FILIPÍNY

Canyoneering a plavání se žraloky

Předchozí část: První momenty na Filipínách

Adrenalin v kaňonu

I na Filipínách platí místní maybe time, takže jsem v šest vstávat nemusel. Po šachách, s kým a na jaké motorce pojedu ke kaňonu, jsme kolem deváté konečně vyrazili. Jel jsem s Raymundovým bratrem, který byl nakonec i můj průvodce a měl na starost jen mě, takže… Takže jsem byl sám. Obdržel jsem přilbu a plavací vestu, bez kterých turisté do kaňonu nesmí. Chápu, že Filipínci většinou neumí plavat, ale nám, co plaveme, by vestu nutit nemuseli. Hned u prvního skoku do řeky, která měla být studená, stál pár policistů a koukal na ty chudáky, kteří tu poprvé musejí překonat strach a skočit do azurové vody mezi vysoké skalnaté stěny. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem plný adrenalinu a s rozklepanýma nohama skočil. Až jsem z toho zapomněl pořádně zavřít oči a zacpat si nos, takže jsem málem přišel o kontaktní čočku a udělal si pěkný výplach hlavy. Kvůli tomu jsem si pak trapně zacpával nos jak holka.

Samotná cesta kaňonem zabrala asi tři hodiny a bylo to něco skvělého. Chvíli se plavalo, chvíli brodilo, chvíli se šlo po břehu a občas se objevil nějaký ten skok. Na což jsem si stále nemohl zvyknout a před každým skočením mi to chvíli trvalo, ale hlásil jsem se dobrovolně i na skákání z velkých výšek, protože jsem si přece zaplatil za strach a ne za to, abych si to jen prošel a proplaval. Ten nejvyšší skok měl mít 17 m. Jediná škoda bylo to, že průvodce ke konci trochu spěchal, a tak jsme se moc nezdrželi u posledního nejznámějšího vodopádu Kawasan. Z něj už se skákat nesmí, protože se tam díky proudům utopilo dost lidí a může se k němu doplout jen na bambusovém voru, kterých je tam k dispozici několik.

Odchytli jsme motorku a  vyrazili zpátky domů. Kde jsem dostal oběd jako v Gruzii, tedy tolik jídla, že jsem nevěděl, co s tím. Až pak jsem zjistil, že to bylo i pro zbytek rodiny. Původně jsem měl zůstat jen jednu noc, ale protože jsem se další den ráno mohl připojit k bandě Filipínců, kteří jeli plavat s velrybími žraloky, tak jsem se ještě chvíli zdržel. Odpoledne jsem si zopakoval skákání v kaňonu ještě během šlofíku, div jsem nespadl z postele, sestříhal video na telefonu, u čehož jsem málem porodil. Když jsem se pak rozhodoval, co dělat, pláž byla jasná volba. Od dcery Raymunda jsem dostal tip na blízkou pláž, která na rozdíl od White beach v Moalboalu nebývá přelidněná, a tak mě tam její děda zavezl tricyklem. Pláž to byla pěkná, málo lidí, ale na plavání moc nebyla. Než bych našel nějakou hloubku, tak bych spíš došel na protější ostrov. Společnost mi dělaly alespoň dvě slepice, které se jmenovaly Adéla a Ema. Na cestu zpátky jsem si nechtěl brát odvoz a řekl jsem si, že je to kousek a že se projdu. Už se stmívalo a kolem cesty, která vedla džunglí, kde se jen občas objevil nějaký dům, se ozývaly divné zvuky. Ten zvuk jsem slyšel už předešlý večer doma a myslel jsem, že je to nějaká dětská hračka, které docházejí baterky. Ale tady těch hraček bylo najednou víc. Doma stačila trocha googlení a zjistil jsem, že takový zvuk vydávají gekoni obrovští. Cesta domů nakonec nebyla tak krátká, jak jsem si myslel, žabky mi odraly nohy a filipínské silnice nejsou vůbec dělané na bosou chůzi.

Video s hračkou, které se vybíjí baterka.

Žraloci velrybí

Důvěřuj, ale prověřuj, řekl jsem si v pět hodin ráno v neděli, protože nejpozději o půl šesté se mělo odjíždět do Oslobu na žraloky. Tím jsem si ověřil, že podle místního maybe času by se daly seřizovat hodinky. Odjíždělo se totiž až kolem sedmé. Přidal jsem se ke skupince Filipínců z Manily a po silnici lemující pobřeží jsme dorazili až do Oslobu. Proběhla registrace, zaplatili jsme poplatek 1000 pesos, který se nedá usmlouvat a dostali školení, že si máme od žraloků udržovat dostatečný odstup a nesmíme používat opalovací krémy. „Moji“ Filipínci si ze sebe tedy šli smýt svůj opalovák, který na sebe po cestě pracně nanášeli, počkali jsme na loďku, opět dostali plavací vesty a vypluli jsme. Víkend není zrovna ideální pro tuto aktivitu, jelikož je celé místo přecpané lidmi. Ke žralokům se ale dostane každý bez problémů. Neplavci kolem sebe vesele kopou a stříkají ve svých vestách a topí tím plavce. Vy se tedy snažíte neutopit a žraloci se snaží přiblížit k vám, protože jim to asi nikdo nezakázal. Tito obři mají délku kolem 12 m a vaše hlava by se jim hravě vlezla do jejich tlamy, kterou nasávají potravu z hladiny. A v tomto je tohle místo právě kontroverzní. Na jednu stranu tu žraloci nejsou drženi násilím, ale díky potravě, kterou dostávají, se tu zdržují celý rok, což pro ně není přirozené a jsou tak jen strojem na peníze. Lidé však často nedodržují pravidla a používají opalovací krémy, nebo se ke žralokům přibližují a mohou jim tam způsobit zranění. Dobrý článek o tom, proč s nimi neplavat v Oslobu je třeba na webu Dive Bohol. Zážitek to byl ale skvělý!

