostraha nacházela, tak by aspoň byla šance zeptat se na to, jestli by nás pustili areálu ambasády, kam nejde vidět ani přes plot.

Teherán nás nějak extra nezaujal. Miliony lidí, hustá doprava a smog. Těšili jsme se tak na cestu do Šírázu na jihu země. Zvolili jsme asi 14hodinovou jízdu pohodlným nočním VIP autobusem za 20 dolarů. VIP označení tu mají autobusy, ve kterých jsou sedačky v uspořádání 2+1 a navíc je tam spousta místa na nohy a pořádné sklopení sedačky. V ceně je také občerstvení v podobě vody, malého nečerstvého džusu, sušenek a chemických buchet. Inzulín s sebou.

příštím článku se podíváme na první couchsurfing zkušenosti ze Šírazu, do úžasného pouštního města, i do samotné pouště.

Sdílej článek s přáteli, aby i oni viděli, jaký je Írán ve skutečnosti. A nezapomeň mě sledovat na FacebookuInstagramu a YouTube.

RECENZE HOSTELU: The Circle Hostel Baler, Filipíny

PROČ BALER?

Baler je místem, kde se poprvé objevil surfing na Filipínách. A to díky filmařům válečného snímku Apocalypse Now, kteří tam po natáčení zanechali surfy a místní se tak mohli začít učit. Časem se tak z Baleru stala surfařská destinace, kde se také pořádají závody. V The Circle Hostel jsem strávil jen jeden celý den a dvě noci kvůli tomu, že jsem musel odletět z Filipín. Rozhodně to tam ale stojí za delší návštěvu.

THE CIRCLE HOSTEL

The Circle Hostel je síť hostelů na ostrově Luzon, které se nacházejí v surfařských destinacích. Mimo Baler jde o Zambales a La Union.

[fac_icon icon=”globe” color=”#ff5353″ color_hover=”#000000″]|[fac_icon icon=”facebook-official” color=”#ff5353″ color_hover=”#000000″]|[fac_icon icon=”instagram” color=”#ff5353″ color_hover=”#000000″]
[fac_icon icon=”map-marker” color=”#ff5353″ color_hover=”#ff5353″] Buton Street, Brgy. Sabang, Aurora, Baler, Filipíny
[fac_icon icon=”phone” color=”#ff5353″ color_hover=”#ff5353″] +63 917 501

PERSONÁL, ZAŘÍZENÍ A ATMOSFÉRA

Při pobytu se budete cítit opravdu příjemně a budete obklopeni přátelskou atmosférou ze strany personálu či dalších cestovatelů, kteří sem také zamířili hlavně za surfováním. Personál rád poradí s aktuálními podmínkami pro surfování, výlety po okolí či dopravou do Manily. Parťáky na surfování (ze Švédska a Filipín) jsem si v hostelu našel hned ráno a tak to ve vlnách nebyla žádná nuda, i když mi to ten den zrovna nešlo. Ale jak se říká v hostelu „The best surfer out there is the one having most fun!“. A to se povedlo. Velmi se mi líbil barevný interiér plný kreseb od kreativních cestovatelů. Můžete jej obohatit i o své dílo! Já se k tomu nestihl dostat, tak snad příště.

Ubytovat se můžete v klasickém společném pokoji se třemi palandami. Každá je vybavena moskytiérami pro klidnou noc bez nechtěných návštěvníků a pokoje disponují skříňkami, zámek však musíte mít vlastní. V nabídce je i možnost dívčího pokoje. Dalšími variantami jsou pokoje pro dva či spaní v hamaku. V okolí se nachází bary, které vás díky hlasité hudbě a karaoke nenechají moc vyspat, určitě si tedy vezměte špunty do uší. Další nevýhodou pokojů je absence elektrických zásuvek, ty ale naleznete ve společných prostorech v dostatečném množství. Ceny ubytování a dostupnost zjistíte na http://www.baler.thecirclehostel.com/#reservation.

Uklizené a čisté sprchy s toaletami jsou společné pro všechny hosty, jsou však rozděleny na muže a ženy. Rozhodně si tu můžete dopřát sprchu s teplou vodou!