Plavba na Bohol

Po koupání s parybami jsem se potřeboval dostat na další ostrov – na Bohol. Jednou možností bylo jet lodí z Argaa do Loonu nebo přímo hlavního města Boholu Tagbilaranu, ale jelikož je zde jen jeden spoj denně, který jsem už nestíhal, tak jsem musel zvolit jinou cestu. Naháněč turistů mi nabídl cestu z Oslobu na ostrov Panglao, který jen hned u Boholu, za 1000 pesos, což je drahé a já byl rozhodnutý pro cestu přes Dumaguete na ostrově Negros. Nakonec mi slevil na 800, což už díky ušetřenému času vycházelo dobře. Naháněči to ten den asi nešlo moc od ruky, protože v přístavu jsme čekali na naplnění lodi asi hodinu a až poté jsme se mohli brodit asi 30 metrů na naši loď. Při čekání jsem se seznámil s Lucasem z Argentiny, který cestoval taky sám. Cesta na loď byla jako přes minové pole. Hned u břehu jsem zahlédl mořského ježka a tak to bylo jen o náhodě. Velmi chytře jsem si nechal na zádech batoh a nedal si ho na hlavu, takže spodní strana, která nemá voděodolnou část se pěkně napila, v kapse šortek jsem si nechal peněženku, takže ta s taky vykoupala, včetně kreditek a SIM karty. Aspoň že telefon jsem si dal do vrchní části batohu. Po další půl hodině na lodi, kdy se čekalo na další zaplnění, dorazila skupinka blíže nespecifikovaných asiatů, pro které ale cesta pěšky na loď nepřipadala v úvahu, a tak je museli převézt na menších loďkách.

Pangalo asi ležel v jiné časové zóně, protože původní doba plavby měly být dvě hodiny, ale nakonec to byly hodiny tři. S Lucasem jsme tak měli dost času pořádně se seznámit a domluvit si plány na další dny. Abych se vrátil k těm čočkám v kaňonu… Lucas tam čočky ztratil a pokud se dobře pamatuji, tak i někdo z českého páru, se kterým jsme se na lodi také seznámili. K nám slepcům je tedy kaňon nehostinný. Chvíli nás doprovázeli delfíni a chvíli létající ryby, které dokáží letět fakt dlouho (na rybu dobrý, slepice by záviděly). Před připlutím na ostrov Panglao nás ale zastihl silný déšť, před kterým se nedalo pořádně skrýt ani pod střechou a již suchý batoh byl opět mokrý. Konečně jsem si dokázal představit, jak se cítí soutěžící v Kdo přežije, když jim stále prší. Po připlutí se opakovala stejná scéna jako před vyplutím. Brodění se na břeh, asiati na loďkách. Vše bylo tak mokré, že jsem ani nemohl použít dotykový displej telefonu, protože se nebylo do čeho utřít. Po chvíli se mi to konečně podařilo a mohl jsem tak kontaktovat svého couchsurfera Jaysona v Tagbilaranu. Češi a Lucas se rozutekli hledat ubytování přímo na Panglau a já zamířil do hlavního města Boholu. S motorkářem, který mě nechtěl vzít na jeepney terminál. Prý je neděle a takhle pozdě už žádný nejezdí. Byly asi čtyři hodiny. Samozřejmě jsem věděl, že lže a chce na mně jen vydělat cestou až na Bohol, ale řekl jsem mu, že se o tom neježdění jeepneyů rád přesvědčím sám. I tak mu potom nebylo blbé si za své lži říct o turistickou cenu. Jeepney mě vyhodil mokrého v Tagbilaranu kousek od domu Jaysona, u kterého jsem měl zůstat tři noci. Na večeři jsme zašli do místa, kam chodí místní na BBQ. Funguje to tam tak, že si z plastových boxů, které nejsou nijak chlazeny, vyberete na co máte chuť, zaplatíte a ugrilované vám to po chvíli přistane na stole. Jayson pracuje ve filipínské bance a má na starost bankomaty. Takže když vám bankomat třeba sežere kartu a on je k dispozici, tak vám ji přijede zachránit.

Proč páchají nártouni sebevraždy? Jak vypadají Čokoládové vrchy a proč se jim tak říká? Kolik stojí oprava defektu u skútru? A naučil jsem se konečně šnorchlovat? To se dozvíte ve článku Čokoládové vrchy, nártouni a želvy.


Hledáte ubytování na Filipínách? Zkuste Booking, nebo získejte kredit na ubytování přes Airbnb.

Post a Comment

CESTOVNÍ KREDIT

Získej kredit €35 na Airbnb

Získej €5 kredit na Uber

SLEDUJ MĚ

NEWSLETTER

NEJČTENĚJŠÍ