Pokud si chcete uvařit vlastní jídlo, máte možnost v zařízené kuchyňce, jen si po sobě nezapomeňte uklidit. Pro odpočinek pak můžete využít hamaky, místo se sedacími pytli hned u malé skatovací U rampy anebo si můžete po schodech vylézt do prostorné chill zóny plné sedacích pytlů, hamaků a stolků. V obou místech je dostatek elektrických zásuvek. WiFi tu nehledejte, budete si muset vystačit s vlastními mobilními daty.

V ceně ubytování je snídaně, která se podává od 6:30 (surfaři přece musejí vstávat brzy) a jde o pečivo s arašídovým máslem a banány. Zdarma je k dispozici pitná voda, takže se nemusíte starat o kupování lahví. Rádi vám také připraví kávu a na recepci si můžete zakoupit další občerstvení z aktuální nabídky.

Jelikož se jedná o surfařský hostel, tak je samozřejmostí půjčovna surfů a nabídka lekcí s instruktory. V době mého pobytu vyšel surf na 200 pesos za hodinu a lekce na 350 pesos za hodinu.

SURFOVÁNÍ A OKOLÍ

Jak jsem již psal, hlavní aktivitou v Baleru je surfování. Hlavní sezóna je říjen–duben, ale surfování je možné po celý rok. Pokud neseženete požadované vybavení v hostelu, můžete si jej půjčit v jiných místech, kterých je u pláže dostatek. Na pláž Sabang je to jen pár kroků a v okolí najdete celkem čtyři spoty: Sabang Beach (beach break, vhodný pro začátečníky), Cemento Beach (reef break, pro pokročilé), Charlie’s Point (beach break) a Lindy’s Point (rivermouth break).

A pokud nesurfujete, můžete navštívit třeba 65 m vysoký fíkovník banyán v Auroře (Giant Balete tree, Millenium tree), Ditumabo Mother vodopády, prozkoumávat okolní pláže, nebo se vydat na túru do přilehlých hor.

JAK SE DOSTAT DO BALERU

V Manile vezměte autobus na autobusovém nádraží Cubao (terminálů je v okolí více podle autobusových společností). Přímé spojení by měla nabízet pouze společnost Genesis, a to v nepříliš příjemné časy: pět spojů mezi 0:30 a 5:30. Místa si můžete rezervovat online na https://www.pinoytravel.com.ph/ (nejpozději 3 dny před odjezdem), cena je kolem 700 pesos a jako odjezdové místo zadejte Cubao Quezon City, Metro Manila a příjezdové Baler, Aurora. Do Baleru se ale dostanete i během dne. Opět z jednoto z terminálů v Cubao, nebo Pasay (já jsem jel se společností Five Star za 185 pesos, ale měl by tam jezdit Victory Liner a Baliwag Transit) do města Cabanatuan, Nueva Ejica, kde přestoupíte na shuttle bus/dodávku do Baleru za 200 pesos. Prostě se zeptejte řidiče nebo místních. Z autobusového terminálu v Baleru si do hostelu vezměte tricykl, cena je 15 pesos.

Z Baleru do Manily jede také pět přímých spojů. První ve 4:30 a poslední v 15:30. Lístek je také možné koupit předem v autobusovém terminálu v Baleru. A nebo to můžete opět udělat s přestupem v Cabanatuanu.

 

Mé první sólo cestování. Na Filipíny!

Budapešť se stává mým pravidelným místem, ze kterého mizím v únoru do tepla. 9. února 2014 do Izraele, 9. února na Srí Lanku a 9. února na Filipíny. Ty data si fakt nevybírám! Letos to ale bude trochu jiné.

Asi poslední dva roky jsem myslel na to, jaké by to bylo, kdybych jel někam do neznáma úplně sám. V létě jsem se sice na dva měsíce vypravil do Gruzie, ale jelikož jsme tam byli na EVS v deseti lidech, tak to nepočítám.

V květnu loňského roku se objevila akce na letenky z Dubaje do Manily s Cebu Pacific za nějakých 1500 Kč a tak jsem s koupí moc neváhal. Letenky si se mnou koupily ještě tři kamarádky, ale nakonec byly příliš líné na udělání web check-inu a tak jsem se k tomuto prvnímu solo tripu dostal trochu nechtěně.

V Budapešti mě čekala jedna noc přes Couchsurfing. Narazil jsem tam na holku z Gruzie a i když má uvedeno, že přijímá jen možná, tak jsem to musel zkusit. A vyšlo to! Gruzínská pohostinnost tedy překračuje i hranice. Ada žije v Budapešti šest let, nejdříve tam studovala a teď pracuje. U ní na bytě nás navštívili její přátelé, povečeřeli jsme a rozhodně jsem se dobře bavil. Také se nám podařilo diagnostikovat Gruzínský syndrom, což znamená, že se chcete co nejdříve opět podívat do Gruzie. Já a její rumunská kamarádka jsme snad dostačující vzorek.

Do Dubaje jsem přiletěl na Dubai World Central letiště. Nějaký šejk si řekl, že potřebuje nové letiště, které se stane největší na světě. Zatím to vypadá tak, že je uprostřed ničeho, 60 km od Dubaje, létají tam low cost aerolinky, metro tam nejezdí a nejspíš ani nebude. Tolik k největšímu letišti na světě. Teď se nacházím v bludišti jménem Dubai Mall, který je v místě mého ubytování. Opět zde surfuji na gauči a přímo z postele mám skvělý výhled přímo na Burj Khalifa. A před půlnocí letím konečně do Manily. Teda doufám, Cebu Pacific si na časy odletů moc nepotrpí.

Tohle bude hodně low cost trip. Letím jen s batohem do 7 kg, všech 7 letenek s hladolety mě vyšlo celkem na nějakých 8500 Kč a za ubytování se mi utrácet nechce, následujících několik dnů to s Couchsurfingem vychází dobře. Poprvé se tak dostanu maximálně mimo svou komfortní zónu. Ale hrozně se těším na lidi, které na cestě potkám. A budu připravený na několik měsíců backpackingu po jihovýchodní Asii, kam se chystám po škole. A že bych teď měl raději psát diplomku? Však ony ty zdroje nikam neutečou.

Jaké byly mé první dny na Filipínách? Čtěte První momenty na Filipínách.

Road trip po Evropě, část II.

Road trip po Evropě, část I.

FRANCIE A ANDORRA

Z Monaka jsme zamířili do Cannes, kde jsme se chtěli… Asi projít po červeném koberci u festivalového paláce? Každopádně se tam zrovna konal nějaký jachtařský festival a tak jsme se tam jaksi nedostali. A tak nebyl čas ztrácet čas a pokračovali jsme dál na západ.

Marseille a Cassis

Abychom ten čas mohli ztrácet v Marseille, jak jsme zjistili navečer. V Marseille jsme jen prošli přístav, zastavili se na oběd, nakoupili pár suvenýrů, ale i tak jsme tam strávili snad věčnost a to díky nekonečným zácpám. V přístavu jsme totiž objevili reklamy na plavby do zátok poblíž Cassis a chtěli jsme je stihnout ještě ten den. Cassis je však království jednosměrek a ty tak úspěšně zmátly i naši navigaci, že jsme na zákazy začali kašlat a jeli si podle sebe. Bohužel k zálivům se autem nedá dojet a slunce se už moc dlouho zdržet nechtělo. Vyjeli jsme tedy na západ slunce kousek na Cassis a poté se vydali hledat místo na přespání někam k Saint-Rémy-de-Provence.

Saint-Rémy-de-Provence, Orange a Pont du Gard

Saint-Rémy-de-Provence bylo pro změnu království trhů a ochutnávek všeho možného. Sýry, salámy, ovoce, něco jako turecký med. A samozřejmě levandule (tu jsme neochutnali). Z trhů jsme se vydali prohlédnout římské koloseum z 1. st. v Orange. A od kolosea poté k římskému akvaduktu Pont du Gard, ke kterému jsme se chtěli dostat zdarma tak, že nenavážeme oční kontakt s personálem u parkoviště. Jenže oni ho navázali s námi.

Saint-Guilhem-le-Désert a Pont du Diable

Poslední zastávkou dne bylo malé městečko Saint-Guilhem-le-Désert společně s mostem Pont du Diable. Odtud jsme se odebrali na pobřeží směrem ke Carcassonne, kde jsme chtěli přepsat na pláži. Nejdříve jsme dojeli někam, kde by Dexter mohl radostně házet mrtvoly do vody, což bylo město Bages, které toho s pobřežím nemělo moc společného. Nakonec jsme se dostali na pláž v Narbonne a konečně použili ten gril, co jsme s sebou celou dobu vezli.

Carcassonne

Při vstupu do pevnostního města Carcassonne se vstupné překvapivě neplatí, ale pokud máte zájem o prohlídku hradu, tak už platit musíte. Pokud tedy nejste občan EU do 26 let. Což mi o pár měsíců uniklo a paní u pokladny se nechtěla nechat ukecat. A tak jsem si při čekání na ostatní prošel celé město a podle jejich slov jsem udělal dobře, protože jsem toho stihl mnohem víc, než jen hradby. Jediné, co se mi zde nelíbilo, byla ta komerčnost a desítky obchodů se suvenýry.

Andorra

Přes Pyreneje jsme zamířili do hlavního města Andorry – Andorra la Vella. Někde u hranic jsme si užili pěknou kolonu a hned za hranicemi jsme zvolili placený tunel. Po cestě zpět se to ukázalo jako blbost, protože jsme se tak vyhnuli jen krátkému úseku serpentin a přišli tak o úžasnou horskou scenerii, protože za tunelem už se jelo jen údolím. Andorra la Vella se mi tak zalíbila, že bych v ní chtěl někdy nějakou dobu i bydlet. Mimochodem, v Monaku nám jeden muž v kavárně říkal, jak do Andorry nemáme jezdit, že to za to nestojí a že je hnusná. No, Andorra byla tím nejhezčím malým státem, který jsme během Eurotripu navštívili. Z Andorry vedou jen dvě cesty – zpět do Francie a do Španělska. Vzhledem ke kratší vzdálenosti na dálnici jsme zvolili stejnou cestu zpět. Jen jsme se tentokrát vyhnuli tunelu a užili si jízdu nad mraky při západu slunce.

ŠPANĚLSKO

Ano, pozdě v noci jsme dorazili do Španělska. A to proto, abychom… Abychom dojeli do San Sebastiánu, při hledání místa na nocleh se projeli kolem strašidelného majáku a nakonec skončili kousek od pláže a spali v autě (protože to k road tripu patří, že?). A ráno opět zpátky do Francie.

FRANCIE

Hendaye

Do Hendaye jsem chtěl z jednoho důvodu – na bagety, na které jsem se těšil celé dva roky, co jsem tam byl naposled. Zároveň jsme potřebovali wifi pro najití ubytování v blízkosti oceánu někde u Hossegoru a Seignosse. Nebylo to zrovna jednoduché, protože to bylo drahé/bylo to daleko/lidi neodpovídali, ale nakonec se nám podařilo sehnat skvělé ubytování v Hossegoru.

Hossegor a Biarritz

Byl to krásný rodinný dům v borovicovém lese s bazénem a japonskou zahradou (Chceš kredit 20 $ na Airbnb? Tak klikej!). Majitelé, manželský pár, se o nás starali opravdu nadstandardně a hlavně byli velmi zcestovalí, takže jsme toho měli hodně k povídání. Strávili např. několik let v Libanonu nebo Japonsku, do kterého se zamilovali a my tak měli k dispozici pokoj s japonskými prvky. A proč Hossegor? Protože surfování a Surf-Trip.cz! Vlny tu mým (ne)schopnostem ale moc nesedly a ta ryba, co vás může zabít? Ostnatec, který dle Wikipedie zabil asi tak jednoho člověka. Každopádně bolest způsobená bodnutím není moc příjemná. Až pobřežní hlídka mi vysvětlila, o co šlo.

Gouffre de Padirac

Hossegor jsme opustili někdy odpoledne a vydali se zpátky na východ. Noc jsme strávili ve stanu poblíž Gouffre de Padirac, kam jsme se chystali další den. Gouffre de Padirac je propast a jeskyně, ve které se jezdí na lodičkách. Takže skoro jako Macocha. Jen to tam vypadalo trochu jako v Jurském parku.

ŠVÝCARSKO A LICHTENŠTEJNSKO

Ten den jsme dojeli do Saint-Julien-en-Genevois na hranicích se Švýcarskem, stan postavili na francouzské straně a na záchod jsme chodili do Švýcarska.

Ženeva

Ráno jsme na chvíli zavítali do Ženevy, podívali jsme se k OSN a Ženevskému jezeru a pak už nás čekalo projetí celého Švýcarska až do jeho nejvýchodnější části.

Lauterbrunnen

První zastávkou byl 297 metrů vysoký vodopád Staubbachfall v Lauterbrunnenu. Odtud jsme pokračovali k těm nejznámějším švýcarským vodopádům.

Rýnské vodopády

K Rýnským vodopádům jsme nejdříve dojeli z jižní strany, kde se nachází i vyhlídková plošina. Zde se překvapivě platí vstupné, zřejmě dřív, než vejdete do areálu zámku Laufen. To byste si ale nesměli myslet, že ty kasy tam jsou jen tak, nebo pro plavbu lodí. A jelikož nikdo nikde nekontroloval, dostali jsme se zdarma až dolů k vodě. Co na tom, že ty turnikety nám po cestě přišly divné, ale když byly dvířka pro vozíčkáře vedle nich otevřena, tak proč se nad tím pozastavovat. Ušetřili jsme tak aspoň 5 franků.

Poté jsme přejeli na severní stranu do Neuhausen am Rheinfall, kde se ale nedá k vodopádům dostat tak blízko. A právě po cestě tam nás poprvé zastavila policie, jelikož si asi všimla toho, jak na ně všichni čumíme, když jeli proti nám. Nebo je zaujala nepřipoutaná spolujezdkyně? Za chvíli byli za námi i s rozsvíceným majáčkem. Naštěstí to proběhlo jen jako běžná kontrola a bez pokuty, pobavili jsme se o našem tripu a když viděli nacpaný kufr, tak jsme ho ani nemuseli pořádně ukazovat.

Sankt Gallen

Od vodopádů jsme zamířili do naší cílové destinace – do St. Gallenu (česky prej Svatý Havel), kde nás ubytovala Kačka, která je tam tento semestr na Erasmu. Ze St. Gallenu jsem vlastně ani pořádně nic neviděl, ale za to jsem se podíval na jednu přednášku na univerzitě. V němčině.

Vaduz a Malbun

Ze St. Gallenu jsme si udělali výlet do posledního malého státu. Lichtenštejnsko (zkuste si to napsat dobře napoprvé) nabízí hlavně Vaduz a hory, ve kterých jsme si vybrali lyžařské středisko Malbun. Návštěvou Vaduzu jsme pravděpodobně navýšili jeho počet obyvatel o několik procent, podívali se na náměstí této hlavní lichtenštejnské vesnice a poté jsme raději vyjeli výš do hor. Kolem hradu, ve kterém sídlí knížecí rodina a je tak veřejnosti nepřístupný, přes spoustu dalších vesniček až do Malbunu.

A to bylo vše, dál už nás čekala jen cesta přes Německo bez plánovaných zastávek zpět do Brna. A trocha statistiky?

Ujeli jsme přes 6 000 km. Nafta nás stála necelých 13 000 Kč, na mýtném jsme zaplatili miliony. Ve stanu jsme spali 9x, z toho 3x v kempech. V autě jednou. Tři noci u přátel, dvě přes Airbnb, jednu v hotelu. 10 států za 17 dnů.